Divadlu, na jehož jevišti se vystřídaly stovky uměleckých nohou, berlí, kol od vozíku i slepeckých holí, je letos dvacet let. Bezbariérové divadlo Barka, které provozuje Liga vozíčkářů, je unikátním prostorem, jenž poskytuje zázemí desítkám integrovaných, ale i běžných amatérských a poloprofesionálních divadelních spolků. Za dvacet let existence už nasála tolik příběhů, úspěchů, diváckých emocí, že by to vydalo na román. Pojďte nahlédnout do zákulisí světa, který je i mně blízký. Barka se totiž stala i mně, stejně jako teď už stovkám lidí, prostorem, kde končí hendikep, ostych a konvence a začíná dobrodružství objevování sebe sama, alternativní realita a možnost ukázat, co v člověku je.
Jinde v České republice totiž není divadlo, které by bylo možné si za tak příznivých podmínek pronajmout a zkoušet v něm, hrát představení bez ohledu na to, kolik repríz se odehraje, jak velký dav bude v hledišti a jak vyspělá je jevištní dovednost jednotlivých aktérů. Bezbariérové zázemí navíc umožňuje tyto přednosti využít i souborům, které angažují lidi ze zdravotním omezením. V základech Barky stojí tedy myšlenka přirozené integrace prostřednictvím divadelních prken.
Když chce člověk poznat Barku, musí se potkat se Zdeňkou Vlachovskou, ředitelkou a zakladatelkou divadla. To ona jí vdechla na začátku život a hlavně ji zuby nehty držela na živu v dalších dvaceti letech. „Nehledala jsem Barku, Barka našla mě. Když jsem se byla jednou podívat na divadelní zázemí, které spravovala Hudební fakulta JAMU, říkala jsem nadšeně svému průvodci, že to je unikát, že se dá naprosto bezbariérově vjet až na jeviště. A v hlavě mi už začaly vířit první nápady.“ Zdeňka se totiž setkávala s dětmi z Kociánky a znala jejich touhy po tom vyjet z ústavních zdí, něco vytvářet, scházet se, tančit… zkrátka začít konečně aktivně žít.
Liga vozíčkářů se stala nájemcem prostor, které sloužily kromě jiného i nadále jako zázemí studentům operního umění. Prostor však dokázala využít i jinak. „Nejdřív jsme mysleli na to, že vytvoříme něco jako cestovní kulturní agenturu. Že budeme s dětmi a mládeží jezdit po různých kulturních scénách v Česku. V polovině devadesátých let se ale ještě dala přístupná místa vypočítat na prstech jedné ruky. Taky finanční náklady mluvily proti,“ popisuje okolnosti zrodu Barky její ředitelka a doplňuje to úvahou, že nějaké daleké cesty vlastně ani nebyly potřeba. Tehdy bylo pro lidi z Kociánky vůbec zázračné vyjet těch pár set metrů do Barky a strávit tam třeba vánoční svátky.
Vznik divadla podpořil v začátcích tehdejší předseda parlamentu Milan Uhde. I donátoři se po čase odhodlali zrození a první nutné rekonstrukční práce podpořit. A Barka tak zahájila své první sezóny. „Nejdřív se tu provozovaly hlavně hudební aktivity. Tančil zde country soubor s hendikepovanými, pořádali jsme klubové aktivity a koncerty. Divadelní soubory se začaly objevovat až později. Trochu mě zklamalo, že původní nadšení mladých na Kociánce opadlo a dlouhou dobu tu bylo integrovaných představení a aktivit pomálu. Ale to je vývoj. V současnosti se smysl a cíl Barky naplňuje plně, integrovaných uměleckých souborů a projektů diametrálně přibývá,“ srovnává ředitelka.
Po dvaceti letech provozu takového kulturního prostoru lze srovnávat vícero věcí. Zatímco v začátcích diváci chodili do Barky především proto, že chtěli podpořit hendikepované, dnes chodí na umění. Hendikep protagonistů vnímají čím dál míň. Roste i úroveň souborů a představení, kterých se do roka odehraje víc jak sto. „Při každodenní práci můžu dobře pozorovat, jak se z pasivních figurek na jevišti stávají aktivní autoři společného díla. Už to není tak, že by hendikepovaní jen konzumovali nebo dělali přesně to, co po nich režisér chce. V začátcích jsme byli prostorem pro pozvané hosty, teď už máme několik stálých souborů, které vytvářejí skvělá představení,“ uvažuje Zdeňka Vlachovská. Snaží se v členech hostujících i domácích souborů tuto motivaci k aktivní tvorbě povzbudit. Barka totiž není jen pronájem hlediště a jeviště, ale také podpora co se týče výroby kulis, osvětlení a ozvučení představení, pomoc s produkcí a propagací.
A co dostala Barka k narozeninám? Nové logo, nový název (BARKA – otevřený kulturní prostor Ligy vozíčkářů), nové webové stránky, vlastní festival integrované tvorby a nové příležitosti pro soubory, ale i diváky, příznivce, firemní dobrovolníky… Barka se otvírá novým možnostem. „Je to i proto, že nám v hlavě klíčí myšlenka rekonstrukce, kterou už naše pronajaté prostory neodkladně potřebují. Komplexní přestavba Barky by totiž umožnila nacvičovat v nových zkušebnách několika souborům současně, nabídla by koncertní sál, bezbariérové zázemí ve všech částech budovy, galerii, kavárnu a kulturní klub a také by mohla pozvat do svých útrob další uskupení – třeba kluby seniorů, kroužky pro sociálně znevýhodněné. Z Barky by byl skutečně otevřený kulturní prostor s velkou kapacitou a potenciálem,“ popsala plány ředitelka divadla. Momentálně je hotová architektonická studie z dílny ateliéru Burian a Křivinka, zbývá jednat s vlastníky, sehnat podporu, energii a hlavně peníze.
Dvacetileté jubileum vyzývá k tomu, aby se začalo. Proto, kdo Barku trochu znáte nebo vám přijde její stěžejní myšlenka jako dobrý plán, neváhejte přispět do veřejné sbírky, třeba prostřednictvím dárcovské SMS. Odešlete SMS zprávu ve tvaru DMS BARKA na tel. 87 777. Přispějete částkou 28,50 Kč, služba vás bude stát 30 Kč. Všichni umělci z Barky děkují.
Aneta Vidurová