Aaron Pike: Z asfaltu na sníh

12.7.2014

Aaron Pike - 01 Na paralympiádě v Londýně reprezentoval Spojené státy v maratonu. O dva roky později nastoupil v Soči na trať pro biatlonisty a bojoval o umístění na zimních hrách. Aaron Pike je všestranný sportovec, který pro výkony a pro výzvy žije.  Exkluzivní rozhovor pro vozickar.cz napoví, jaké jsou mezi letními a zimními sporty rozdíly a jak se člověk dostane do nejvyšší formy za tak krátkou dobu v naprosto jiném sportu.

Co se vám přihodilo, že jste ochrnul?

K úrazu jsem přišel ve 13 letech během lovu jelenů. Byl jsem lovit s otcem a jeden lovec, kterého jsem neznal, si myslel, že vidí jelena, tak na mě dvakrát vystřelil. Kulka mi provrtala míchu na T-11. Musel jsem čekat čtyři hodiny, než přilétl vrtulník a vzal mě do nemocnice. Byl jsem v osmém ročníku a pokračoval jsem ve studiu asi po měsíci.

Co jste chtěl dělat v životě a co vás přivedlo k tomu, že jste se zaměřil na sport?

Já jsem vždycky sportoval. Před úrazem jsem dělal fotbal a basketbal. Sportem jsem žil, kam až mi paměť sahá. Na škole jsem dělal všechny druhy sportu od hokeje až k basketu. Takže já jsem se vždycky o sport opíral. Byl pro mě v životě důležitý. Baví mě trénovat svoje tělo, jít až na hranice a vidět zlepšení. Nenašel jsem nic, co by bylo tak návykové jako sport. Je to moje součást, vždycky byla a vždycky bude.

Můžete nám prozradit, jak se z nováčka stal člen paralympijského týmu?

Největším důvodem toho skoku bylo to, že jsem se přestěhovat do Illionisu a stal se studentem místní University of Illionois. Nastoupil jsem sem jako atlet soutěžící v běhu a v basketbalu. Ve spolupráci s dvěma nejlepšími trenéry ve svých sportech na světě, s množstvím informací, se všemi zdroji a s mým přáním tomu dát všechno jsem se z nováčka propracoval do týmu už za dva roky.

Dostáváte nějakou pomoc o státu, nějakou pojistku nebo sociální dávky nebo se musíte spoléhat na sponzory?

Je finančně náročné dělat dva sporty. Mám sice možnost si vydělat nějaké peníze v závodech vozíčkářů, jako je třeba Bostonský maratón, Maratón v L. A. nebo Maratón dvou měst, ale to nestačí. Také dostávám nějaké peníze za to, že jsem v národním týmu, ale většinou to stačí jen na vybavení. Mám dvě vedlejší zaměstnání, takže ráno trénuji od 8-10 a pak jdu do práce, pak se vrátím a trénuji opět od 2 do 3 odpoledne a pak zase pracuji od 4 do 7 hodin. Je to tvrdé, ale stojí to za to. Každý musí něco obětovat tomu, co má rád. Doufám, že podpora paralympioniků se bude zvyšovat, a to nám sportovcům trochu usnadní život.

Běžet maratón nebo jen půlmaratón je pěkná fuška. Dělat to samé na vozíku asi také není žádná legrace. Jak trénujete svoji vůli? Jde více o mentální nebo fyzickou stránku věci?

Řekl bych, že záleží na obojím, ale určitě důležitější je ta duševní stránka. Musíš být duševně hodně silný, jinak tvoje fyzické dary přijdou vniveč. Já osobně se nevidím jako moc talentovaný člověk, ale kde se odlišuji, je neúnavný přístup k práci. Nevadí mi hnát to v tréninku až tak daleko, kdy celé tělo bolí a prosí o to, abych toho už nechal, a jediné, co udělám, je to, že pokračuji a ještě si přidám.

Aby se člověk ostal do US paralympijského týmu, musíte dosáhnout určitého standardu nebo úrovně, podle které vás pak vyberou?

Do národního týmu se dá dostat několika způsoby. Mnozí začínají v místních Paralympijských sportovních klubech, kde jim jsou poskytnuty rady a instrukce v tom sportu, který si vyberou. Někteří začnou trénovat vedle zdravých sportovců a až později najdou nějaký ten svůj v paralympijské kategorii. Jiní začnou tím, že navštěvují seznamovací kurzy, kde je jim vše vysvětleno. Sportovci se kvalifikují do Národního týmu tím, že dosahují stanovených časů nebo výsledků během celé sezóny. Atleti musí být klasifikování Mezinárodním paralympijským výborem a musí dosáhnout časy a výsledky, které jsou odsouhlasené tímto výborem pro danou disciplínu. V mém případě tomu bylo tak, že jsem začal v kampani University of Illinois, kde byl velmi dobře vytvořený program pro sportovce. Když jsem přerušil atletiku a dal se na lyžování, pozval mě trenér národního týmu na soustředění do Wyomingu, Aaron Pike - 02kde objevil můj potenciál, a tak jsem se dostal do týmu i já.

Změnil jste nejen způsob pohybu po zemi – kola za lyže ale i povrch – asfalt za sníh. Proč jste se rozhodl k takovéto proměně?

Rozhodl jsem se vyzkoušet běh na lyžích a biatlon po hrách v Londýně. Dostal jsem e-mail od trenéra týmu a jak už jsem řekl, pozval mě na soustředění. Řekl jsem si, proč ne. Poslední roky jsem trávil tím, že jsem dával všechno do závodění. Chtěl jsem si dát od soubojů na sportovištích oddech. Stále jsem ale věděl, že se závodění nevzdám, protože mám stále hodně cílů, kterých chci dosáhnout. Dalším důvodem pro změnu bylo to, že lyžování znamenalo, že budu moci zůstat venku a trénovat i v zimě. Jinak bych musel jako vždy trénovat ve svém závodním vozíku pouze uvnitř, což není tak zábavné jako trénink na čerstvém vzduchu. Lyžování mi otevřelo celé nové prostředí a dostal jsem se do míst, kam bych se normálně nedostal. Největší uspokojení mi ale nese to, že lyžování mám opravdu rád. Byla to pro mě nová výzva. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem denně na lyžích dvě hodiny. Tak mě to bavilo, že jsem ani nezpozoroval, jak tvrdě pracuji.

Mohl byste nám tak přiblížit, jak vlastně vypadá biatlon pro paralympioniky? Má stejná pravidla? Jak se liší jeho limity?

Pravidla jsou velmi podobná normálnímu biatlonu. Používáme skeleton, který je vlastně židlí s párem lyží vespodu a kupředu se posouváme silou paží, odrážením se pomocí hůlek. Muži běhají sprint na 7,5 km, pak je střední trať 12,5 km a dlouhá trať 15 km. Ženy se potkávají na tratích dlouhých 6 km, 10 km a 12,5 km. Při sprintu běháme 3 kola a 2x střílíme malorážkou. Na střední a dlouhé trati máme 5 kol a střílíme 4x. Každé kolo má buď 2, 2,5 nebo 3 km.

Při střelbě máme 5 ran na 5 terčů. Ve sprintu a střední vzdálenosti musíme za každý zásah mimo terč lyžovat 150 metrů navíc. V běhu na dlouhou vzdálenost dostáváme 1 trestnou minutu za každý zásah, který mine cíl. Princip je takový, že musíme běžet, jak nejrychleji můžeme, a trefit pět terčů za co nejkratší čas. Ale není to legrace, protože srdce bije jako zvon, takže pak je problém trefit patnáctimilimetrový cíl.

Aaron Pike - 03Jaké jsou vaše nejbližší cíle ve spotu a v životě?

Za dva roky jsou paralympijské hry v Riu, takže mým cílem je překonat svoje výsledky z Londýna 2012. V současné době se zase dostávám zpátky do závodní formy a beru závody tak, jak přicházejí. Musím říct, že jsem by potěšen s tím, jakou formu jsem získal za tu dobu, co jsem lyžoval. Dostal jsem se na závodní vozík a dostal jsem se do rytmu velmi rychle. Nevrátil jsem se na tu samou úroveň, na jaké jsem byl před úrazem, ale pokračuji mílovými kroky kupředu. Během prvního týdně po návratu ze Soči jsem najezdil ve svém závodním vozíku 320 km. Takže moje cíle jsou překonat časy z loňska na nadcházejících závodech a připravovat se další dva roky na to, abych udělal nejlepší výsledek pro USA na paralympiádě v Riu.

Good luck Aaron.

Děkujeme za rozhovor

Eva Csölleová a Vítek Formánek

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*