Glosa: Bezbarbucha

25.2.2018

“Barbarbarbar!” Poznáváte? Ne, to není výkřik opilce hledajícího restaurační zařízení ani verbální projev mé pokročilé duševní choroby. Patříte-li k těm šťastnějším, kteří si z dětství pamatují ještě něco jiného, než jen podivné pohádky o Gottwaldovi, jistě si vzpomenete, že tímto pokřikem strašilo medvídka Kubulu strašidlo Barbucha.

Náš syn Barbuchu miluje. Jednou, asi při stém opakování, kterými nás soustavně terorizuje, mi to všechno došlo. Znám podobné strašidlo. Opravdové. Zlověstně se vznáší nad projekčními stoly inženýrů a architektů. “Bezbar! Bezbar! Bezbar!” děsí v horečnatých snech obludná Bezbarbucha ubohé projektanty a nelítostně je píchá svými ostrými legislativními drápky. Ubožáci se celé dny bezradně hrbí nad výkresy a lopotně se snaží vymyslet, jak do projektu rozumně napasovat všechny ty bezbariérové záchody, vodicí prvky, rampy, plošiny, výtahy a kdo ví co ještě. A je to naše vina. My všichni, stejně jako Kuba Kubikula v původním příběhu, jsme Bezbarbuchu totiž vytvořili.

Bezbariérovost se stala zaklínadlem i na místech, kde je zjevně zbytečná. Praktický život je vždy daleko před zákonem, a tak je Bezbarbucha zodpovědná za některé opravdové bizarnosti. Představte si kupříkladu, že jste úspěšný majitel slévárny a chcete rozšířit provoz. Možná je to chyba ještě ne zcela dokonalé integrace, ale slévárenství není odvětvím, kam by se vozíčkáři zrovna hrnuli. S největší pravděpodobností se tam nikdy žádný neocitne, natož aby tam pracoval. I přesto musí chudák projektant navrhnout a investor zaplatit dva bezbariérové záchody, pro muže a ženy zvlášť, které se asi nikdy nepoužijí. Nelze se tedy divit snahám tyto místnosti raději použít jako sklad čisticích prostředků nebo kuřárnu, či jiným kreativním způsobem.

Bezbarbucha ovšem ráda straší i v historických objektech. Velice často se přístup do nich řeší dost divokou kombinací ramp a soustav plošin. Všechny tyto výdobytky techniky jsou vesměs dost šeredné, rozhodně nepřidají na autentičnosti například rokokovému interiéru. Plošiny a schodolezy jsou přitom v některých objektech tak málo používané, že žádost o jejich užití vyvolá v okolí vlnu téměř detektivního pátrání. Zaměstnanci se začnou sami sebe doptávat, kde byly naposled viděny klíče, nebo alespoň někdo, kdo ví, jak se ta mašinka ovládá. V konečném důsledku to pro trochu světaznalého vozíčkáře může být zajímavá vzpruha sebevědomí. Nakonec je to totiž on, kdo alespoň tuší, jak plošinu uvést v chod. Jednou navštívil jeden hrad. Paní pokladní se dychtivě ptala, zda budu chtít využít poněkud zaprášené plošiny. Při mé kladné odpovědi se úplně zatetelila blahem a radostně novinku oznamovala svým kolegům. Byla ráda, že ji po letech konečně někdo použije. Za pár minut se sešli snad všichni volní zaměstnanci včetně kuchařky a uklízečky. Chtěli tajemné zařízení vidět v pohybu.

Kdo z nás vozíčkářů by si nepřál celý svět bezbariérový, že? Pojďme se na to ale podívat i z jiné stránky a zachovat si selský rozum. Rozhodně tu nejde o to, že by pánové a dámy  projektanti neměli upřímnou touhu ulehčit nám život. Prostřednictvím našich zákonodárců jsme ale vytvořili Gordický uzel, spletený v soustavě vzájemně si odporujících zákonů, jejich novelizací a různých doplňujících vyhlášek. Prakticky nikdo nemůže s jistotou říct, jak by to mělo být správně, a tak často všechno závisí jen na výkladu jednotlivce. Kolaudace stavby je pak forma duchovního cvičení, kdy se projektant intenzivně modlí ke všem svatým, aby to všechno prošlo. Nechme proto raději Bezbarbuchu strašit jenom tam, kde je to opravdu potřeba.

Michael Vidura

Share

One comment

  1. Souhlasím, že najít rozumnou míru není jednoduché. Je nonsens trvat na bezbariérové plošině u 50 metrového stavebního jeřábu; podobná hloupost je však uspořádat konferenci o bezbariérovém řešení staveb v kanceláři úřadu archtekta, která bezbariérově dostupná není. Možná by pro začátek stačilo se vždycky zeptat aspoň jednoho vozmena či vozlady.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*