Pouze nechodím, jinak jsem NORMÁLNÍ

24.10.2019

Nechám si vyrobit cedulku s nápisem
POUZE NECHODÍM,
JINAK JSEM NORMÁLNÍ

Jinak totiž už fakt nevím, jak podobné situace řešit bez újmy na psychickém zdraví.

Lidé na vozíku se dělí na PARAplegiky, nebo paraparetiky – to jsou ti, kteří mají částečně, nebo úplně ochrnuté nohy, ruce mají zdravé. Dále jsou to KVADRUplegici, nebo kvadruparetici – lidé, kteří mají úplně, nebo částečně ochrnuté i ruce i nohy. Do další skupiny patří PENTAplegici, nebo pentaparetici – lidé, kteří mají úplně, nebo částečně ochrnuté nohy, ruce, krk a část hlavy (mimické svaly obličeje, svaly polykací, nebo dýchací). Toto označení „penta“ se moc často nepoužívá, tihle lidé bývají často zařazeni do mnohem známější skupiny „kvadru“.

To je základní rozdělení, znaků a komplikací bývá víc, hlavně ve skupině „penta“. Lidé v ní mívají problémy s artikulací, koordinací, orientací, stabilitou a mnoho dalších obtíží.

Bohužel, patřím zrovna do skupiny „penta“ a mimo jiné špatně artikuluji. Nemá to nic společného s IQ, což mnoho lidí okolo netuší. A tak se stává, že se lidé, jakmile otevřu ústa a něco řeknu, začnou ke mně chovat jako k těžce mentálně postiženému. Slýchávám perly typu „Kdo tě sem, chuděrko, postavil“ nebo „Proč sem poslali zrovna tebe?“

V tu chvíli se snažím polknout, zatnout zuby a zmizet. Občas se musím i kousnout do jazyku. Jako zrovna dnes.

Zajela jsem v obchodě se svým elektrickým vozíkem co možné nejblíž k regálu s ovocem a nabírala si citrony do sáčku.
„Zavazíte,“ ozvalo se za mnou.
„Jenom si vezmu pár citronů a jedu,“ snažila jsem se uklidnit starší paní, která mi netrpělivě mlátila nákupním vozíkem do električáku.
„Ti lidi nejsou normální,“ zahalekala dotyčná dáma pěkně nahlas. „Kdo jste si ji sem postavil?“

Bylo mi jasné, že další náš rozhovor by byl pouze jejím monologem. Raději jsem se vykašlala na citrony a jela k pokladně.
Musím podotknout, že byl zrovna čas oběda, v obchodě možná pět lidí a kupodivu tři otevřené pokladny. U jedné právě jeden zákazník platil, další dvě byly prázdné. Zajela jsem teda k jedné a poprosila paní pokladní, jestli bude tak hodná a dá mi nákup do tašky za vozíkem.
„No to ale budu muset zavřít pokladnu.“
Už jsem trpce litovala, že jsem vůbec otevřela ústa.
„A kde je ten, co se má o vás starat?“ Nechápavě jsem na ni pohlédla.
Polkla jsem a vytáhla platební kartu: „Zaplatím kartou, prosím.“
Paní pokladní na mě vyvalila oči: „Oni vám dali kartu? A PIN taky?“ zeptala se nevěřícně. Nechápala to.

Vše je v lidech a o lidech. Když v tomto obchodě před časem byl pan vedoucí, chodil po obchodě a jak uviděl vozíčkáře, pomáhal, kde mohl. Podával zboží z regálů, vybíral zeleninu, vyskládával zboží na pokladní pás, aby následně vše naskládal do tašky za vozíkem. Sám a bez slova, zato vždy s úsměvem. Stejně tak se choval i ostatní personál.

Od té doby. co pan vedoucí odešel a jeho místo zaujala postarší paní, poměry a přístup k lidem na vozíku se změnily. Bohužel k horšímu. Jediné řešení je změnit obchod. Tento je ale nejblíž, a také uličky mezi regály jsou prostorné a dokonce i s mým širším elektrickým vozíkem projedu každou pokladnou.

Takže pokud nechci vyměnit obchod, musím si nechat vyrobit velkou cedulku na krk, aby si už z dálky každý mohl i bez brýlí přečíst:

POUZE NECHODÍM,
JINAK JSEM NORMÁLNÍ.

Věra Schmidová 

 

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*