říká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová (ČSSD). V současnosti však chce především uklidnit rozbouřené vody. Radikálně měnit systém, který spravují úřady práce, zatím nehodlá, i když je podle ní nelogický. „Prioritou je stabilizace,“ dodává.[divider]
Využili jsme příležitosti se nové ministryně práce a sociálních věcí zeptat na otázky, které vycházejí ze zkušeností vás, čtenářů. Ne na všechno přišla řeč, přece jen oblasti života s hendikepem jsou obšírné a čas paní ministryně omezený. I tak byl ale náš rozhovor vzájemně obohacující, obě jsme si z něj odnášely zajímavé informace a podněty. Po osobním setkání věřím, že do čela ministerstva usedla dáma, která umí naslouchat, která stojí nohama pevně na zemi a víc než o politické body jí jde o to, aby zajistila životní podmínky nejen lidem se zdravotním postižením. Samozřejmě, ve své funkci je teprve od února, snad jí to vyjde. Držme jí, ve svém zájmu, palce…
Máte za sebou první týdny v čele ministerstva. Možná už tušíte, co vše vás čeká… Na co se ve své funkci těšíte? Co vnímáte jako váš největší úkol?
Přišla jsem sem s nadějí, že by bylo dobré navrátit lidem důvěru v tento post. Veřejný sektor má být silný a sloužit lidem. V posledních letech kroky předchozích vlád směřovaly k osekání veřejné správy a k tomu, že z lidí, kteří jsou závislí na státu, dělali příživníky, kteří nechtějí pracovat. A to se mi nelíbí. Chtěla bych, aby lidé vnímali veřejnou správu jako instituci, která jim třeba nemusí vyhovět v konkrétní kauze, ale je důvěryhodná a jedná v jejich zájmu.
Mým velkým úkolem je ale také zajistit stabilitu systému. Tento rezort je specifický v tom, že se týká spousty lidí. Pokud se třeba zhroutí informační technologie na ministerstvu zemědělství, zpozdí se dotace pro relativně malé množství lidí. To je jistě problém, ale není to katastrofa, jako když nepřijdou včas dávky v hmotné nouzi nebo jiné příspěvky. Lidé se dostanou do dluhů, budou ohroženy jejich základní potřeby.
Jak konkrétně chcete dosáhnout toho, aby se výplaty dávek nezpožďovaly?
Výplata nepojistných sociálních dávek prošla v posledních dvou letech fatálními problémy v režii exministra Drábka. Na počátku roku 2014 bylo totiž nutné z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zastavit výplatu nepojistných sociálních dávek prostřednictvím technologií firmy Fujitsu. Ve velmi krátké době došlo k převzetí výplaty dávek původním dodavatelem. V tuto chvíli je tedy situace stabilizovaná a na základě podrobné analýzy, kterou jsem zadala prakticky okamžitě po nástupu na ministerstvo, musíme pečlivě připravit velké výběrové řízení. Nejen na základě zkušeností, o kterých mluvíme, budu postupovat a rozhodovat velice obezřetně a hlavně maximálně transparentně. Součástí zadání pro otevřené výběrové řízení bude podmínka dostatku času pro zavedení, vyzkoušení apřechodné období tak, aby se situace neopakovala.
Druhou věcí je personální stav na úřadech práce. Na konci loňského roku byly posíleny kapacity úředníků pro tzv. aktivní politiku zaměstnanosti. To znamená pro primární úlohu úřadu práce – hledání zaměstnání, práci se zaměstnavateli, s nezaměstnanými. Teď nás čeká ale další věc – potřebujeme posílit také kapacitu lidí, kteří se věnují dávkám v hmotné nouzi, provádějí sociální šetření atd. Těch je akutní nedostatek, personální posílení je tedy nevyhnutelné. Nabízí se však otázka, jak vlastně postupovat. Na jednu stranu musíme udělat vše proto, aby byl systém stabilní a fungoval. Na druhou stranu považuji současný systém za nelogický. Avšak nemůžeme začít teď hned další revoluci…
Jak by měla být agenda OZP podle vás tedy logicky spravována?
Podle logiky zdravého rozumu by se o lidi s hendikepem měly starat obce. Ty znají nejlépe jejich potřeby. Obec by se měla starat o své občany, tak proč ne o zdravotně postižené? Když už ale v současnosti systém funguje jinak, jsem pro stabilizaci. Nejistot a změn už bylo dost. Cestou je tedy, jak už jsme zmínila, posílit personálně úřady práce a nastavit spolupráci úřadů práce s obcemi.
Kdy byste chtěla začít systém měnit, když v současné době volá po stabilizaci?
Chtěla bych mít do konce roku jasno, jak budeme pokračovat. Ať už to budou kroky ke stabilizaci nebo plán dalších způsobů správy příspěvků pro OZP.
Chystáte se nějak měnit systém dávek pro OZP? Jak konkrétně?
Se zástupci OZP jsme zatím jednali o přechodu nároku držitelů průkazu mimořádných výhod na nárok na průkaz osob se zdravotním postižením. Vyhověla jsem námitkám ze strany OZP a schválila takový systém, aby nemuseli lidé kvůli získání nového průkazu plošně znovu před posudkové lékaře. Neprodleně připravíme novelu zákona v tomto smyslu. Dále jsme diskutovali posuzování nároku na příspěvek na péči. Do budoucna bude stěžejní sociální šetření přímo v domácím prostředí posuzované osoby. Role posudkových lékařů bude postupně utlumována, až zmizí úplně. Dále upravíme oblast deseti základních životních potřeb, která bude více rozpracována do detailnějších kroků.
Další oblasti, tedy mj. konkrétní dávky, řešíme ve spolupráci s organizacemi OZP. Systém je třeba změnit tak, aby byla maximální shoda a aby vydržel beze změn co nejdéle.
Jak se vám líbí novela zákona o dávkách pro ZP občany a opětovné zavedení průkazů OZP pro velké množství osob?
Není pochyb o tom, že změna musela přijít co nejdříve, a jsem ráda, že byly, alespoň částečně, vyslyšeny organizace, které zastupují lidi, kterých se to týká. Průkaz osoby se zdravotním postižením přináší jeho držitelům spektrum benefitů v různých oblastech života. Nicméně průkaz a tyto výhody jsou jen dílčí intervencí, dílčí pomocí. Zastávám názor, že problémy mají být řešeny v místech, ve kterých vznikají. Je třeba odstraňovat bariéry, se kterými jsou lidé, byť vlastníci průkazu, denně konfrontováni.
Při tomto uvažování můžete vycházet z osobních zkušeností. Znáte lidi se zdravotním postižením, učila jste ve škole Jedličkova ústavu. Věnovala jste se rodinám, rovným příležitostem… Je toto zkušenost, kterou můžete do své práce vnést?
Ano, určitě. Například právě zkušenost učitelství v Jedličkově ústavu byla pro mě nesmírně důležitá. Mrzí mě jen, že volby nebyly v řádném termínu a já nemohla dokončit školní rok. Bavili jsme se se studenty o tom, jak na ně nový systém výplaty dávek dopadl, jaké mají zkušenosti s posudky, s sKartou… Co jim hodně vadilo, bylo i to, že byli nuceni se tvářit, že jsou na tom mnohem hůř, než ve skutečnosti jsou, protože jinak by o příspěvek přišli. To je pro mě dost důležitá zkušenost.
Jaký ve vás studenti zanechali dojem?
Učila jsem malou skupinu studentů, proto jsem měla možnost je poznat opravdu zblízka. Tito mladí lidé v sobě mají velkou sílu. Musí toho překonat víc než jiní lidé. Předtím než jsem na školu nastoupila, jsem občas třeba z médií slýchala, že je v Jedličkově ústavu velmi příjemná atmosféra. Říkala jsem si, jestli to není jen výmysl pro novináře, ale musím uznat, že je to pravda. Chodila jsem tam velmi ráda.
Jedličkův ústav je ale spíš dobrý příklad toho, jak by se měla ústavní instituce profilovat. V České republice je řada zařízení, která jsou v mnohém pozadu. Jak se stavíte k transformaci sociálních služeb?
Mám čerstvou a pozitivní zkušenost. Před nedávnem jsem byla na výjezdu na Vysočinu, v Okříškách jsme poklepali základní kámen chráněného bydlení, kde najde 12 ústavních klientů nový život, nový životní směr. Radní Kraje Vysočina Petr Krčál se například hodně zasazuje o přeměnu ústavní péče v přirozenější způsob života, který lidem s postižením, dle referencí z předchozích projektů, dává větší sebevědomí a radost z možností seberealizace.
I my jako ministerstvo samozřejmě podporujeme postupnou transformaci těchto pobytových sociálních služeb, a to již od roku 2007. Nicméně tento proces je postupný a bude trvat ještě mnoho let.
Výstavba chráněného bydlení, zajištění komunitních služeb, to je jedna stránka mince. Klienti chráněných domovů se však musí stát součástí místní komunity.
Působení na veřejnost podporuje náš projekt Národní centrum transformace sociálních služeb, který se snaží i o osvětu a o nastolení dialogu mezi oběma skupinami. Že je to potřeba, dokazuje i naše návštěva v Okříškách. Starosta této vesnice děkoval všem zastupitelům i obyvatelům, že s úmyslem rekonstrukce starého chudobince na komunitní bydlení pro mentálně postižené klienty jednomyslně souhlasili. V sousední obci se to totiž při stejném záměru nepodařilo.
Jak budete transformaci podporovat finančně?
Pro zajištění služeb komunitního typu, které mohou být pobytové, ale i ambulantní či terénní formy, počítáme i nadále s finanční podporou z evropských fondů. Investiční prostředky určené pro sociální začleňování by v budoucnu měly být zaměřeny zejména na deinstitucionalizaci, ale také na nové služby komunitního typu, které v regionech chybějí.
Vidíte nějaké možnosti pro těžce tělesně postižené, kteří chtějí žít mimo ústavní zdi, a nestačí jim příspěvky na péči?
Doufám, že takové případy budou jen mezi jednotlivci, kterým je třeba najít vždy nějaké individuální řešení. Samozřejmě je otázka, jestli se správně využívají peníze z evropských fondů určené k řešení samostatného života hendikepovaných, jestli kraje správně podporují organizace, které by měly poptávku takových klientů vykrýt. Nicméně příspěvek na péči narostl, peníze, které dosud tekly do ústavní péče, by měly být převedeny do služeb komunitních. Snad se v krajích podaří takovým lidem vytvořit služby na míru a lidí, kteří by byli nuceni žít jinak, než chtějí, bude ubývat.
Vnímáte omezenou dosažitelnost různorodých sociálních služeb pro osoby s postižením i v malých obcích a v odlehlých oblastech jako problém?
Dosažitelnost sociálních stejně jako jiných veřejných služeb určitě dnes v malých nebo odlehlých obcích problémem je. Každá obec má ovšem podle zákona povinnost zjišťovat potřeby poskytování sociálních služeb svým obyvatelům a má tyto informace předávat příslušnému kraji a spolupracovat s ním při přípravě střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb. Osobně si myslím, že tato kompetence obcí by měla být posílena. Přece kdo zná situaci v obci lépe než ten, kdo v ní žije, případně se přímo podílí na správě obce? Na toto téma už jednáme, ale ani tady nemůžu říct, že by se dala situace zlepšit snadno jedním rozhodnutím. Věřím, že se brzy dobereme nějakého rozumného cíle.
Témat je skutečně mnoho… na závěr bych se vás tedy ještě ráda krátce zeptala, jestli z některých úkolů a aktivit máte obavy.
Obavy mám z toho, že v tak velkém resortu nemohu uhlídat vše, nemohu přimět každého jednoho posudkáře či sociální pracovnici, aby byli na klienty milí a chovali se k nim vstřícně. Také mám trochu strach, aby to, že máma není doma, moc neodnesly moje děti (i když se vždy mohu spolehnout na babičku a manžela). A pak mám samozřejmě obavy z celé té oblasti informačních technologií, kde je neuvěřitelný právní a technický chaos…
Text: Aneta Vidurová
Foto: Alex. M. Videmannová
