Alena Jančíková jede na plný plyn a nehodlá zpomalit

Alena Jančíková se narodila v roce 1977 v Opavě. V roce 2006 se přestěhovala do Prahy, kde žije dosud. Vystudovala Obchodní akademii v Bruntálu, na olomoucké univerzitě nedokončila studium na fakultě tělesné kultury. Je ředitelkou České asociace paraplegiků.

Temperamentní vozíčkářka s mnoha plány a sny, které by nejraději uskutečnila všechny najednou. Žije dneškem. Budí dojem pragmatického člověka, ale při rozhodování dá hlavně na srdce a intuici. Vše, po čem touží, si musí prožít, a to bez otálení.

Rázná třicátnice s velkým organizačním talentem, která své zkušenosti dovede zúročit ve prospěch ostatních lidí s tělesným postižením. Pomáhala zajistit kvalitní služby na filmovém festivalu v Karlových Varech, byla u začátků vodního lyžování vozíčkářů v Česku, usiluje o prosazení systémové podpory pro lidi s poraněnou míchou. Letos se úspěšně představila na prknech, co znamenají svět: hraje jednu z hlavních rolí v taneční inscenaci Simulante Bande, která měla v dubnu premiéru v pražském Divadle Archa.

– Jaké zážitky vás nejvíc ovlivnily v dětství a dospívání?

Mé dětství bylo dost hektické. Naši se rozvedli a já se s mámou stěhovala z místa na místo. Měnila jsem školy a musela jsem se znova a znova integrovat do nového kolektivu – možná o to jednodušeji jsem se pak dovedla začlenit po úraze. K silným zážitkům patří sportovní soustředění s gymnastikou, rekreační výlety na kole a na běžkách, ale také sochaření v základní umělecké škole nebo partička trampíků, se kterými jsem trávila téměř každý víkend na vandrech.

– Kdy se vám přihodil úraz? A co bylo nejtěžší, když jste se po operacích a nezbytné rehabilitaci vrátila domů?

Bylo mi necelých osmnáct. Z pouhých tří metrů jsem spadla ze stromu: chvilka nepozornosti se pro mě stala osudovou. Po pobytech v nemocničních zařízeních byl pro mne velmi frustrující návrat domů. Nezvládala jsem psychicky být tam, kde jsem dřív chodila po svých. Nemohla jsem se sebrat, vzít psy a kolo a jet někam na výlet… Zjistila jsem, že svoboda v pohybu je tím, co mi nejvíc chybí. Musela jsem čekat, kdo mi pomůže po schodech ven a kdo mě autem někam odveze. Strašné!

Ale řešení přišlo celkem rychle, do roka po úrazu. Odstěhovala jsem se z vesnice do Bruntálu, koupila auto, našla si práci, začala se obklopovat přáteli, zkoušela sportovat, trávila čas mezi lidmi. Prostě jsem neměla kdy myslet na to, že sedím na vozíku. Každý rok jsem však bojovala s depresí, když napadl první sníh. Zimy v Jeseníkách jsou dlouhé, vždycky mě zbavily nezávislosti a soběstačnosti… V Praze, kde nyní žiju, je situace úplně jiná: dobrá dostupnost všelijakých zařízení a téměř žádný sníh. Paradoxně jsem se právě zde naučila lyžovat a zimy trávím na zasněžených svazích.

– Zkuste shrnout, co vám záměna nohou za kola vozíku vzala a dala.

Co mi vzala, je úplně jasné, ale co mi dala, je diskutabilní. Těžko říct, zda bych nyní měla stejné životní hodnoty, kdybych na vozíku neseděla. Ale jednu věc vím jistě: dostala jsem druhou šanci a rozhodně nechci promarnit ani den. Hodlám život prožít naplno a vyzkoušet vše, co mi nabízí. Díky vozíku ke mně přistupují lidé, kteří stojí o ryzí přátelství se vším všudy: mám na mysli například asistování, když lyžuji, nebo pomoc při nákupu. V těchto případech nehraje žádnou roli soucit ani vypočítavost.

– Proč jste se chtěla stát ředitelkou České asociace paraplegiků?

Nejdřív malé vysvětlení. Na jaře 2010 bylo valnou hromadou odsouhlasena transformace Centra Paraple na obecně prospěšnou společnost a jeho vyčlenění ze Svazu paraplegiků. Aby mohlo dojít k postupnému rozdělení obou organizací, bylo zapotřebí připravit žádosti ke grantům a nastavit strategické cíle a záměry staronového sdružení.

Když mi byla nabídnuta tahle funkce, působila jsem v předsednictvu Svazu. Neváhala jsem, protože mi bylo jasné, jakým směrem se má naše sdružení vydat a jaké projekty s celorepublikovou působností má realizovat. Inspirujeme se činností zahraničních asociací podobných té naší.

Jsem z malého města, a proto vím, jak je pro vozíčkáře těžké účinně informovat lidi ve svém okolí, na úřadech či v ordinaci o zdravotním stavu a s ním souvisejících komplikacích. Na vlastní kůži jsem zažila bezmoc s úředníky, revizními nebo posudkovými lékaři. Proto je jedním z cílů naší asociace právě informování laické i odborné veřejnosti. Chceme, aby se v každém koutě republiky vědělo, co člověk s poškozením míchy potřebuje v každodenním životě.

Pomáháme také jednotlivcům, kteří si nedovedou s něčím poradit. Sama mám otřesnou zkušenost s posudkovým lékařem, který mne několik let zařazoval do prvního stupně příspěvku na péči. Hodnotil pouze mé aktivity, jako je práce a sport, ale vůbec ho nezajímalo, že v bariérovém prostředí nejsem soběstačná, neuvezu nákup těžší než dva rohlíky a ani okna si sama neumyju.

– Pojďme k příjemnějšímu tématu. Jak jste se dostala k taneční skupině VerTeDance?

Před deseti lety jsem se zúčastnila workshopu tanečního integrovaného souboru CandoCo z Londýna. A nejspíš jsem byla dobře zapamatovatelná pro ředitele Divadla Archa, protože dal kontakt na mě lidem z VerTeDance. Inscenace, v níž hraju, to jsou téměř modelové příběhy a situace nás hendikepovaných, ve kterých se odhalují naše povahové rysy

– Máte před vystoupením trému?

Samozřejmě mám. Dokonce se stávalo, že i celý den. Ale s přibývajícími vystoupeními si hraní spíš užívám, než abych se nechala paralyzovat trémou. Nesmím si ji připustit, protože pak nadělám více chyb.

– Zahrajete si v nějakém dalším představení?

Zatím se nic nerýsuje. Za další příležitost budu ráda.

– V minulosti jste se podílela na projektu Kino bez bariér, který vozíčkářům usnadňuje pobyt na karlovarském filmovém festivalu. Jaké zkušenosti jste získala?

Zjistila jsem, že díky takovým projektům se může vozíčkář dobře pohybovat a cítí se rovnocenně jako každý návštěvník. Nezdá se to, ale speciální služby opravdu pomáhají integrovat a člověk s těžkým postižením je pak psychicky v pohodě. V příštím roce chystáme s Nadací OKD bezbariérové zpřístupnění několika hudebních festivalů a provozování bezBARu, kde pivo čepují a hosty obsluhují vozíčkáři.

– Ještě v Centru Paraple jste organizovala kurzy vodního lyžování. Čemu vy sama holdujete?

Na vozíku jsem vyzkoušela skoro všechno. Od formule přes atletiku, basket až po monoski. Zůstala jsem u lyžování a plavání, v létě jezdím na motorové čtyřkolce a vodních lyžích, někdy i usednu na handbike. Teď mi hodně času a fyzických sil zabere tanec.

– Máte nějaký osvědčený recept proti špatné náladě či smutku na duši?

Pomůže mi dobrý film, hudba nebo výlet do neznáma. A taky jistota, že mám kolem sebe dobré přátele, o které se mohu kdykoli opřít. Zasměju se s nimi, a hned se cítím v bezpečí.

– Co je pro vás velkou životní výzvou?

Obecně těžké situace, kdy musím zapnout všechny síly, využít svou kreativitu, rozvinout svůj potenciál. A kdy chci obohatit sebe i druhé. Za velkou výzvu považuju třeba práci v naší Asociaci.

– Kterých vlastností si u lidí nejvíc vážíte a co vás naopak spolehlivě naštve?

Nesnáším zbabělost, pokrytectví a závist. Naopak si velice cením obětavosti, nadhledu a vyrovnanosti.

– Představte si, že máte kouzelný prsten, ale jen na minutu a jen na jedno přání. Věděla byste si rady?

Zvládla bych to. Ale neprozradím, co bych si přála. Chceme-li, aby se nám přání splnila, neříkají se nahlas.

Miloš Pelikán

O tanečním představení souboru VerTeDance si přečtěte zde. Reprízy taneční inscenace Simulante Bande v pražském
divadle Archa se uskuteční dnes a zítra, t.j.  10. a 11. prosince 2012. Rezervace vstupenek na tel. 221 716 333.