V pražském Lichtenštejnském paláci se 4. prosince odehrál slavnostní večer k Mezinárodnímu dni osob se zdravotním postižením. Jeho hlavní událostí bylo vyhlášení výsledků tradiční publicistické soutěže Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Soutěž se poprvé konala v roce 1994 a za dobu její existence už porota posoudila více než 1200 prací. Hlavním kritériem je to, jak přihlášené dílo pozitivně a nezkresleně seznamuje širokou veřejnost s životem lidí s postižením.
Výborným nápadem, jak obohatit XXII. ročník soutěže, byla vernisáž výstavy obrazů a kreseb namalovaných ústy či nohama. Jejich autory představil dokumentární film, promítaný hned na začátku dvouhodinového programu. Mnozí se večera na Kampě osobně účastnili a několika větami divákům na sebe prozradili leccos zajímavého… Nakladatelství UMÚN, pod jehož patronací tito umělci tvoří, mimochodem působí v Česku od roku 1993 a je součástí celosvětového společenství výtvarníků malujících ústy či nohama.
Ceny jsou udělovány ve třech kategoriích a porota letos vybírala z 59 příspěvků. Dvě kategorie suverénně ovládly veřejnoprávní pořady: pomyslné zlato, stříbro i bronz si odnesli tvůrci z Českého rozhlasu a České televize. Jejich triumf lze považovat za pádný argument vůči politikům, kteří hlasitě volají po zrušení poplatků za televizi a rozhlas sloužící široké veřejnosti: pokud by v naší zemi existovala jen soukromá média, nejspíš by u nás vznikalo jen minimum kvalitních (čti: nebulvárních) děl o lidech s postižením, která napomáhají jejich začlenění do společnosti.
Malování ústy, vzpomínky na dětství a boj za lepší podmínky pro pacienty
V tiskové kategorii předával ceny Jiří Dientsbier, ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu. Zvítězila reportáž ŠTĚTEC PEVNĚ STISKNOUT ZUBY A NEPŘETÁHNOUT LINKY – celý článek zde, kterou napsal Petr Krňávek a otiskl Šumperský a jesenický deník, Olomoucký, Přerovský a Prostějovský deník. Článek je neobyčejným testem „na vlastní kůži“. Autor popisuje svou snahu zvládnout to, co v Česku dokáže na umělecké úrovni pouze jedenáct výtvarníků: malování ústy. Jeden z nich, pan Jakub Hříbek, mu radí a povzbuzuje ho. Reportáž doplněná fotografiemi z jeho úsilí je svěží, humorná, navíc i návodná. Vyvolává sice úsměv při představě, jak autorovi trnou zuby od držení štětce a kupodivu ho bolí i ruce, ale vzbudí u čtenáře i obdiv nad splněním nelehkého úkolu. Článek prostě nabízí to, co by novinařina nabízet měla: sděluje zajímavé informace, přináší optimismus a probouzí lidskou sounáležitost.
Vítězem rozhlasové kategorie se stal pořad POSLEPU. Redaktorka Jolana Nováková v něm líčí své putování s nevidomým Iljou Kučerou po oblíbených místech jeho dětství a mládí – po místech, která už nevidí. Jde o poutavý dokument o tom, že i s hendikepem je možné žít naplno a brát mnohé věci s humorem a optimismem. Cenu předal Pavel Dvořák, vedoucí Úřadu vlády ČR.
V televizní kategorii vyhrál pořad MOJE SOUKROMÁ VÁLKA – PUMPA PRO ŽIVOT. Jeho autory jsou Martin Červenka, Silvie Kleková a Petra Všelichová, kterým cenu předal Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením. Příběh ženy, která onemocněla náhlou příhodou břišní a choroba ji naprosto zbavila svobody, je vyprávěný velmi působivě a vzbuzuje u diváka nejprve lítost a posléze údiv a úctu k hrdince. Monika, napojena na velkou složitou pumpu, která jí nahrazuje chybějící tenké střevo a dodává výživu, zjistila, že v zahraničí existuje výrazně menší a lehčí přístroj, který výrazně pacientovi zlepšuje kvalitu života. Začala přesvědčovat lékaře, příslušná ministerstva, odbornou veřejnost a zdravotní pojišťovny. Spojila se s lidmi s podobným onemocněním, kteří také používají obdobné přístroje, a prosazovala, aby i oni měli stejné právo na život jako totožně nemocní v cizině. Její snaha byla úspěšná a malá pumpa dnes v Česku pomáhá několika desítkám pacientů.
Tisková zpráva s informacemi o všech oceněných dílech je ZDE. Vítězné práce z rozhlasové a televizní kategorie lze najít v archivu ČT a ČRo. (mp)
