Moje postižené dítě a sex?

7.5.2019
  • Můj syn o takové věci nejeví zájem. Jednou sice řekl, že chce k narozeninám „babu“, ale to měl pouze takové období, kdy začal holkám sahat na záda, jestli mají podprsenku. Učitelky ho zavezli k psychiatrovi, ten mu dal léky na uklidnění a od té doby máme všichni klid. Je to tak lepší.
    matka 28letého hendikepovaného syna

Když Věra Schmidová dělala anketu mezi svými známými, kteří pečují o postižené děti, a ptala se jich na sexualitu jejich dospělých hendikepovaných dětí, získala jen velmi málo reakcí. „Odmítli se se mnou bavit, buď, že jejich dospělé dítě takové věci vůbec nezajímají, nebo že jejich dítě je přece slušně vychované,“ potvrzuje. Dva rodiče se ji svěřili blíže. Jednu rekci najdete v úvodu článku, druhá následuje: 

  • Já vím, že mám doma dospělou dceru-ženu se vším všudy. Já bych jí ani nějak nebránila. Ne, nepovídala jsem si s ní o tom. Na to jsem nenašla odvahu. Měla asistenta – mladého, velmi sympatického a hodného mladého muže. Měl pro ni pochopení, i citlivý přístup. Když ji tlačil na vozíku a ona si o něj opřela hlavu, neucukl, ale ani to nijak nevyužil. Byl úplně ideální. Potom jednou v autobuse, když si o něho opět opřela hlavu, ji chytil za ruku a ona z toho dostala hysterický záchvat. Dali jsme si teda po vzájemné domluvě s panem asistentem pauzu. Když se ale u nás objevil po měsíci, řekl jí „ahoj, půjdeme ven? Třeba do parku, je tam hezky.“ Když ji po hodince přivezl domů, byla celá rozesmátá, šťastná. Úplně vyměněná.  No ve chvíli, jak mladý muž za sebou zavřel při odchodu dveře, dostala hysterický záchvat, že ji opustil. Na druhý den ho odmítala pustit domů a hystericky vykřikovala na něho, i na mě. Tak jsme museli naši spolupráci ukončit a nasadit sedativa. Od té doby je klid.
    matka 25leté dcery na vozíku s diagnózou DMO (dětská mozková obrna) 

Ani výpovědi dospělých přátel nevypovídají nic přívětivého o citlivém přístupu k sexualitě hendikepovaných: 

  • Já jsem na vozíku od mládí a naši přede mnou pečlivě schovávali časopisy s nahými ženami, zakazovali mi dívat se na televizi na zamilované filmy … Prý je to neslušné a prý to není nic pro mě, když jsem na vozíku. A začali mi dávat nějaké prášky na uklidnění. Dodnes z toho mám mindráky a problémy. Ani jako dospělý, samostatně žijící muž si nedokáži ani najít ženskou. Na internetu jsem se později podíval na mnoho filmů i erotických, ale jak se seznámit, co říkat, jak shodit ze sebe strach, obavy, ostych, do dnes nevím. Nevím, jak se normálně chovat, ne jako v pornofilmech.
    muž, 40 let

 

  • Mně se úraz stal v době, kdy jsem začínal sbírat sexuální zkušenosti. Rodiče mi okamžitě vzali veškerou možnost v tomto bádání pokračovat. Řekli mi, že to už teď není nic pro mě. Tvrdě kontrolovali veškerou literaturu, časopisy. Další „znalosti“ z této oblasti jsem přebíral až od kamarádů a sestřiček v rehabilitačním ústavu. Ještě, že byly tak ochotné. Hodně mi ukázaly, hodně mě naučily. Ale po návratu domů byl zase všemu konec.
    muž, 54 let

 

„Pokud člověk s hendikepem nežije sám, ve své vlastní domácnosti, bývá naplňování sexuálních potřeb problém. Člověk žijící v ústavu, nebo v domově s pečovatelskou službou, nebo třeba v domově důchodců u personálu pochopení ani pomoc většinou nenachází. Často spíš naopak, potýká se s nepochopením, občas dokonce s odsouzením. Jen ve výjimečných případech se toto právo v tichosti a nenápadně aspoň toleruje. Proč? Copak je sexualita pouze výsadním právem mladých a zdravých lidí?“ ptá se Věra Schmidová, mimo jiné autorka povídkové knihy Láska, sex a vozíčkáři nebo publikace Sexualita vozíčkářů. „Postižený člověk žijící doma, s rodiči, je na tom ještě mnohem hůř. Rodiče, velice často, tvrdě odmítají na toto téma jen mluvit,“ dodává. 

Jak na složitou otázku správně odpovědět? 

Na Lize vozíčkářů se 4. června uskuteční k tomuto tématu vzdělávací kurz, který realizuje organizace Freya. Je určený pro sociální pracovníky, ale pro zájemce je účast určitě možná, nebojte se přidat. Tématem bude sexualita hendikepovaných očima sociálních pracovníků, ale téma role rodičů v rozvoji sexuality postiženého mladého člověka bude významnou součástí. 

„Je důležité, aby organizace/zařízení s rodiči spolupracovaly,“ potvrzuje Lucie Šídová, ředitelka organizace Freya. Je situace skutečně tak tíživá? Jaké jsou možnosti ve vzdělávání rodičů? Jak se k problematice staví sexuologové? Přidává svůj pohled na problematiku i pozvání na další kurzy a semináře nejen pro rodiny s postiženými dětmi. 

Nabízíme vzdělávání jak pro jednotlivce, tak pro organizace, kam dojíždíme školit. Otevřené kurzy najdou zájemci a zájemkyně na našem webu zde: http://www.freya.live/cs/nase-kurzy/kurzy 

Pokud má zájem o kurzy organizace/zařízení, stačí když si kurz vyberou v našem seznamu zde: http://www.freya.live/cs/nase-kurzy/kurzy-pro-organizace a kontaktují kolegyni Petru Hamerníkovou, která má organizaci vzdělávání na starosti. Kurzy jsou akreditované MPSV a jsou určeny pro pracovníky a pracovnice, kteří pracují s lidmi s postižením či seniory/seniorkami. Máme kurzy, pro pracovníky/pracovnice kteří pracují s lidmi s mentálním postižením, autismem či fyzickým postižením. Kurzy máme základní, ale i takové, které jsou návazné a prohlubují znalosti v oblasti sexuality a vztahů např. v komunikaci nebo v zavádění práce se sexualitou v zařízení.

Také nabízíme vzdělávání pro pečující osoby, které pečují o dítě s postižením. Tyto kurzy podpořil nadační fond Avast takže byly zdarma. Celkem jich z projektu bude podpořeno 40 a jsou již nyní všechny zarezervovány. Kurzy dále nabízíme, ale je nutné si je uhradit.

Rádi bychom ve vzdělávání pečujících osob pokračovali. Nečekali jsme, že o kurzy bude  takový zájem. Navíc si myslíme, že je to velmi důležité, protože pečující osoby, které vychovávají dítě s postižením, nemají dostatek informací o sexualitě svých dětí/mladých dospělých a nemají je často kde získat. Proto reagují nevhodným způsobem. To, co ovlivňuje postoj k sexualitě lidí s postižením, jsou např. mýty, nedostatek informací, nezpracovaná vlastní sexualita a neschopnost o ní komunikovat, ale  také obavy a strachy rodičů (pečujících osob) o své děti/mladé dospělé.

Proto je tak nutné je také vzdělávat a  poskytovat jim poradenství, a to i psychoterapeutické.

Také je velmi důležité vzdělávat osoby, které se s lidmi s postižením a pečujícími osobami setkávají při své práci. Jsou to např. lékaři/lékařky, ergoterapeuti/ky, fyzioterapeuti/ky, sexuologové/žky, psychoterapeuti/ky, psychologové/žky, učitelé/lky a další. My se o to také snažíme.

S příběhy, které jsou uvedeny v začátku článku, se také potkáváme, a je to velmi smutné, když lidé s postižením nejsou podporování k naplňování jejich sexuality a nemohou tak žít spokojenější život. Často také dostáváme dotazy, jak najít partnera či partnerku.

Na druhou stranu vnímáme, že je ve společnosti stále větší povědomí o sexualitě lidí s postižením a to jak mezi pomáhajícími profesemi, tak mezi pečujícími osobami ale i veřejností. Stále více zařízení má zájem sexualitu a vztahy v institucích řešit, zavádějí práci se sexualitou a  spolupracují se sexuálními asistentkami či se snaží pořádat akce, kde mohou jejich klienti/klientky navazovat vztahy. Také jsou sexuologové/sexuložky, kteří místo medikace doporučují sexuální asistenci, když klient/ka nemůže či neumí naplňovat svoji sexualitu vhodným způsobem.

Doporučuji také článek k tématu, který vyšel na našem webu: http://www.freya.live/files_public/elfinder/kveten.pdf

 

Pokud chcete přímo konzultovat nějaký svůj problém v oblasti sexuality a partnerského soužití (případně osoby, o kterou pečujete), můžete se obrátit na Intimní poradnu Ligy vozíčkářů

(ata) 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*