Kdo neskáče, je parahokejista

7.5.2019

Temné zákoutí nedaleko Ostravar arény.

“Ty kemo, nechceš nějaký lístky? Mám všechno. Baník, Vítkovice, Chelsea??”
„Co parahokej s Norama, neměl bys?“
„Bez šance, ty byly hned pryč.“

Ano, tahle scéna je sice smyšlená, ale ne zas tak absurdní, jak by se ještě před nedávnem mohla zdát. V Ostravě před několika dny skončilo Mistrovství světa v parahokeji. Takhle to zní jako vcelku fádní zpráva, ale přitom se za ní skrývá malý zázrak, vlhký sen začínajícího paralympionika. Posuďte sami.

Celé mistrovství zažívá nebývalý mediální zájem, na velkých serverech denně vycházejí články, všechny sociální sítě o něm mluví. Českým reprezentantům se nebývale daří, jasně vítězí i v bitvě o čtvrtfinále. Mnozí z diváků vidí tento sport poprvé a počáteční údiv smíchaný s dojetím vystřídalo překvapení, nadšení ze zápalu hráčů, které přerůstá v nefalšované povzbuzování. Diváků zápas od zápasu přibývá, až do stavu, kdy organizátoři musejí omezit prodej deseti lístků na jednoho zájemce. Zahraniční týmy si nevěřícně fotí dlouhé fronty před pokladnami. Nic podobného parahokej ještě nezažil. Atmosféra v hale všechny naprosto uchvátila. Poslední dva zápasy české repre jsou beznadějně vyprodané a pořadatelé oznámí dvakrát po sobě překonání světového rekordu v návštěvnosti. 8462 nadšených fanoušků je víc, než na paralympiádě v Salt Lake City. Kdo ví, kolik by vstupenek ještě zvládli prodat, kdyby byla hala větší. Svět s údivem kouká, co čeští fandové dokážou. Všichni si moc přáli, aby si borci aspoň “mohli sáhnout na medaili”. Z vozíčkářů se stávají hrdinové, jejichž jména drží diváci na transparentech.

Líté boje komentuje v televizi živě hokejový guru Robert Záruba, který si v zápasu s Amerikou z plných plic zařval “Góóól” téměř se stejnou intenzitou jako při olympiádě v Naganu. Bylo to poslední, co slyšel, neboť pak začal nepřetržitě hučet kotel diváků, který ztichl jen tehdy, když jsme zase gól dostali, což bylo bohužel nepříjemně často. Je trochu úsměvné, když celá hala poskakuje a svůj známý pokřik “Kdo neskáče, není Čech!” adresuje skupině vozíčkářů na ledě. Je to ale úplně přirozené a hráči jsou dojatí. Fanoušci i přes jednoznačný výsledek neustále ženou mužstvo dopředu tak, že i zkušený matador Záruba konstatuje, že “něco podobného za 27 let komentování nezažil”.

Přenos v televizi je ale naprosto profesionální. Má všechno, co hokejový přenos má mít. Pohledy do zákulisí, znělku, maskota, hymnu, spolukomentátora, předzápasové rozbory, emoční vypětí, květnatý jazyk, povědomou hokejovou hantýrku, statistiky, zajímavosti o jednotlivých hráčích i pozápasové rozhovory. Jediné, co chybí, je rozbor elektronickou tužkou. Některé hokejové obraty působí dost komicky. Například, když amputovaný parahokejista “stojí nohou v brankovišti”, případně se “postavil do branky“ nebo, když si “jede odsedět své dvě minuty.” Zápas končí, prohráli jsme. Na medaili si čeští borci sice nesáhli, ale nikdo není zklamaný. Diváci děkují svému mužstvu celé dlouhé minuty po skončení utkání. Jestli tohle není splněný sen, tak co potom je?

Za těch pár dnů došlo u mnoha lidí k docela zásadní proměně. Díky této vlně “paramánie” už parasporty nebudou vnímany jako podivná zábava pro postižené chudáčky “aby aspoň něco dělali a nekoukali do zdi”. Celý národ viděl, že je to tvrdý, plnokrevný sport se vším, co k tomu patří. S tvrdým tréninkem, každodenní dřinou, pevnou vůlí i neoddiskutovatelnou krásou. Možná je tu šance, aby paralympijské hnutí dostalo konečně takovou pozornost a takové finanční prostředky, jaké by si přálo a zasloužilo. Možná si už brzy naši handicapovaní reprezentanti nebudou muset trénink platit ze svého a odcházet z práce, aby měli čas na přípravu. Doufejme, že se tento sen rychle nerozplyne a že je začátkem velké změny.

 

Reportáž ČT – 168 hodin – Machři

Michael Vidura

foto: paraostrava2019.cz

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*