Viktor Keméty: Plavu všechny styly i bez rukou

29.7.2014

obrázeegfViktor se narodil 12. 11. 1995 v Nových Zámcích na Slovensku jako druhé dítě v silně věřící rodině. Otec pracuje v řídící funkci Slovenských železnic, matka se stará o rodinu. Viktor totiž není sám. Měl starší sestru, která měla diagnózu oboustranné DMO. Zemřela, když bylo Viktorovi 5 let. O tři roky později se narodil bratr Adam, který je zdravý, ale hodně „svůj“. Posledním sourozencem je Nikola, která má oboustrannou DMO a je plně odkázaná na asistenci matky. Nemluví, nechodí, neumí samostatně vůbec nic, jen se usmívá nebo pláče. Viktor se narodil bez rukou, na levé straně má asi 15 cm výrůstek v podobě dvou srostlých prstů, který dnes používá k přidržení si trofejí a diplomu, nebo ťukání na klávesnici telefonu, který drží v nohách.Pamatujete se na ten okamžik, kdy jste zjistil, že nemáte ruce, že Vám na těle něco chybí a budete žít bez toho?
Pokud si vzpomínám, nikdo se mnou nezacházel jako s tělesně postiženým. Střídavě jsem vyrůstal doma u babičky, která mě nosila, když se oteplilo, na zahrádku, kde mi děda nafoukl bazén a já jsem se v něm koupal. Všechny hračky a jiné věci jsem chytal do noh, kde jsem si časem vypracoval mechaniku úchopu.

Jak jste se s handicapem vyrovnával v dětství mezi ostatními dětmi? Jakou jste navštěvoval školu a jak se k vám chovali učitelé a spolužáci? Respekt a pomoc nebo posměch?
Střídavě. Někteří se dívali s otevřenou pusou, co všechno dokáži nohama. Jiní dělali posměšky a dívali se na mě jako na mimozemšťana. Na základní školu jsem chodil jako obyčejné dítě až na to, že jsem měl asistentku, která mi pomáhala s pomůckami, ale učit jsem se už musel sám. Teď chodím na gymnázium, jsem ve třetím ročníku a mám asistenta. Mám certifikát z německého jazyka, angličtina mě baví od mala. Již jako dítě jsem se díval na filmy v němčině a angličtině, což mi hodně pomohlo. Ve škole nemám s učiteli problémy, jsou na mě ohleduplní a tolerují občasné absence, ale neodpustí mi nic.

ME_BERLINKdyž chybí noha, dají se dát protézy a člověk chodí normálně. Když chybí ruce, jsou také protézy nebo jste stále bez rukou? Jak se najíte, vysmrkáte a plníte osobní hygienu?
Dneska se může všechno, pokud jsou peníze, ale přidělat protézu, která se nedá nanic napojit, to by nebylo k ničemu. Na pravé straně nemám vůbec nervové zakončení, tak tam by stejně žádná mechanická protéza nefungovala. Máme známou, jmenuje se Gita a je to dnes vážená profesorka na Právnické fakultě. Jí chybí obě zápěstí a má místo nich protézy…. Ale ta kvalita…V tramvaji se ji samočinně zavírala dlaň, takže málem nemohla od madla odejít, občas někoho nechtíc v plném voze štípla do zadku, takže teď je raději bez protéz.

Pokud mi někdo jídlo položí na dosah, nemám problém. Sundám ponožku, chytím lžíci nebo vidličku a sním svoji porci dříve než ostatní rukama. Smrkání je problém, ani oběma nohami si nedokážu kapesník zastrčit do kapsy. Svlékání a oblékání – trenér mi říká, že jsem jako krtek, ale kalhoty jsou trochu problém a o zipu ani nemluvím. Boty nosím nazuté jen tak, bez tkaniček. A co se WC týče, někdo se vždycky najde, doma mamka a na cestách trenér.

Měl jste nějaké představy, co byste chtěl v životě dělat a vystudovat, nebo sport byl na prvním místě a od toho se vše odvíjelo?
Trenér je na školu pes, pokud bych ji flákal, pošle mě k šípku. Popelářem bych být nemohl, učit se musím. Jedna z možností jsou cizí jazyky, ale více mě baví technika. Vloni jsem zvažoval, že bych mohl jít do Bratislavy, kde by si mě trenér vzal do parády spolu s Karinou Petrikovičovou, to je naše zrakově postižená plavkyně. Ale bohužel, u ní je problém ve škole, našla si přítele a hodně tréninku vynechala. V létě byla tady u nás tři měsíce na kempu před MS v Kanadě, kde si polepšila a dostala se na bednu. Já jsem si tam polepšil na 6. místo ve světové tabulce, takže jdeme dál.

MČR_ČBUDEJProč jste si vybral plavání, když k tomu jsou ruce potřeba a ne třeba fotbal nebo atletiku?
K plavání mě přivedl soused od mojí babičky. Byl trenérem plavání, a když mě učili plavat, užili jsme si hodně legrace, líbilo se mi to. Běhat jsem dlouhou dobu neuměl, padal jsem, pletly se mi nohy, teď trenér koupil běžecký pás a tak makám.

Jak vypadá váš obyčejný den a jak vypadá plavání člověka bez rukou, tam se také rozlišuje styl?
Jak vypadá můj den? Je to dost tvrdé. V 5.15 budíček, něco sním, v 5.45 rozcvička a pak trénink. V 7.15-7.30 mě trenér obleče a jedu domů. Od 8. hodin mám školu, pak oběd a mezi 14. a 14.30 jdu domů. Zabalím si tašku, napíšu úkoly, najím se a jdu znovu na bazén, 3x týdně hodina „na sucho“, poté 1,5 až 2 hodiny voda. Kdy je sobota a neděle, tak od 8. do 10. hodin plavu a pak odpočívám. Když mám volno, tak spím, sedím u počítače, jím a zase spím. Když jedeme na závod, trenér řídí a já spím. Co se plavání samotného týče, trenér jde se mnou na start, pomůže mi vysvléci se. Pak mě přátelsky plácne a jdeme na to. Plavu všechny styly, u znaku mi trenér drží hlavu a po startu už je to na mě.

Jaké máte dosavadní úspěchy a kde všude jste plaval?
Jsem mistr a vicemistr České republiky. V Maďarsku, kde jsem skoro jako doma, jsem třeba přeplaval Balaton. Byl jsem na mistrovství světa v Kanadě, plaval jsem v Dánsku, Indii Německu. Asi největší zážitek byla Paralympiáda 2012 v Londýně. Na Česko mám hezké vzpomínky. V roce 2012 mě pozvala pojišťovací společnost Modrá pyramida a dala mi na podporu mé přípravy na Paralympiádu šek na 25 000 Kč. V roce 2013 vyhlásili aukci na kresbu, kterou jsem před Londýnem nakreslil. To nám vyneslo 18 000 Kč. Rozhovory, které jsme dělali, trochu pomohly povznést plavání postižených do povědomí veřejnosti.

POH_LONDYNVzpomeňte na Paralympiádu v Londýně, kde jste skončil sedmý. Jaká byla atmosféra, přijetí a samotný závod?
Začalo to náročnou přípravou. Limitem bylo 11. až 12. místo, nikdo nám nedával šance a o účasti ve finále se mi nesnilo. Kvalifikace – to byl skvělý pocit. Trenér mě hecoval, že mám na víc a já zaplaval osobní rekord. Byl jsem na zahajovacím ceremoniálu, ale když jsem doplaval, museli jsme odjet domů. Takže závěrečný ceremoniál jsem viděl už doma v televizi.

Jaké máte jako hendikepovaný člověk podmínky k životu na Slovensku? Narážíte na nepochopení a byrokracii nebo jsou k vám všude vstřícní? Dostáváte sociální dávky?
Od státu mám asistenta do školy, jinak nic moc neřeším. Pokud chodím do školy, rodiče berou dávky, ale není to nic moc.

Jaké máte představy o svém životě nejbližší budoucnosti?
Hmm, maturita a pak… chtěl bych jít na vysokou a plavat tak dobře, abych se dostal „na bednu“.

Maj_DanskaAbychom se dozvěděli něco více o podmínkách pro hendikepované sportovce na Slovensku a také o tom, jak náročný má život asistenta postiženého sportovce, položili jsme několik otázek i trenérovi, panu Ladislavu Struhárovi.


Jak jste se stal osobním trenérem Viktora?
Kdysi, ještě za společné republiky, jsem plaval závodně ligu. Na vojně v Brně jsem chtěl také plavat a hrát vodní pólo, ale nešlo to. Takže jsem se nakonec k plavání vrátil až u nás jako trenér a pak rozhodčí. To vše při zaměstnání. V roce 1995 jsem prodělal lehkou operaci žlučníku, ale s fatálními následky a po dlouhém léčení mi přiznali poloviční důchod. Přišla otázka Co dál? Oslovili mě, abych šel na bazén dělat plavčíka. A tak se záliba stala prací. Mám službu, pak asistuji při tréninku 2,5 – 3 hodiny a zase do služby. Viktora mi přinesl na bazén bratranec, který měl vedle nich zahradu. Dali jsme mu šanci a šlo mu to, byl velmi dravý, jako šelma. Nepřijal k sobě každého a pro mě se stal výzvou. Já ji přijal a tak dodneška bojujeme a bojujeme.

Jak vypadá takový den trenéra a asistenta s člověkem, který nemá ruce? Jste přátelé, jeho druhý otec nebo je vztah na bázi asistent – klient?
Je to vcelku rutina. Udělat plán tréninku, práce ve vodě a na suchu s hromadou dětí, které neumějí plavat. Pak přijde Viktor, zpravidla o 5 minut později. Pomůžu mu odstrojit se a jdeme na to. Naplave toho opravdu hodně. Po tréninku jej nasměruji domů. Na cestách jsem mu vším. Mámou co hladí, tátou co poučuje, trenérem, který přikazuje, bráchou, s kterým si zahraje a který jej nakrmí a utře mu zadek. Jedním slovem, jsem pro něj člověk, který jej vytáhnul mezi lidi a dal mu šanci vyniknout v tom, na co má. Devět let jsem sháněl na jeho přípravu peníze od sponzorů. Co se nepodařilo, jsem zatáhl já. Na asistenta nejsou peníze, řidiče dělám také já. Takhle to jde pořád dokola. Až loni před Paralympiádou jsme dostali první peníze na přípravu.

Na jaké úrovni jsou zabezpečeni na Slovensku sportovci s hendikepem? Jaké máte podmínky, dotace atd.?
obrázek (14)Myslím, že to není jiné, než v Čechách. Pokud nejsou výsledky, není nic. A když jsou, tak se něco mále najde. Tady dávalo město 300 euro na rok pro 10 postižených. Dva roky už není ani na to, holt to není fotbal, hokej nebo házená. No a od státu jsou peníze, až když jsou výsledky. Na mládež toho stejně ale není moc. Chodím ode dveří ke dveřím, ptám se, žádám, dělám kempy zdarma, na závody jezdím ve volném čase, padne mi na to celá dovolená.

Jak se stanoví výkonnostní limit pro plavce, když třeba jeden nemá nohu a druhý ruku, tak, aby to bylo pro všechny spravedlivé? Jak dokáže zdravý trenér usoudit, že už chce po hendikepovaném sportovci příliš?
Není rozdíl mezi zdravým a hendikepovaným sportovcem. A trenér už ví, co jde a co nejde. Limity stanoví IPC Swimming world official rankings, má pro tělesně postižené deset kategorií od S1 až S 10, pro zrakově postižené tři kategorie od S11-S13 a pro mentálně jednu S 14. A je na IPC klasifikátorech, jakou daný sportovec dostane skupinu. I u hendikepovaného sportovce platí, že pokud chce dopředu, musí makat, makat.

Na jaké úrovni je osvěta o tělesně postižených občanech a hendikepovaných sportovcích na Slovensku?
Je slabá informovanost. Málo lidí ví, co se dává hendikepovanému sportovci nebo jak se mu dá pomoci. Když se učí 5 leté dítě plavat, zvládne to za 15-20hodin a rodiče to zaplatí. Když má dítě DMO, tak než ho naučíte plavat, uplynou roky. To je výzva.

SVET_HRY_INDIAS Viktorem hodně cestujete po světě. Když porovnáte úroveň zabezpečení pro tělesně postižené na Slovensku a v cizině, jak tohle srovnání dopadne?
Češi a Maďaři jsou to jedna ku jedné. Německo, Holandsko, Dánsko, Anglie, Kanada mají méně politiků a více poslanců z lidu, tady se snaží nadace zastupovat stát, venku stát vytváří nadace. To je v lidech a my to ještě neumíme.

Staráte se jen o Viktora nebo jste dělal asistenta ještě někomu jinému? Berete to jako práci nebo jako poslání?
Jako práce se to rozhodně brát nedá. Viktor má asistenta na školu za 3500 eur ročně, já nemám nic. Honorář trenéra s 55 dětmi, co mám na starosti, mi tolik určitě nepřinese. Mě těší každý dosažený výkon mého svěřence. Když je to ve světovém měřítku, je to o to lepší. Bez toho by to nešlo.

Děkujeme za rozhovor

Vítek Formánek a Eva Csölleová

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*