Tenhle článek by se možná dostal před 30 lety na titulní stranu Rudého práva, protože by se hodil do ideologického krámu kritizujícího západní zdravotnictví a velebícího to naše socialistické.
Náš článek ale nemá ideologický podtext, spíš je jen obyčejným příběhem člověka, kterého péče a manželku a neochota systému přivedla na pokraj zhroucení jak psychického, tak finančního.
Dotyčný se jmenuje Jeff Baker a žije v anglickém městě Chester. V 60. letech brázdil Evropu s rock´n´rollovou kapelou „The Charters“. Dvaatřicet let pracoval pro firmu Manneb, než byl ve svých 52 letech propuštěn. Od té doby, tedy od roku 1995, nenašel práci. Nejdříve žil z podpory, teď již jen z penze. Protože je nadaným malířem, občas si přivydělával kreslením pro časopisy. Teď je mu 71 let a jeho manželce Dianně 63. Ta už se pohybuje celých 17 let na invalidním vozíku.
Jeff začíná svůj příběh….
„V roce 1996 manželce diagnostikovali sklerózu (MS). Měla progresivní formu, takže se její stav stále zhoršoval. V roce 2000 upadla a zlomila si stehenní kost, takže nemocnici opustila s železným drátem v noze a na vozíku. Přijela domů, kde, jako v každém anglickém bytě, máme ložnici v prvním patře po strmých schodech. Bylo to neskutečné soužení ji dostat do a z bytu, do ložnice jsem ji musel nosit na zádech. Po několika měsících zavolala sociální správa, že nám instalují rampu pro vjezd vozíku, ale musíme být trpěliví. Uplynulo několik týdnů a pořád nic, takže za 5 liber mi soused svařil konstrukci sám a používáme ji do dnešních dnů.
Navštěvoval jste nebo navštěvovali Vás terapeuti a snažili se pomoci?
Ano, prvních pár let k nám domů docházel terapeut, ale pak to vzdal, protože stav manželky se nelepšil, naopak, průběh její nemoci se zhoršil. Tehdy byla schopná za pomoci chodítka ujít pár kroků ke schodům, ale v žádném případě ne vyjít po nich do ložnice. Takže jsem nastoupil já, vzal ji na záda jak pytel brambor a musel s ní vyjít nahoru. Když už jsme nemohli ani jeden, Diana se rozhodla pořídit si výtah, který ji dopravil do prvního patra. Z finančních důvodů jsme si mohli dovolit pouze opotřebovaný model, ale i ten nás stál 1 000 liber. Ale jak nemoc pokračovala, už nebyla ani schopná dojít s chodítkem k výtahu a tehdy se stal pro nás oba život peklem.
Kresba, kterou Jeff zhotovil při pobytu v ČR.
V jakém směru?
Tehdy zapracovala sociální služba a zaplatila pečovatelskou službu, která přijede ráno, poskytne ji základní služby, umyje, oblékne a dopraví dolů do obývacího pokoje. Tady ji usadí do pohovky a ona se dívá celý den na televizi. Večer přijde opět pečovatelská služba, umyjí ji a dopraví do postele. Tak to jde každý den. Byl bych bez pečovatelů totálně vyřízený, protože bych již nezvládl se o všechno starat sám. Já uklízím, vařím, nakupuji. Samozřejmě při horšícím se stavu mé ženy není možná žádná konverzace, jenom mě peskuje kvůli zbytečnostem, které bere jako zásadní problém. Takže dnes, kdy je mi 71 let, bych spíše potřeboval pomoc sám, tak je na mně veškerý chod domácnosti. Nejsem již zdráv, a jak dlouho takhle vydržím… 10 let? Nemáme auto, takže na nákup jezdím na kole. Je to sice 1,5 míle, ale každý rok se to zdá být delší. Takže většinu času trávím tím, že kromě již zmíněných povinností sedím a dívám se na televizi, nebo čtu noviny. Již špatně vidím, takže ani kreslit nemohu. Takže se mezi lidi dostanu jen, když jdu nakupovat anebo občas na pivo do hospody.
To moc k životu není, že?
To opravdu ne. Začátek roku 2014 byl vůbec zoufalý. Diana byla často v nemocnici. Měla jít na operaci a už ležela v lůžkové části, když najednou ji sanitka vyklopila u mě před domem s tím, že operace teď nebude, že mají hodně případů, takže tak o měsíc později. Takže jsem ji musel brát na kontroly sem a tam taxíkem, což stojí pokaždé 20 liber, protože je to speciální taxík pro tělesně postižené. Kromě ní jsem jezdil do nemocnice i já, protože přestávám slyšet, takže to jsou další výdaje.
Jsou vám v nemocnici nápomocni ve vaší těžké situaci?
No, vláda tvrdí, že náš zdravotní systém mají plně v rukách, ale každý, kdo má mozek, ví, že to tak není. Nemocnice, do které jezdíme my, je o víkendech zavřená, takže jakékoliv případy bere pouze ambulantní oddělení, což klade zvýšené nároky na personál. Normální čekací doba jsou 4 hodiny, když jsem tam byl s Dianou, tak jsme čekali od 9.30 do 18.50. Byl jsem už na pokraji zoufalství. Přiznám se, že ztrácím vůli žít, protože skoro 14 let jsem uvázaný jako pes u boudy a žádná šance na zlepšení a roky mi utíkají.
Máte někdy vůbec možnost se dát dohromady, mít pár dnů volna?
Už pár let se mi líbily vánoční trhy v Mnichově. Ale abych tam mohl jet, musí někdo hlídat mojí ženu. Jenže ona odmítá opustit náš domov do domova s pečovatelskou službou, který je zdarma, takže musím platit pečovatelku, která u nás bude bydlet. Což mě stálo 250 liber. Kdyby žena netrvala na svém požadavku, měl bych nárok na 6 týdnů placeného volna za své pečovatelské služby, takhle nemám nic a ještě platím já. Je to bezvýchodná situace. Připadám si jak v pasti a můj život nemá valnou cenu.
Děkujeme za rozhovor.
Eva Csölleová a Vítek Formánek
