Zavírali ho do chlívku, neumí číst ani psát, přesto si našel práci

21.2.2018

Erik Hykada má lehčí formu dětské mozkové obrny. Špatně chodí a má nepohyblivou jednu ruku. Jeho hendikep však jeho životní cestu nevytyčuje tolik, jako jeho dětství. Neumí totiž číst ani psát, rodiče se za něj styděli, nedopřáli mu vzdělání a navíc jej často zavírali do chlívku ke zvířatům. Přesto se později ve středních letech rozhodnul, že by chtěl získat práci.

Erik pochází z menší vesnice u Brna. Žil na statku s rodiči, kteří se za něj ještě v dobách totality styděli. Byl v obci jediný, kdo „nebyl normální“. V dětství trávil hodně času zavřený v chlívku s domácími zvířaty. Do školy nikdy nechodil, číst ani psát se nenaučil. Pozná sice některá čísla či slova, například nápisy na nádraží nebo číslo vlaku, ale až po mnoha opakováních.

Erik měl v životě jen jednu krátkodobou brigádu. Víc příležitostí k zaměstnání bohužel neměl. Oženil se však s přítelkyní, která pracuje, a to ho motivovalo k tomu, aby zkusil svůj život změnit. Přiměly ho k tomu i dluhy a touha je splatit. Tak jak na to s takovými ne příliš dobrými zkušenostmi a dovednostmi?

Věřit sám sobě

Základem je Erikova pozitivní povaha a bojovnost. Svým svébytbým způsobem vypráví: „Znáte asijský filmy o bojovým umění?  Co vždycky říká ten hlavní mistr? Nádech, výdech. Všechno máte uvnitř. Víru. Věřte sám sobě.“

Cesta Erika Hykady za prací začala v listopadu roku 2016. „Když jsme si měli dát první schůzku v Brně, na kterou dorazil o hodinu dříve, bylo mi jasné, že je třeba zapracovat na právě těch dovednostech, které ho dostanou do bodu, kdy bude moci do práce chodit sám. Takže první byla ta nejzákladnější – umět dorazit včas. V tomto případě je důležité, aby ve schůzkách byla kontinuita i opakování, takže jsme se setkávali zhruba dvakrát týdně,“ popisuje spolupráci s Erikem Jan Dvořáček, sociální pracovník z Ligy vozíčkářů.

Postupem času, po několika pozdních či brzkých příjezdech, Erik spolu s Honzou přišli na to, že je pro něj nejlepší vlak, byť musel přestupovat. A tomu se chtěl kvůli problémům s chůzí i orientací vyhnout. Oběma bylo čím dál víc jasnější, že Erik má v sobě velkou motivaci a vnitřní sílu. Sílu k překonávání překážek s obavami, ale beze strachu. „Krušná situace nastávala v momentě, kdy se objevily schody. Schody, které se pojily k Erikovým traumatům z minulosti, kdy z nich několikrát spadl a zranil se. Netlačil jsem na něj, ale jednou bylo třeba jej postavit před hotovou věc, cítil jsem, že to je jediný moment, kdy překonání obrovského stresu a následná radost z úspěchu může být právě onen bod zlomu,“ vypráví dál Honza.

Dali si schůzku na nádraží v Židenicích, kde chybí výtah a je tam dlouhé schodiště. S držením za ruce to zvládli a po společném oslavování a sdílené radosti se přestali schodům vyhýbat. Cílevědomý Erik dokonce chůzi po schodech začal i trénovat a nyní je používá i bez zábradlí.

V komunikaci mu pomáhá instinkt

Protože byl Erik po většinu života izolován od ostatních lidí, měl problém v komunikaci. Proto bylo potřeba naučit se, jak reagovat třeba na pracovním pohovoru. „Odpovídali jsme na pracovní nabídky jakéhokoliv druhu, více, či méně vhodných, a kamkoliv jej pozvali, tam jsme šli. Na pohovory jsem ho doprovázel, takže jsme pak mohli v klidu rozebírat, co se dělo. S tím se pojilo cestování po Brně, poznávání tramvají a trolejbusů, které nikdy předtím neviděl, a zjištění, že Brno, kterého se tak bál, je vlastně skvělé,“ vypráví Honza. Brno je pro Erika skělé i v tom, že se cítí anonymně, že po něm nikdo nepokřikuje.

Poslední pohovor pak Erik absolvoval sám. Honza jej dooprovodil do budovy, do kanceláře už ne. Vyšel ven a držel v ruce smlouvu. Dostal práci. Bylo 6. února 2017. V práci je dodnes a na konci ledna mu zvýšili plat. Pracuje jako pomocný dělník, ale náplň jeho práce se různě mění (zahradník, úklidová síla ve městě atd.).

Erik nikdy neztrácel naději, nikdy si nestěžuje. Je optimista. Při komunikaci s kolegy dá na své, jak říká, zvířecí instinkty. „Dělám to tak, jak kočky nebo psi. Musím vše odzkoušet. Každý má jinou náturu, někdo je makovej, někdo tvarohovej. Musel jsem si ty lidi zezačátku oťukat, abych věděl, kdo je dobrej a kdo špatnej. Našel jsem si kamaráda – přes buchty. Viděl jsem ho, jak jí jabko, a říkám: Člověče, ty jíš jen jabka? Co takhle buchtičku plněnou krémem, tvarohem nebo mákem? Teď, když se potkáme, tak mi dává jabka a já jemu buchty,“ usmívá se Erik.

Když se člověk zamyslí nad jeho příběhem, měl by být pokorně vděčný za něco tak zdánlivě samozřejmého jako je přístup ke vzdělání. Erik je i přesto člověk, od kterého se máme co učit. Třeba radosti z pro nás běžných věcí. Když mluví o svých touhách a přáních, zmiňuje dovolenou v Brně. „Blansko znám, Boskovice znám, ale Brno ne. Chci tu poznat něco novýho. To by byl můj sen,“ zakončuje. 

Jan Dvořáček, Aneta Vidurová

 

 

 

 

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*