Časopis Vozíčkář končí. Po třiceti letech.

23.12.2017

Voz04_2017

Tyto řádky se nepíšou snadno. Ani rozhodnutí přestat vydávat Vozíčkáře nebylo zrovna jednoduché. I když všechny okolnosti už dlouhou dobu mluvily pro tento krok, třicet let je třicet let, věrní čtenáři jsou věrní čtenáři, společenský přínos je společenský přínos.

Když na konci 80. let minulého století Vozíčkář vznikal, byla ve společnosti zcela jiná nálada. Byl hlad po informacích. Vozíčkáři a jinak postižení lidé se jako by „znovuzrodili“ ve společnosti, která o nich předtím nevěděla. Všechno bylo nové, hledaly se cesty, jak se zapojit do běžného života. V této době měl Vozíčkář víc než jen smysl, byla to zoufalá potřeba.

V devadesátých letech, v dobách „vozíčkářského obrození“, dosahoval náklad vozíčkáře závratných čísel. Víc jak deset tisíc odběratelů, šest čísel ročně, finanční i ideová podpora z mnoha míst. To byly časy, kdy se na cesty vedoucí k integraci skutečně vykročilo a lidé byli lační inspirace, motivace, návodů, rad a především informací.

Na konci prvního desetiletí nového milénia se Liga rozhodla přezkoumat, zda tisíce čísel, které posílá zdarma do domácností, lidé opravdu čtou, zda je Vozíčkář tak trochu i jejich periodikem. Pokles byl rapidní, ale stále se nacházely stovky lidí, kterým nebylo zatěžko jen poslat přeregistraci a dále fandit Vozíčkáři. Byli to spíše lidé starší, mladší ročníky si oblíbily elektronickou verzi a interaktivní sociální sítě.

 

Všechno zlé…

Teď v roce 2017 je situace zase jiná. Stačí se podívat na přátele, které mám kolem sebe, znám je osobně a jsou mi inspirací pro práci ve Vozíčkáři. Většina z těchto vozíčkářů časopis nečte, a to ani, obrazně řečeno, „pro moje krásný voči“. Všechny informace si vyhledají sami, používají sociální sítě, internet, dokonce se spíš než o věci pojící se se zdravotním postižením zajímají o jiné lidské aktivity. Je to vlastně dobře. Znamená to, že od devadesátých let společnost v integraci udělala výrazné pokroky. Umožnila lidem bydlet samostatně, cestovat, pracovat, mít rodiny či koníčky. A hendikep šel jakoby stranou.

Pak tu je ale celá řada lidí, kteří takové štěstí jako mí přátelé nemají. Jsou odkázaní na tištěné materiály, nebydlí ve městě, které je vozíčkářům nakloněno, jsou izolovaní a těžko hledají zdroje informací, natož pak inspirace či motivace. To jsou lidé, které mám hluboko v srdci a kvůli kterým mě mrzí, jak to celé dopadlo.

 

Proč to tak dopadlo?

V současnosti si časopis předplácí jen nepříliš mnoho lidí. Někteří čtenáři se tak rozhodli na základě zpoplatnění, i když symbolického. Jiní ztratili zájem, další mají jiné informační zdroje, někteří zkrátka už nechtějí číst, jiným nevyhovovalo ideové zacílení časopisu. Ano, dalo by se pro zvýšení počtu čtenářů dělat víc, přiblížit ho lidem, jenže na takovou lidskou sílu už v tak napjatém rozpočtu nezbývá peněz (je to totiž obrovská práce získat byť jen jednoho dalšího čtenáře). Letos jsme poprvé bez dotací a dost to bolí. Ač nás inzerenti stále podporují, i jich ubývá. Zkrátka nepokryjí se ani základní mzdové náklady nutné pro kvalitní a efektivní vydávání časopisu, a to jsou hodně nízké.

Liga vozíčkářů má navíc tolik aktivit, že shánět na všechno peníze ze soukromých zdrojů je nadlidský výkon. A ruku na srdce, i vy jistě uznáte, že je důležitější, aby byla dostupná služba osobní asistence nebo Poradna pro život s postižením, než aby na jejich úkor vycházel časopis.

Pokud se podíváme na stávající trend v současných periodikách, mnozí kolegové vydavatelé také končí, přesouvají se na web nebo musí radikálně posílit poměr sil v redakci směřující na marketing, aby se udrželi na trhu tištěných médií.

Tyto tendence se navíc spojily s tím, že se nenašel člověk, který by se do vedení Vozíčkáře skutečně po vzoru jiných médií obul a přivedl ho zpět k životu. Já to z rodinných důvodů od příštího roku nezvládnu, další dítě na cestě, pro náročnou marketingovou práci a ještě novinařinu už mezi plínkami skutečně nebude místo.

 

Co dál?

Tím, že Vozíčkář končí, rozhodně nepřicházíte o informace ze světa hendikepu. Můžete je čerpat mnohými jinými způsoby:

Liga nabídne elektronický e-mailový newsletter, ve kterém si krom novinek z této neziskovky můžete přečíst i zajímavé rozhovory, novinky z legislativy, komentáře či glosy (v podobném duchu, na který jste zvyklý z Vozíčkáře). Zaregistrujte si jeho odběr zde. Stejně tak můžete čerpat z bohatého archivu na www.vozickar.cz (tyto stránky budou nadále úzce spojeny právě s newsletterem) nebo z facebooku Ligy vozíčkářů.

Pokud přece jen upřednostňujete papírový časopis, doporučujeme magazín Vozka, ve kterém se tu a tam objevují texty autorů, kteří píší i do Vozíčkáře. Vozka navíc od zářijového čísla vychází barevně a objevují se v něm podobná témata jako dosud ve Vozíčkáři. Jeho roční předplatné stojí 160 Kč. Více na www.vozka.org nebo na tel. 596 783 174 (10–17 h).

Mnohým z vás je možná teď trochu smutno. Chápu to, vůbec celé to rozhodování nebylo snadné. Navíc, když je tu přece jen tolik lidí, kteří jste poslali stokorunu a často i víc, kteří píšete pochvalné a podpůrné e-maily. Moc vám za to děkuji. Vždy, když dáváme dohromady seznam pro obsílku, vidím za každou adresou člověka, který říká: „Nevzdávej to.“ Jak ráda bych předala někomu energickému a talentovanému toto pomyslné kormidlo, aby potápějící loď dovedl na širé moře a plul dál. Jenže skutečně není komu a majitel lodi, Liga vozíčkářů, má tolik jiných korábů, které potřebují zachránit… I tak si ale myslím, že není důvod truchlit. Spíš je na čase porozhlédnout se po obzoru a zjistit, že tu jsou další možnosti, další výzvy a dálky, které lákají k objevování.

Štastnou plavbu na nich přeje

Aneta Vidurová,

šéfredaktorka Vozíčkáře

 PF 2018 verze 2

Share

2 komentáře

  1. vzkaz pro Anetu Vidurovou: když jsem před 2 lety upozornil, že zpoplatnění přivede časopis do záhuby, tak bylo plno řečí že ne, bla, bla a je to tady – moc vám všichni děkujeme!

  2. mažou se příspěvky!

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*