Sociální rehabilitace – hlavní nositel pozitivní změny klientova života

2.7.2019

Sociální rehabilitace je pojítkem mezi dalšími službami a možnostmi v životech hendikepovaných lidí. Propojuje, kombinuje, komunikuje, směřuje, posouvá klienta vpřed. Řeší mnoho oblastí. Ta ligová se v minulosti neustále se potýkala s tím, že pro svoji komplexnost nebyla pro klienty pochopitelná, navíc se sociální pracovníci možná zbytečně cítili svázaní zajetými pravidly. To a mnoho dalších faktorů přispělo k tomu, že na jaře došlo k úplnému proměnění týmu sociální rehabilitace a vlastně i ke změně úlohy v celé Lize. O tom všem hovoří Kateřina Dostálová, vedoucí týmu sociální rehabilitace a metodička služeb

 

Jak jsi se dostala k sociální práci? 

Když jsem byla mladší, tak sociální práce vůbec nebyla obor, nad kterým bych přemýšlela jako nad svým vysněným povoláním. Chtěla jsem být počítačová grafička. Jenže tehdy těch možností tolik nebylo a na školu, na kterou jsem se hlásila, brali dohromady asi 6 lidí a já jsem na talentovkách skončila druhá pod čarou. Takže jsem pak přemýšlela, co jiného bych mohla dělat. Ulehčili mi to náboráři, kteří chodili na gymnázia povídat o vyšších a vysokých školách a o své práci. Vojačka, sestřička ani policistka jsem být nechtěla a matematika nutná pro technický obor mi nešla, takže jsem se vydala směrem k sociální práci. Ale kreslit jsem nepřestala. Zjistila jsem, že existují různé arteterapeutické techniky, které můžu v sociální práci používat.

 

Co tě na tomto oboru zajímalo, lákalo? 

Z počátku nic moc, musela jsem si k němu najít cestu – objevit, co mě na něm těší, co můžu mít ráda. Řekněme si to na rovinu: sociální pracovník není prestižní ani vážené povolání a možnosti velkého kariérního růstu taky nenabízí. Jako mladší jsem se s tímhle musela srovnat, protože mě trápilo, že je vlastně nedoceněným povoláním.

Většina z nás jednou v životě bude potřebovat sociálního pracovníka. Ať už se jedná o využití poradenských služeb pro sebe nebo pro kamarádku, které se třeba narodilo dítě s postižením, řešení, kam s babičkou, která je po operaci v nemocnici a nikdo nemá dost velký byt, aby ji mohl vzít k sobě, taky při adopci dítěte nebo při zjištění, že váš kamarád má existenční problémy a neví, co s tím. Prostě bez nás, sociálních pracovníků, stejně jako bez doktorů nebo hasičů, by to nešlo. Snažíme se prakticky napravovat to, co společnost nedokáže přirozeně napravit sama. A v tom ten smysl vidím.

Navíc jsem vždycky měla ráda příběhy. Každý člověk s sebou jeden takový příběh nosí a moje práce mi umožňuje tyto příběhy odkrývat a pokud se vše povede, tak i měnit k lepšímu. 

 

S jakými zkušenostmi a očekáváními jsi nastupovala do Ligy?

Ještě při magisterském studiu, jsem se začlenila do projektu „Chudoba a zamestnanie“ na Slovensku, kde jsem dva roky působila a pomáhala mladým lidem s postižením nebo znevýhodněním přemýšlet o své budoucí práci, získávat potřebné dovednosti, hlavně v oblasti tzv. soft skills, a najít si zaměstnání, které by je mohlo bavit. Po škole jsem další dva roky pracovala v neziskovce, kde jsme byly jen dvě sociální pracovnice na 4 služby: sociální rehabilitace, odborné sociální poradenství, raná péče a centrum denních služeb. Byla jsem hozená do vody a  musela plavat. Po nějaké době jsem zatoužila pracovat ve větší organizaci, která je více známá, ve které je i větší kolektiv a také možnost, že bych se při své práci mohla poradit s dalšími odborníky – což bylo něco, co mi v mé minulé práci hodně chybělo. A musím říct, že v tomto se mé očekávání splnilo – máme skvělý kolektiv a vždycky se můžu na své kolegy a kolegyně bez obav obrátit. 

Na Lize mám zhruba půl roční zkušenost s Osobní asistencí a od dubna tohoto roku jsem seniorským pracovníkem ve službě Sociální rehabilitace, kde uplatňuji své zkušenosti z projektu a předešlého zaměstnání.    

 

Katka obklopená kolegy

Jak vnímáš stávající změny? 

Obecně jsem člověk, co má radši změnu, než stagnaci. Mám ráda, když jsou věci (nějakou dobu) v pohybu, ale samozřejmě ne každému to vyhovuje, protože se pak musí umět změnám přizpůsobit. 

První takovou změnou, kterou jsem na Lize prošla, byla změna systému výkaznictví v Osobní asistenci – úžasná změna. Přešly jsme na online systém v Google tabulkách a všem pracovnicím v kanceláři se neskutečně uvolnily ruce, mohly jsme se mnohem více věnovat klientům.

Další velkou změnou byl systém výkaznictví pro celou Ligu – přešlo se na eWay, což je zjednodušeně řečeno online elektronická databáze, která umí komunikovat s Outlookem. Tím se docílilo většího sdílení informací mezi všemi sociálními službami a otevřely se dveře pro realizaci třetí velké změny – přepracovanému konceptu prvokontaktu. Prvokontakt, tedy prvotní schůzku se zájemcem o službu, u nás zajišťují pracovnice Poradny pro život s postižením. Zájemce může přijít se zakázkou pro jednu službu, ale při komplexním rozhovoru pracovnice zjistí, že ještě potřebuje podporu, kterou mohou zajistit další služby. Pracovnice Poradny udělají do eWay zápis s kompletními informacemi o zájemci, přes systém přiřadí úkoly a vytvoří se realizační tým pracovníků, kteří se zájemcem pracují. Myslím, že toto zjišťování komplexních informací od zájemce a sdílení informací mezi sebou nám velmi zpříjemňuje práci. V centru našeho zájmu je klient, kolem kterého krouží služby – není cílem ho přepečovávat, ale umět efektivně učinit nabídku tak, abychom mohli pracovat i se skrytými zakázkami klienta.

Další skvělou změnou bylo zavedení asistenta soběstačnosti – peer konzultanta Petra Stillera, který klientům ukazuje, že i s postižením se dá žít kvalitní a šťastný život – pomůže jim vybrat vhodné kompenzační pomůcky nebo poradí s výměnou těch starých. Ukazuje lidem, že aktivní život postižením nekončí a pomáhá jim volit možnosti sportovního vyžití nebo úpravu auta. S žádostí o pomůcku pak klientovi pomůže Poradna, s nácvikem používání pomůcky Sociální rehabilitace a s doprovodem Osobní asistence, takže to vše do sebe krásně zapadá, služby se propojují a spolupracují. 

A v neposlední řadě změn se mění i samotné prostory na Lize – týmy pracovníků služeb se přestěhovaly do menších prostor, aby uvolnily místo novým aktivitám, zbouralo se pár zdí a najednou tu máme nově vznikající aktivizační prostor/tělocvičnu; nácvikový byt a společný prostor pro setkávání pracovníků a klientů – takovou komunitní kavárničku – to vše jsou pro mě velmi pozitivní změny k lepšímu. 

 

Jakou pozici má sociální rehabilitace v nové koncepci Ligy? 

Sociální rehabilitace je služba zasahující do velkého množství oblastí v klientově životě – přes vlastní domácnost, orientaci ve městě, nácvik strategií, jak zvládat krizové situace, kognitivní a komunikační trénink, jazykovou i počítačovou gramotnost, až po doplnění vzdělání, hledání zaměstnání a nabití potřebných kompetencí pro pracovní proces. Stejně jako v klientově životě, tak i v životě na Lize by měla být Sociální rehabilitace jakýmsi pojítkem mezi službami. Z hlediska zákona O sociálních službách máme obrovskou volnost, co s klientem můžeme dělat, a proto také můžeme být hlavními nositeli pozitivní změny do klientova života. Jsme trošku poradci a trošku učitelé, musíme umět ustát klientovy nálady (někdy i výmluvy) a hlavně musíme dodržovat to, na čem jsme se s klientem domluvili. Musíme být lidští a přátelští, ale zároveň i přísní a důslední. Také bychom měli kvalitně komunikovat směrem navenek – umět domluvit spolupráci s jinými subjekty a firmami. 

 

Dá se to třeba srovnat s jinými organizacemi, které sociální rehabilitaci poskytují? 

Na to nedokážu odpovědět, pracovala jsem jen v jedné organizaci a tam jsme to měli trošku jinak. Také je rozdíl v tom, jestli organizace poskytuje jen sociální rehabilitaci nebo i další sociální služby. 

 

Sociální rehabilitace se v nové koncepci stává jakousi zastřešující službou, která dokáže pomoct klientovi v různých oblastech, propojuje služby, možnosti, komunikuje s kolegy, klienty, s mnoha institucemi, firmami. Zároveň je mezi vámi mnoho začínajících kolegů – tým sociální rehabilitace byl vlastně celý obměněn. Jaké to klade nároky, co budete muset především propracovat, vybudovat? 

Zprvu to klade určité nároky na všechny pracovníky na Lize, protože musí s každým novým člověkem absolvovat tzv. „kolečko“, kdy mu vysvětlí, co na Lize dělají a proč. A v rámci služby to klade velké nároky hlavně na mě, abych zvládla nové lidi kvalitně proškolit a zaučit. Někdy to chce hodně času, někdy méně – záleží na předchozích pracovních zkušenostech sociálního pracovníka. Úplně nejlépe se noví pracovníci učí tím, že sledují mou práci s klientem (s předchozím souhlasem klienta) a postupně do této práce sami vstupují, až jsou schopní mít své vlastní klienty a pracovat s nimi samostatně. 

Na čem momentálně nejvíce pracujeme, je vytvoření nové klientské základny a důvěry v naši službu a také na vytvoření sítě kontaktů a vztahů s novými spolupracujícími organizacemi a zaměstnavateli. 

 

Jakou oblast vaší široké práce vnímáš jako klíčovou? Dá se něco vůbec vybrat?

Ano, dá. Klíčovou oblastí je pro mě proces získávání si důvěry – jak od klienta, tak od zaměstnavatele, který by mohl naše klienty zaměstnávat. Protože hledání zaměstnání je jedna z nejčastějších zakázek, se kterou se na nás zájemci o sociální službu obracejí. 

Zájemce a později klient musí vědět, že mu dokážeme kvalitně pomoci, ale že tomu předchází mnohdy dlouhá cesta plná práce – hlavně z jeho strany. Není to jen o tom, že luskneme prsty a má práci. Pracovních pozic je docela hodně, ale důležité je, aby se v zaměstnání po nástupu také dokázal udržet – tzn. aby rozuměl, co se po něm chce, aby dokázal adekvátně komunikovat s kolegy či nadřízenými a vyjadřovat své potřeby, nebo aby uměl pracovat s PC na určité úrovni. Zároveň nám zaměstnavatel musí důvěřovat, že klient, kterému jsme tuto pozici nabídli, bude kvalitní pracovník, že zvládne zadanou práci a že v tom počátečním procesu nenecháme ani zaměstnavatele ani klienta samotného – k tomu slouží pracovní asistence, kdy po určitou dobu můžeme klienta jako zaměstnance v práci podporovat a pomáhat  zaměstnavateli s jeho zaučením. Vlastně naučit obě strany spolu komunikovat a porozumět si. 

Naše práce spočívá tedy i v tom, že klienta citlivě konfrontujeme s realitou. 

Jaká je podle tebe teď situace na trhu bydlení a práce pro OZP? 

No nejsem žádný odborník na statistiky, ale z hlediska bydlení je situace pořád stejně špatná. Bezbarierových bytů je málo a když jsou, tak jsou často v sociálně vyloučených lokalitách, ne v prostředí, kde může člověk navázat zdravé sousedské vztahy. Na byty se čeká neskutečně dlouho. Průměrná doba je tuším 5 let. 

Co se týče trhu práce, tak ten je na tom mnohem líp – míra nezaměstnanosti v České republice je jedna z nejnižších v EU, pohybuje se mezi 2 – 3%. Jedná se o přirozenou nezaměstnanost, což znamená, že většina lidí, která může, už pracuje a zbytek jsou absolventi, sezónní zaměstnanci, lidé, kteří mění práci, lidé se špatnými pracovními návyky, nebo lidé, co mají tak specifické potřeby, že je obtížné je zaměstnat. Pracovních míst je mnohonásobně více, než lidí, kteří hledají práci. Nejvíce práce je ve stavebnictví, službách, průmyslu a IT. Bohužel většina našich klientů by práci ve stavebnictví ani průmyslu vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nezvládla. Největší zájem ze strany našich klientů je o administrativní pozice, kterých není mnoho. Často klientům zájem o tyto pozice komplikuje neznalost cizího jazyka nebo zhoršená gramotnost a setkáváme se i s tím, že mají nereálnou představu o tom, co pozice obnáší, např. že budou šéfovi vařit kafíčko a brouzdat po internetu. Naše práce spočívá tedy i v tom, že klienta citlivě konfrontujeme s realitou. 

 

Mění se nálada ve společnosti ve vztahu k hendikepovaným? 

Myslím, že se celkově pomalu mění k lepšímu, např. při různých stavebních úpravách se myslí na lidi s postižením a i po Brně se upravují nájezdy a tramvajové ostrůvky tak, aby to vyhovovalo všem. Vznikají bezbariérové gastro a volnočasové podniky. Všímám si toho od té doby, co mám kamarády vozíčkáře a trávíme spolu volný čas. 🙂

Lidé si zvykají na to, že je teď velkým trendem inkluze – hlavně ve školství – no jestli je to dobře nebo špatně, o tom bychom mohli dlouho debatovat. 

Ale i z hlediska zaměstnávání vnímám posun k lepšímu. Sami zaměstnavatelé se na nás obracejí, že chtějí zaměstnávat osoby s postižením nebo znevýhodněním, ale často potřebují pomoc, protože neví, co vše je pro to nutné udělat. V tomto směru pak spolupracujeme s Poradnou, která zaměstnavatelům pomůže se zákonnými náležitostmi a Sociální rehabilitace domlouvá konkrétní podmínky realizace – zjišťujeme potřeby zaměstnavatelů pro pracovní pozice, domlouváme setkání klienta se zaměstnavatelem, pracovní či nácvikový pohovor, specifické podmínky pro úpravu pracovního místa, pracovní asistenci apod. 

Zrovna minulý týden mě velmi potěšil jeden zaměstnavatel – sám nás oslovil s tím, že chce zaměstnávat OZP/OZZ a přemýšlel nad tím takto (budu ho parafrázovat): všichni lidé, kteří patří do intaktní společnosti, kteří by byli kvalitními zaměstnanci, už dávno pracují, mladí lidé často pracovat nechtějí a když už teda pracují, tak to flákají. No a lidi před důchodem taky nechci, protože takový člověk podle mě počítá, kdy už to bude a bude mít svůj klid, takže jsem se rozhodl dát šanci nějakému člověku s postižením, který by pro mě chtěl opravdu aktivně pracovat. Práci by velmi dobře finančně ohodnotil. Na otázku, zda ví, že by mohl využít nějaké dotace od státu na vynaložení nákladů na takového zaměstnance odvětil, že to není nutné, že peníze má a chce dát šanci nějakému kvalitnímu a motivovanému zaměstnanci z řad OZP, ne čerpat dotace. 

 

Máš nějaký plán v tom, jak se dostat k potřebným klientům v terénu? Jak k nim nabídku Ligy dostat? 

Myslím, že na tom průběžně pracují všichni zaměstnanci Ligy a také naši dobrovolníci. Účastníme se veřejných akcí, povídáme si s lidmi, hrajeme si s dětmi, rozdáváme letáčky a dárkové předměty, prodáváme krásné výrobky klientů Centra denních služeb, děláme rozhovory do médií a celkově se snažíme, abychom byli vidět. Jedna věc je rozdávat letáčky na akcích a druhá věc je přiblížit se lidem – tuto rovinu se snažíme zabezpečit také návštěvou rehabilitačních center a neformální diskuzí s jejich pacienty. Sociální rehabilitace spolupracuje i s ÚP. Celkově je těžké se k zájemcům dostat, ale když máte důvěru a dobré jméno, tak pak přicházejí sami. 

 

Je nějak definovaná oblast, ve které Liga působí? Kdo se na vás může obracet? 

Oblast je široká 🙂 a myslím, že už jsem ji v předchozích odpovědích dostatečně přiblížila.  Obracet se na nás mohou osoby se zdravotním postižením tj. OZP či osoby se zdravotním znevýhodněním tj. OZZ, osoby chronicky nemocné, osoby s invalidním důchodem i bez něj, pečující osoby či rodinní příslušníci, zaměstnavatelé nebo majitelé firem. 

 

Můžou v šíření povědomí o našich aktivitách pomoct i čtenáři Kaleidoskopu? 

Samozřejmě, že můžou a budeme za to moc rádi.  Pokud tedy máte někoho, komu by naše služby pomohly, nebo znáte zaměstnavatele, který se odhodlává zaměstnávat osoby OZP a OZZ a neví, jak na to, tak mu můžete Ligu doporučit a my už zařídíme zbytek.

(ata)

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*