Dětská mozková obrna, epilepsie a život na ulici, bez střechy nad hlavou. Osud si někdy umí vybrat jednoho člověka pro několik překážek. Lukáš Dvořáček se objevil v našem azylovém domě v Pardubicích, kde pracuji. Neztrácel jsem čas a zeptal se ho, jak je zvládá překonávat. Narodil se v roce 1991 s mozkovou obrnou, špatně chodí a artikuluje.
Jaké jste měl dětství?
Jsem od narození postižený mozkovou obrnou a až do 15 let jsem vůbec nechodil. Byl jsem na invalidním vozíku. Maminka mi masírovala nohy, sháněla mi léky a učila mě chodit. Takže díky ní teď chodím sám. Sice špatně, protože mě bolí nohy, ale chodím. Neumím číst, znám sice písmena, ale neumím je dát dohromady. Neumím ani psát, jen svůj podpis. Bohužel, maminka mi umřela před 2 lety, to mi bylo 20 let, a hrozně mě to ranilo. Byla skvělá. Otec se ke mně nehlásí.
Když jste chodil do školy, jak se k vám chovali spolužáci?
Navštěvoval jsem školu Svítání v Pardubicích a musím říct, že se ke mně chovali spolužáci docela normálně. Měl jsem mezi nimi hodně kamarádů a nikdo se mi neposmíval. Tam jsem dochodil 9. třídu. Pak jsem se vyučil zahradníkem na učilišti ve Chvostovicích. Byl to pro mě jediný přijatelný obor. Musím ale říct, že jsem toužil být automechanikem. Taky mě hodně baví počítače.
Jak jste se vlastně ocitl na ulici?
Dodělal jsem učební obor. Maminka mi umřela, já bydlel sám ve Starém Hradišti v jednom bytě, odkud mě vyhodili, protože jsem neměl peníze.
Jak to? Nestačil vám důchod? Měl jste problém s hospodařením?
Ne, já vycházím s penězi docela dobře. Beru důchod a opatrovnictví, a to je celkem 13 000 Kč, které mi přijdou na účet. To mi k životu stačí. Ale využili a podvedli mě bezdomovci. Byl jsem naivní a udělal jsem chybu. Do bytu ve Starém Hradišti za mnou přišli, abych jim koupil pití a další věci. Pak mě donutili vypít vodku a víno, úplně mě opili a sebrali mi celých 13 000 korun. Takže pak mi nezbylo na nájem, a proto mě vyhodili z bytu. Proto si už teď dávám pozor a peníze si vybírám z účtu, jen když potřebuji.
Teď jste se ocitl u nás na noclehárně, to je asi pro vás dost velká rána, máte nějaké plány dál? 
Určitě nechci být jako ostatní. Chtěl bych si sehnat někde podnájem nebo jít na ubytovnu a tam začít znovu žít. Chtěl bych si najít přítelkyni a mít malou rodinu. A také bych si chtěl najít nějakou práci.
Teď jste tedy na ulici. Jak se k vám chovají ostatní bezdomovci?
Ostatní se ke mně chovají relativně dobře. Akorát mi na nich vadí, že nechtějí chodit do práce a dělají kravál. Nebojím, že by mě třeba chtěli zmlátit, ubráním se. Mně když rupnou nervy, tak ani já sám nevím, čeho jsem schopný, co můžu jinému udělat. Nemám na ulici nějaký pocit diskriminace.
A nechtějí po vás, abyste jim třeba koupil alkohol, jídlo nebo něco podobného?
Chtějí a taky jsem jim kupoval, ale pak jsem zjistil, že by mě úplně vysáli z peněz, protože vědí, kdy dostávám dávky. Takže už jim nic nekoupím.
Když se na vás v noclehárně nedostane lůžko, spíte na ulici?
Já bych na ulici na chodníku nemohl spát. Vždycky si najdu nějaký dům, kde přespím na chodbě. Nebo jdu do parku.
Když jste na ulici, máte pocit, že vámi chodci pohrdají nebo spíš cítí soucit?
Jak kdo. Jsou lidi, kteří se mnou mají soucit a vidí moje dobré rysy a zase jsou lidé, ze kterých cítím pohrdání a odpor. A to přitom po nich nic nechci, protože já někde u obchodního domu o peníze nežebrám.
Jak se díváte na svůj životní úděl?
V současné době jsem velmi nešťastný. Když mi umřela maminka, byl to hrozný pocit. Se svým bratrem jsme se pohádali, a od té doby se už nestýkáme, nemluvíme spolu. Mám ještě strýce, u kterého jsem občas byl, ale s ním se také už nestýkám, protože jediné, co chtěl, byly jen moje peníze. Starám se tedy jen sám o sebe.
Když jste se ucházel o práci, jak se na vás u pohovorů dívali?
Dívali se na mě jako na nemocného a pokaždé mě vyhodili. Proto mi asi nezbude, než si sehnat práci v nějaké chráněné dílně, tam pracovat a realizovat se. Když chodím na úřady, úřednice se na mě dívají skrz prsty, ale už si toho radši ani nevšímám. Jeden je takovej a druhej makovej. Ale já se nenechám odradit, protože si chci užít život.
A co váš zdravotní stav, zlepšuje se nebo zhoršuje?
Zhoršuje. Zvláště nohy mě bolí, protože od časného rána pořád chodím.
Děkuji za rozhovor.
Vítek Formánek
