Najednou tu byl třináctý březen, a já si uvědomil, že se cítím naprosto nepřipraven. Deset let jsem neměl nic do činění se štěnětem. Od doby, kdy měl Indy osm kilo místo čtyřiceti, jsem sice vychoval a vycvičil řadu psů, ale to byly vždycky adolescentní psí slečny, které mi nakonec stejně utekly asistovat k novým páníčkům.
Abych na ty novoty nebyl tak úplně sám, vzal jsem si s sebou na cestu pro Juniora kromě své manželky Hanky, jako opory pro mě, i našeho dospělého psa Indyho, který měl zas podpořit Juniora na jeho cestě do nového domova.
Juniora jsme seznámili s Indym hned na zápraží domu jeho chovatelů. Asi ještě nezjistil, že je pryč od matky, a už tu byl vedle jiného, mnohem většího psa, prvního cizího psa, kterého v životě viděl. Možná vůbec nezaznamenal změnu smečky. Indyho jsme nechali lehnout, aby přece jen nebyl pro začátek tak velký, Junior si ho očuchal a už byl jeho. Když se při odjezdu oba v poklidu rozvalili vedle sebe v kleci auta, leželi tam jako originál a maketa jeden druhého v měřítku jedna ku deseti.
Člověk ale míní a příroda měn
í. Po příjezdu domů Juniora okamžitě adoptovala roční fenka Týna, kterou mám teď ve výcviku, a jako náhradní matka se o něj začala starat. Naproti tomu Indy zjistil, že je o to malé nezajímavé škvrně postaráno, a rozhodl se ho až do odvolání naprosto ignorovat.
Takže junior teď vyrůstá v „úplné rodině“, kromě naší rodinné smečky má adoptivní mámu i tátu. Ale i tak považuji socializaci v tomhle věku za nejdůležitější výchovu, kterou je možné štěněti poskytnout. A tak hned od prvního týdne, co je Junior u nás, chodíme společně za různými psími kamarády. Buduje si s nimi rozličné vztahy, obdivně vzhlíží k Borysovi, obrovskému rottweilerovi, je drzý na psy své velikosti, i když jsou už dospělí.
Doma nám začala služba na plný úvazek, žijeme vlastně od čůrání k čůrání. Abychom předešli výskytu loužiček na kobercích, chodíme na zahradu pravidelně každou hodinu, po každém Juniorově probuzení (a že jich v průběhu dne je), po každé hře s Týnou, a v noci vstáváme ve čtyři hodiny, rychle se vyvenčíme a pak zkoušíme dospat, co jsme do té doby nestihli.
Vedle socializace vůči psům, samozřejmě zvykáme Juniora i na lidi. Roztomilé štěně si chce pohladit skoro každý, tak o zájemce o podporu výchovy nemáme nouzi. Ale nepřeháníme to. Ze všeho musí mít malý radost, snažíme se vytvářet hlavně pozitivní vjemy, na ty negativní je dost času. To ale neznamená, že se náročnějším situacím vyhýbáme, když už nastanou. Provedeme jimi Juniora sebevědomě, aby se naučil podobné situace řešit. Rozhodně musíme v sobě potlačit ochranitelské pudy a Juniora nechlácholit, nebo dokonce nebrat do náručí. Místo toho ho jen podpoříme. Má nás za zády, ale jde do toho sám za sebe.
Dál trénujeme jízdy autem. I když první přesun zvládl Junior bravurně, neznamená to, že se drncání po českých rozbitých silnicích stane automaticky jeho koníčkem. Také nechceme, aby si přepravu autem hned na začátku spojil jen s jízdou na veterinu, kde všechno vyvrcholí nepříjemnou včeličkou do zad. Proto pravidelně jezdíme autem za příjemnými vjemy, za psími kamarády, a i když vzdálenost na Bílou horu v Praze zůstává stále stejná, cestu postupně prodlužujeme.
I na té veterině jsme se byli představit, nic zvláštního totiž nebylo potřeba. Junior má ještě zásobu imunity od matky a očkování by zatím bylo neúčinné, vakcína by organizmem jen protekla a nevytvořila vlastní protilátky. Proto je v poslední době tendence očkovat štěňata až tak ve třech měsících věku.
Taky trénujeme, jak nereagovat na různé nepříjemné zvuky, rány, skřípání a tak. Zatím v bezpečí domova. Na procházkách máme i různé smečkové úkoly, kromě už zmíněných socializačních. Učíme se, že Džúúúnýýýý je ve skutečnosti Juniorovo jméno, na které je dobré zareagovat přiběhnutím, protože je to vždycky odměněno granulkou. Taky je dobré sledovat, kam jde smečka, protože páníček někdy nezavolá a samotnému štěněti je pak ve světě trochu úzko, než se podaří zase smečku najít. Trénujeme i chození na vodítku. Je třeba hned od začátku vědět, že za vodítko se netahá, vodítko se nekouše, možná tak maximálně jde ho nést hrdě v tlamě: Hele, co nás s páníčkem spojuje! A snažíme se navzájem si důvěřovat.
Teď je Juniorovi jedenáct týdnů a u nás je už týdny tři. Tak až trochu povyroste, dám vám zase vědět, jak jsme ve výchově a výcviku pokročili. Třeba někdo z vás má doma zrovna takové podobné psí škvrně a zprávy odjinud se mu pro porovnání budou hodit.
Ivan Benda
