Simon Fitzmaurice: Když film zvládnete mrknutím oka

2.9.2016

Když jsme na Zlínském filmovém festivalu zjistili, že jeden z promítaných filmů Jmenuji se Emily režíroval tělesně postižený Ir Simon Fitzmaurice, který se se štábem dorozumíval jen pomocí očí, zavětřili jsme zajímavé téma pro rozhovor. Organizátoři festivalu i produkční filmu nám vyšli vstříc. Právě produkční Kathryn Kennedyová odpovídala na většinu otázek, avšak ty osobní poslala Simonovi samotnému. Jeho příběh je ukázkou vůle, vytrvalosti, houževnatosti a odhodlanosti.

 

Začínal jako každý jiný. Simon měl od malička rád film a již od 14 let psal. Pak se vrhl na režii a natočil snímky The Sound of People a Full Circle. Oba získaly řadu ocenění. Simon žil s manželkou Ruth spokojený život. Oba psali, on k tomu točil filmy.

Na jaře roku 2008, v době, kdy jeho manželka Ruth čekala třetí dítě, odjel na Sundance Film Festival do USA. Vrátil se a podivně jej brněly nohy. Zašel na vyšetření a výsledky byly zdrcující, diagnostikovali mu onemocnění motorických neuronů (MND).

Jeho stav se postupně zhoršoval, nemoc způsobuje plíživou ztrátu pohyblivosti a schopnosti mluvit, dýchat a polykat. Simon byl v nemocnici odkázán na ventilátor, který mu vháněl vzduch do plic, což v Irsku nebylo v případě této diagnózy běžné. Doktor mu radil, aby dal rodině souhlas k odpojení od přístroje, což pacient vehementně odmítl. Vrátil se domů, kde měl přidělenou ošetřovatelku na celých 24 hodin. Poněkud neočekávaně se Simon s manželkou dohodli i v tomto stavu počít dítě a samotné je překvapilo, když z toho nakonec byla dvojčata. Ale jak Simon konstatoval, bylo to „nejlepší rozhodnutí jeho života“. Ani těžká nemoc jej však neodradila od jeho snu a záměru natočil celovečerní film. Na scénáři začal pracovat, ještě když byl zdravý, ale dopsal jej očima. Nejenže film natočil, ale dostal ho i do kin. I kdyby žádnou cenu nevyhrál, podle nás by si Simon Fitzmaurice zasloužil Oscara za odhodlání.

 

– Doktor předpověděl Simonovi čtyři roky života, ale stále je tady a funguje. Je to obtížné žít s myšlenkou, že má „vypůjčený“ čas?

Pokud vím, tak Simon se tímhle moc nezabývá, prostě se snaží žít pro dnešek a moc velké plány nedělá. Je to vlastně poslední stadium nemoci, které postihlo celé tělo kromě očí. Tělo je oslabené, takže může přijít infekce a to by byl problém. Většinou lidé s MND umírají na potíže s dýcháním. Ale Simon žije pro svoji početnou rodinu, to je jeho život.

 

– Jak s ním komunikují děti, musí to asi pro ně být dost obtížné, že?

Vztah k dětem se musel měnit s postupující nemocí. Jeho nejstarší syn si jej ještě pamatuje jako zdravého člověka, ale dvojčata ho už jinak než ochrnutého nepoznala.

 

– Při natáčení jste měl na starost celý štáb, což je dost i na zdravého člověka. Co pro vás bylo nejobtížnější?

(odpovídá Simon)

Problém je, když potkám nové lidi a oni nevědí, kdo jsem. To je pak dost rozpačitá situace a trvá to, než si na mě zvyknou. A během natáčení jsem se musel setkávat se spoustou lidí a mluvit k věci, aby se projekt pohnul kupředu. Filmování jako takové mě nabilo velkou energií, o které jsem ani netušil, že ji v sobě ještě mám. Musel jsem si připravit leccos dopředu, protože komunikace byla delší, tak abychom neztráceli kvůli mně čas a omezili zbytečné diskuze na minimum. Čas jsou ve filmu peníze. Ale štáb mi natáčení velmi ulehčil. Musím přiznat, že to pro mě byla velká výzva.

 

– Jak to technicky funguje, když Simon píše nebo komunikuje a hýbe pouze očima?

Simon používá počítač s očním pohledem, který funguje přes Tobii Dynavox a který Simonovi dodala Irská asociace onemocnění motorických neuronů. Mnoho podobně postižených lidí s tím dnes žije a komunikuje, Simon není žádná výjimka. Pod obrazovkou počítače je umístěn sensor, který zachytává každý pohyb očí. Na obrazovce to funguje jako počítačová myš a kamkoliv Simon upře svůj pohled, tak to „klikne“. Je zde i možnost používat systém „mrknutí-kliknutí“, ale Simon dává přednost funkci „pohled-kliknutí“.

 

– Začít psát scénář rukou a dokončit jej pomocí očí je dost značný rozdíl a zkušenost. Jak dlouho se musel Simon učit nové technologii? Mohl přesně vyjádřit svoje myšlenky a pocity, které chtěl zakomponovat do příběhu?

(odpovídá Simon)

Ano, trvá to nějaký čas, než si člověk zvykne ovládat svůj počítač pouze očima. Tento systém používám již celých šest let, takže je to pro mě dost přirozená věc a není nic, co bych na počítači pomocí očí nedokázal udělat.

 

– Je jasné, že chtěl natočit film stůj co stůj, což je obdivuhodné. Požadoval, aby jej štáb bral jako zdravého člověka nebo naopak byli všichni seznámení s danou situací a byli velice tolerantní a semkli se dohromady, aby mu to usnadnili?

Simona brali všichni jako každého jiného režiséra a on dělal svoji práci úplně stejně jako kdokoliv jiný. Odpovídal na otázky, vyřizoval e-maily a organizoval pracovní porady. Štáb se musel naučit pracovat trochu jinak především v tom, že Simonovy odpovědi budou pomalejší, než bývá zvykem. Nejrychlejší způsob jak od něj získat odpověď bylo mluvit s ním osobně a formulovat otázky tak, aby na ně mohl odpovědět buď ano, nebo ne. V tom případě mohl Simon mrknout pro „ano“ a civět na jedno místo jako „ne“. Měl také skvělou asistentku režie Liz Gill, která mu pomáhala s komunikací u předprodukce a při postprodukčních pracích. Vytvořili si systém těsnopisu a Liz předávala jeho přání štábu. Simon napsal slova na počítač a ten je přetransformoval do mužského hlasu s americkým přízvukem. Byl to velice originální a zvláštní pracovní postup, ale Simon pracoval tak tvrdě nebo možná ještě víc než kterýkoliv jiný režisér a štáb ho také i tak bral.

 

– Myslíte si, že filmování:

  1. a) mu dalo zapomenout na jeho vážný stav?
  2. b) mu dalo šanci stát se příkladem pro ostatní stejně nemocné lidi a ukázat jim, že cokoliv je možné?
  3. c) posunulo hranice natáčení na další úroveň?

(odpovídá Simon)

  1. a) Režírování tohoto filmu pohltilo mé celé JÁ každý den a zaměřilo se jen na natáčení, takže jsem se věnoval spíše tomu, co mohu dokázat, než tomu, čeho nejsem schopen.
  2. b) Ano, je to pozoruhodná věc a doufám, že tato práce posune a inspiruje lidi v jakékoliv lidské činnosti.
  3. c) Pokud vím, zatím žádný tělesně postižený člověk nenatočil film touto technologií. Je to bezprecedentní a určitě se hranice filmování zase o kus posunuly.

 

– Věci jako střih, produkce, propagace se dělaly bez Simonovy asistence nebo byl přítomen každému kroku?

Ne, ne, dohlížel osobně na každý krok. Našel v sobě neuvěřitelnou sílu, energii a smysl života, aby dotáhl film do konce. Na začátku jsme netušili, kolik toho snese, a plánovali jsme, že bude na natáčení tak čtyři hodiny denně. Ale on nás všechny překvapil a přijel s celým štábem v osm ráno a odjížděl večer, až se všechno zabalilo. To se týká i střihu a propagace filmu, dohlížel osobně na všechno.

 

– Navštívil Simon premiéru svého filmu na některých festivalech nebo to v jeho stavu není možné? Má v úmyslu natáčet dál?

Simon osobně se zúčastnil tří premiér. Ta první byla doma, na festivalu Galway Film Fleadh v Irsku, což bylo velice speciální z toho důvodu, že tam mohl Simon s celou rodinou a přáteli bez problémů přijet. Severoamerická premiéra byla v Kanadě na Toronto International Film festival a Simon nás všechny překvapil tím, že tam přiletěl. Byl poprvé za hranicemi za posledních pět let, takže to i pro něj byl velice vzrušující zážitek. Zatím posledním festivalem, kde byl osobně, se stal v červnu 2016 Edinburgh Film Festival, kam přijel lodí z Irska. Rád by také osobně navštívil v září 2016 London Screenwriter Festival. Takže jak vidíte, opět posouvá hranice o kousek dál. V současné době píše další scénář a doufá, že natočí podle něj i další film.

 

O čem je film Jmenuji se Emily?

Když Emily zemře matka a otce jí zavřou do blázince, je dívka umístěna do pěstounské péče. V nové škole je za outsidera. A když jí k šestnáctým narozeninám nepřijde od otce blahopřání, je jí jasné, že se něco stalo. Rozhodne se vzít věci do svých rukou, přemluví svého jediného kamaráda Ardena a společně vyrážejí za otcem s cílem dostat jej z psychiatrického oddělení. Na cestě se jejich vzájemný vztah prohlubuje. Mladí lidé postupně odkrývají důležitou pravdu o svém vztahu nejen k rodičům, ale také k sobě navzájem. (Zlín Film Festival)

Vítek Formánek a Eva Csölleová

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*