V USA bych postrádal výzvy při zdolávání bariér

14.10.2014

říká Peter Collman, Američan žijící v Praze

photo

Peter je milovníkem historie.

Pozitivní přístup… V české společnosti působí setkání člověkem, který kolem sebe vidí dobré věci a raduje se z nich, jako balzám. Natož v komunitě lidí s hendikepem, kteří mají neustále, a často oprávněně, na co si stěžovat. Peter Collman má v tomto směru pud sebezáchovy. „Jsou momenty, kdy mě štve, že se někam nedostanu. Pak ale uvážím, jak obrovské možnosti ve skutečnosti mám, kam se posunula česká společnost v odstraňování bariér, a musím se radovat. Vždyť je to úžasné, jak rychle jdete dopředu,“ chválí Čechy Američan, který už tři roky žije v Praze. A pozitivním přístupem, možná trochu příznačným pro svou národnost, hýří i dál.

Miluje historii. Cestuje po celé republice, fotografuje a nakupuje knihy o minulosti měst, hradů a zámků. „Je sice pravda, že se do většiny památek nedostanu, ale to mě neodradí. Jsou krásné i zvenku. A o to víc si pak užívám momentu, kdy se do nějakého zámku dostanu. Například na Pražský orloj si vyjedete výtahem, to je přece úžasné!“ popisuje. Jak se vlastně Američan s paraplegií T4-6 k zálibě v české historii dostal?

Jak to tak bývá, velké věci v životě způsobuje láska. Peter se ve Státech zamiloval do Češky Lucie na jednom z pobytů pro hendikepované. Pak se vzali a rozšířili rodinu. Lucii se ale zača

lo stýskat po domově, po několika letech padlo rozhodnutí zkusit život v České republice. Peter opustil své zaměstnání v rehabilitačním centru pro podobně postižené pacienty a vydal se do nejistých vod.

„Na začátku jsem měl obavy. V Česku jsme byli několikrát na návštěvě příbuzných, ale to je úplně jiné. Neměl jsem práci, učil jsem nárazově angličtinu. K tomu jsme museli rekonstruovat byt. Já si do toho ještě navíc hledal stálé zaměstnání,“ vypráví.

 

Zatajit hendikep

Za tu dobu získal mnoho zkušeností, i třeba s pohybem na pracovním trhu. V životopise například vůbec neuváděl, že je hendikepovaný, nechtěl být jen jakousi vyplněnou kvótou pro zaměstnavatele. Jen při telefonické domluvě pohovoru sondoval bezbariérový přístup. „To už mě ale většinou neodmítli, když bezbariérový přístup měli.“ Po roce se Peterovi podařilo sehnat práci v nadnárodní společnosti. Získal uplatnění v úplně jiném oboru. „Musím se toho hodně učit jak v oboru IT, tak i ve fungování korporátní společnosti. Zatím si mě chválí,“ usmívá se Peter.

Peter je stále občanem Spojených států. Jako takový nepobírá žádné příspěvky z českého sociálního systému. A ani z amerického. „Nepotřebuji to, když mám zaměstnání. Podporu jsem od americké vlády bral jen tehdy, když jsem se stěhoval. To nebyla práce, měl jsem velké náklady s rekonstrukcí a s přestěhováním, každý, v tomto případě dolar se hodil,“ dodává. Hendikepovaní v Americe berou totiž podporu jen v době, kdy jsou bez práce.

pete_collman_1331837672_71

Peter Collman při svém původním povolání v USA.

Přístupné bydlení

Peter nyní bydlí na okraji Prahy, na Chodově. Tam si na přístupnost nemůže stěžovat. Pochvaluje si i dostupnost restaurací, kaváren a ostatních služeb, i když na překážky naráží každý den. „Když bych se měl zamyslet, co mi ve srovnání s životem v Americe chybí, tak je to právě ten pocit, kdy člověk nemusí řešit, jestli se tam či onam s vozíkem dostane. Ve Státech se člověk může pohybovat přirozeněji. Na druhou stranu to mi chybí jen občas. Jsem dobrodruh a mám rád výzvy. V Atlantě bych postrádal to vzrušení při hledání nejlepší a nejschůdnější cesty,“ dodává. Pomáhají mu v tom ostatní vozíčkáři? I když se s jinými lidmi s hendikepem potkává jen občas (například v Centru Paraple, které velmi chválí), na jazykovou bariéru si stěžovat nemůže. Většina lidí na vozíku angličtinu aspoň trochu ovládá. „To mě moc nemotivuje se učit česky, lenivím,“ směje se.

Jen samou chválu ale Peter na Čechy a na jejich přístup k hendikepovaným nepěje. Jeho nadšení povadne, když dojde na téma legislativy. Jediné, co kdy od českého systému potřeboval, byl parkovací průkaz. A to byl problém. Peter narážel na obrovskou spoustu překážek, navíc se do Česka přistěhoval v době, kdy se měnila pravidla skoro v celé legislativě. Trvalo mu to víc jak půl roku, než obelstil úředního šimla. Bez parkovacího průkazu to totiž v Praze nejde. Tato zkušenost je také jediná negativní, kterou popisuje v článku na americkém webu pro hendikepované. „Češi postupují vpřed, snaží se měnit byrokracii, ale v tom, jak to dělají, je stále vidět odraz komunismu,“ hodnotí.

Jinak ale chválí to, že jej lidé stále častěji oslovují, ptají se ho na původ, na jeho vozík, nemají z komunikace s vozíčkářem strach. A ptají se ho třeba na to, proč má vpředu na vozíku velké kolečko. Když si chce totiž vyjet do centra města, kde je historická dlažba, nebo do terénu v přírodě, používá FreeWheel – přední nástavec s kolem, který pomáhá zdolávat nerovnosti. Tuto pomůcku si, stejně jako vozík, kupuje ze svého. „Vláda mi sice poskytne příspěvek na nákup vozíku, ale ten se pohybuje zhruba kol

185310_2090917065516_4764678_n

Peter se svými dětmi.em 1000 dolarů (pozn. red.: asi 21 000 Kč). Zbytek hradím sám. Je to vlastně podobné jako v Česku,“ porovnal Peter.

Peter Collman nevidí Prahu jako konečnou destinaci. „Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Třeba se pak zase s rodinou na čas vrátíme do Států. Jedno vím ale jistě: Česko by mi moc chybělo…“

Odkaz na blog Petera o Česku (+ podcasty) – www.bohemican.com

(ata)

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*