Třicetiletý Nor Torstein Lerhol je pozoruhodný muž. Narodil se stejně jako jeho sestra se spinální svalovou atrofií, takže jeho tělo váží pouhých sedmnáct kilogramů. Žije šťastný a plnohodnotný život, pracoval jako učitel, dělá přednášky, je aktivní v politice a jezdí do práce. Fotograf Henrik Fjortoft jej dokonce vyfotil v Adamově rouše.

 

– Jaké jste měl dětství? Jak vás přijali okolní děti a sousedi?

Moje dětství bylo, řekl bych, úplně normální. Mám čtyři sourozence, z toho jednu stejně postiženou sestru. Rodiče byli a dosud jsou farmáři. Žijeme v malé horské vesnici ve středu Norska a já a moje sestra jsme byli široko daleko v okolí jediné děti na vozíku. Měl jsem samé zdravé a normální kamarády, kteří mě vždy mezi sebe brali a chovali se ke mně s láskou a tolerancí, jako bych byl jedním z nich. Nikdy mě nikdo neosočil nebo neměl sarkastické poznámky na můj vzhled. Vždycky jsem byl členem „gangu“. Naší hlavní aktivitou byl a stále je pobyt v přírodě, takže kamarádi mě vždycky vezmou s sebou, když jdou nocovat do sněžné jeskyně, lézt po horách, sáňkovat nebo rybařit. Rodiče vždy dbali na to, aby mě vychovávali jako normálního, zdravého člověka, a očekávali ode mě to samé jako od mých sourozenců, neměl jsem žádné úlevy. Řekl bych, že moje dětství s rodinou a přáteli je jedním z hlavních důvodů, proč jsem v životě tak úspěšný. Jak rodiče, tak sousedé vždy věřili tomu, že jsem ten, kdo by měl snít a jít za splněním svých snů, což mě morálně i fyzicky podporovalo při cestě kupředu.

 

– Takže jste i navštěvoval s ostatními žáky školu, ano? O čem jste tehdy snil?

Ano, chodil jsem s ostatními do základní školy, pak na střední školu a nakonec na vysokou školu. Měl jsem stejný rozvrh jako ostatní, stejné úkoly, žádné úlevy. Když jsem byl na základní škole, snil jsem o tom, že budu vojákem v elitních ozbrojených silách, ale pak jsem došel k tomu, že to se asi nikdy nestane, takže jsem to přehodnotil na něco realističtějšího a rozhodl jsem se pro kariéru učitele. Vystudoval jsem historii a šel učit.

 

– Jak se vám učilo? Brali vás žáci s respektem?

Pracoval jsem jako učitel dva roky a nikdy jsem neměl žádný problém. Vždycky jsem si dokázal vytvořit respekt a nesetkal jsem se s tím, že by mě žáci nebrali vážně.

 

– Když jste se rozhodl, co chcete se svým životem dělat, jaké jste měl podmínky na startovní čáře?

Obecně řečeno, všichni lidé v Norsku mají stejné možnosti. Tělesně postižení lidé dostávají všemožnou pomoc, když se rozhodnou studovat. Já jsem kupříkladu dostal speciálně vybavený a upravený byt.

 

– Když jsme u té pomoci, mohl byste trochu přiblížit norský sociální systém?

Náš systém pracuje na principu, že jsme si všichni rovni a není rozdílu mezi chudými a majetnými. Takže konkrétně v mém případě to fungovalo a funguje tak, že stát za mě platí osobní asistenty, zdravotní péči a veškeré pomůcky a zdravotní vybavení, které potřebuji. Zmínil jsem apartmán, který jsem dostal jako student, samozřejmě tam patří i invalidní vozík a další zabezpečení, protože potřebuji neustálou péči, celých 24 hodin denně. Takže mohu jezdit do práce z vlastního domu, mohu chodit s kamarády na drink nebo do kina. Protože mi je třicet a stát se o mě stará celý život, mohu pozorovat na vlastní kůži, že společnost se zajímá a pomáhá postiženým spoluobčanům čím dál víc a víc.

 

– Politika je brutální aréna, kde se často obdrží podpásovka a bojuje se bez rukavic. Proč jste si vybral právě politiku?

No, abych řekl pravdu, v Norsku zase ta politika není tak na ostří nože. Vybral jsem si ji ze dvou důvodů. Jednak jsem chtěl být členem strany, která pomůže změnit národní politiku a udrží Norsko mimo Evropskou unii. Jsem členem Senterpartiet, což je strana, která je ve středu politického spektra, tedy mezi levicí a pravicí. Dalším důvodem pro mě byl fakt, že když budu mít výsledky ve své politické práci, budu mít bohatší portfolio pro svoji další kariéru. V Norsku je velká výhoda, když máte dobrý posudek při žádosti o normální práci. A musím upřímně říct, že jsem od svých politických protivníků nedostal zatím žádnou podpásovku.

 

– Daří se vám plnit politické cíle a nevadí vám, že jste věčně na očích veřejnosti?

Snažím se změnit věci k lepšímu. Snažím se bojovat za lepší společnost, ve které by lidé mohli žít stejně ve všech částech Norska a mít stejné příležitosti. Bojuji za farmáře, aby měli možnost získat dobrý příjem a mohli produkovat čisté a přírodní potraviny, a snažím se pracovat tak, abych pomáhal stejnou měrou tělesně postiženým stejně jako zdravým občanům. Upřímně řečeno mi nevadí, že jsem na očích veřejnosti, určitě to má pozitivní efekt na prosazování mých plánů, když jednám s ostatními politiky.

 

– Jak může člověk žít s pouhými 17 kilogramy váhy? Fungují všechny vaše vnitřní orgány normálně?

Žije se mi perfektně. Momentálně mám 20 kg, ale nesnažím se moc přibrat, aby se se mnou moji asistenti moc nenadřeli. Pokud vím, všechny orgány v mém těle fungují normálně.

 

– Proč jste se rozhodl udělat fotky v rouše Adamově? Je to dost odvážný počin, nemyslíte?

No, upřímně, dost jsem váhal, protože mi bylo jasné, že nejsem žádný fešák, a říkal jsem si, kdo by tak asi stál o mé nahé fotky. Ale potom jsem svolil a fotograf Henrik Fjortoft udělal zajímavé umělecké fotografie, kde se myslím propojuje krása přírody a přirozenost člověka. Chtěl jsem ukázat, že člověk může být šťastný a vést plnohodnotný život, přestože má postižení jako já.

 

– Jak vypadá váš normální obyčejný den?

Zrovna dneska jsem změnil zaměstnání, takže jsem odešel ze stavební firmy a pracuji pro Aleris, což je největší skandinávská soukromá zdravotní firma. Mám podnikový byt v Oslu a pracuji a žiji tam přes týden a večer chodím mezi přátele. Jakmile přijde víkend, obvykle jedu za rodinou na farmu a trávím tam s ní co nejvíce času. Můj starší bratr pracuje jako učitel na základní škole. Můj mladší bratr je v armádě a moje mladší, stejně postižená sestřička studuje na univerzitě. Rodina je pro mě velice důležitá.

 

– Myslíte si, že díky vašemu postižení jste potkal zajímavější lidi a dostal se na místa, kam byste se jako zdravý nepodíval?

Myslím, že ani ne. Já jsem prostě narozený proto, abych se setkával s lidmi, jsem jedním z nich. Řekl bych, vlastně tomu i věřím, že kdybych neměl své zdravotní postižení, že bych měl stejnou osobnost a byl bych to ten samý „já“, jako jsem teď. Ale lhal bych, kdybych neřekl, že můj stav mi pomohl v mnoha případech, kdy se realizovala pozoruhodná setkání se zajímavými lidmi na zajímavých místech.

 

– Pokud byste mohl vrátit čas zpátky a změnit si od základu život, nechal byste ho, jaký je teď?

Určitě bych na svém životě nic neměnil. Jsem maximálně šťastný a vděčný za takový, jaký právě je.

 

– Kromě své práce jezdíte motivovat posluchače na přednáškách.

Ano, tyhle motivační přednášky jsou moje vedlejší práce a pořád se mi to líbí. Moc rád cestuji po celém Norsku a vlastně po celé Skandinávii a poznávám zajímavé lidi a nová místa. A upřímně si myslím, že mám lidem co nabídnout a můžu jim pomoci motivovat je v jejich vlastních životech.

Děkujeme za rozhovor.

Vítek Formánek a Eva Csölleová