Vždycky jsem si myslel, že toto přísloví znamená, že člověk nemá podruhé dělat to, s čím už jednou skončil. Dnes to vnímám spíše tak, že se ve skutečnosti nic nedá zopakovat. Změní se okolnosti, osoby a obsazení…
V každém případě Liga vozíčkářů od ledna znovu poskytuje asistenci v nočních hodinách vozíčkářům na Mikulovské. Pečovatelská služba působící přímo v domě do toho prostě “hodila vidle”…
Odešli jsme, protože noční služby podle našich představ nebyly tou správnou osobní asistencí. Ani dnes nám to vůbec nesedí, ale nevidíme jinou možnost. Od 1. ledna na naše bedra spadne ukládání, noční polohování i vstávání asi osmi klientů. Takže na to mohutně zbrojíme.
Kolem této situace se od léta vedla řada jednání. Já jsem se zúčastnil až těch posledních v listopadu. To se na nás a další poskytovatele obrátil vedoucí sociálního odboru s prosbou: „Pomozte nám vyřešit tuto situaci, nemáme jak to udělat“. Následoval monolog vedoucí pečovatelské služby, proč do toho ty vidle bodli. Pokračovala vyjádření dalších poskytovatelů o naplněné kapacitě, velké náročnosti. A hlavně nejsou lidi. O potřebách lidí na Mikulovské nepadlo ani slovo. Ani o tom, že se tam dlouhá léta umísťovali lidé, kteří by v minulosti patřili do ústavu. Ale je tam přece pečovatelská služba! Tak zvládnou život bez ústavního režimu… Měl jsem pocit, že najednou existují dva velmi vzdálené světy. Ten klientský a ten poskytovatelský. Přitom většina poskytovatelů vznikla z klientských organizací a na jejich startu je často vedli lidé s postižením. Kam se to najednou podělo?
Dnes jsou často vyřazováni lide s dekubitem nebo jiným zdravotním problémem ze služby, přitom nemají kam se obrátit. Mnohé služby se na vánoce uzavřou, byť jejich uživatelé nemohou odjet domů k zestárlým a nemocným rodičům, už prostě nezvládnou péči o ně… Vysoké školy chrlí stovky odborníků, kteří znají názvosloví a mají zápočet z psychologie. Největší nasazení však věnují udržení si hranic při práci s klientem. Vše pouze profesionálně a velmi neosobně.
Moje rozhodnutí nebylo z manažerského hlediska příliš profesionální. Děvčatům v asistenci jsem ještě víc pocuchal předvánoční nervy a přidal jim mnoho práce a starostí. Ani financování nevypadalo zrovna ideálně. Ale jak už to tak někdy bývá, pokud se člověk rozhodne konat ve prospěch všech zúčastněných, začnou se děje řetězit. JMK navýšilo kapacitu, pečovatelská služba uvolnila prostory, magistrát pracuje na finanční podpoře a vznikla dohoda o budoucím řešení v režimu chráněného bydlení, což by situaci dlouhodobě zákonným způsobem vyřešilo a my bychom otevřeli novou službu, což stejně připravujeme.
Tak už končím s psaním, mám s tím ještě spoustu práce…
Zdeněk Škaroupka
