Tramtadadá… Dobrovolníkem roku v JMK je náš Zbyněk!

6.12.2019

Zbyněk Češka na předávání cen pro nejlepší dobrovolníky – druhý zleva.

Tenhle rozhovor stojí za to. Je v něm obsaženo vše, co je s dobrovolnictvím spojené. Nejen radost z ocenění Křesadlo 2019 pro nejlepšího dobrovolníka v oblasti sociálních služeb v Jihomoravském kraji, ale i přirozený respekt a pokora. Pomoc druhým, ale i podpora rodiny, která přebírá aktivity, na něž není kvůli dobrovolničení čas. Výchova dětí v duchu správných hodnot. Nápady do dalších aktivit i poděkování rodině a manželce. Máme velkou radost společně s naším Zbyňkem Češkou. Na galavečeru 4. prosince v divadle Na Orlí si převzal významné ocenění, setkal se s porotou složenou z významných politických i kulturních osobností JMK, s Aničkou Dočkalovou, koordinátorkou dobrovolnictví, i naší neméně skvělou, na stejné ocenění nominovanou Milenou Filípkovou. Také si užil kulturní program, který shodou okolností zajišťovaly soubory z našeho Divadla BARKA. Krásný večer, ve kterém byla Liga vidět. 

Díky za to, že jste s námi! Bez vás už si nedokážeme představit žádnou akci. Jsme hrdí a máme radost. A nyní už ten báječný rozhovor, o němž byla řeč v úvodu:

 

Co pro Tebe toto ocenění znamená? Jak se díváš na své dobrovolničení Ty?

Ocenění je pro mne především projev díků od Ligy vozíčkářů. A toho si velmi moc vážím. Vnímám to tak, že dělám svou práci správně a že mám takto dál pokračovat. Upřímně si přiznejme, že porota mne nezná a netuší nic víc o mé práci, než co napsala Anička Dočkalová do nominace. Takže jsem to nevyhrál ani tak já, jako spíš ten nominační text. Jsem si také jistý, že druhá nominovaná dobrovolnice Ligy, Mili Filípková, by si ocenění zasloužila minimálně stejně jako já, možná i víc. A taky to vnímám jako odpovědnost. Pokud si chci dodatečně toto ocenění zasloužit, asi musím dělat víc než dělám :-D. Ale popravdě, ono to není o ocenění, je to úplně o něčem jiném. O tom chtít dělat víc, než musím. A já prostě chci dělat víc, než musím, pokud aspoň trochu můžu.

 

Máš v těchto dobrovolnických aktivitách ještě nějaké plány? Něco, co bys rád zkusil?

To je zajímavá otázka. Hlavním plánem je být pro Ligu vozíčkářů jakousi jistotou – když potřebují a když se na mne obrátí, být vždy připravený pomoci. Kdykoliv a s čímkoliv. Takové dobrovolnické partnerství. A také chci své dvě dcery vychovat v duchu, že vydělávat peníze není to hlavní v životě. Že je správné dělat i něco navíc, něco, za co není odměna.

Co nového bych rád zkusil ? No, dost mě limitují okolnosti. Nejsem na tom dobře se zpíváním ani hraním, jsem spíš orientovaný do technických věd a exaktního světa. Možná něco směrem do fyziky, astronomie, IT technologií.  Ale nějaké nápady jsou, i když zatím ve stavu přemýšlení. Prozradím jen jeden. Už dlouho přemýšlím o tom, jak vozíčkářům ukázat krásy hlubin noční oblohy. Nejde o pohled v planetáriu, nebo na hvězdné noční nebe. Jde o pohled na vesmírné objekty do dalekohledu, který je pro vozíčkáře velmi komplikovaný, neřku-li nemožný. Je potřeba se u toho trochu přikrčit, ohnout, postavit i na žebříku a neumím si představit jak to celé provést pro vozíčkáře. To my se musíme přizpůsobit pozici dalekohledu, ne dalekohled nám. No, je to výzva…  Pokud někdo má nějaký nápad jak to provést, dejte mi vědět. Viděl bych to cestou nějakého optického vlákna, těžko říct.

 

Jak sis užil galavečer? Byl podle Tebe důstojným ohodnocením dobrovolníků? Které aktivity kolegů – dobrovolníků Tě zaujaly? A proč jsi vzal na galavečer právě dceru?

Galavečer byl moc fajn. Jsem od přírody nervózní člověk a jsem raději někde v tichu pod hvězdami než na společenském večírku. Tak jsem byl docela nervózní. Dcera říkala, že to bylo vidět. Jen perlička, po předání ocenění jsem nevěděl, jestli si mám jít sednout nebo tam zůstat stát. Tak jsem tam chvilku tak nějak zmateně postával :-D.

Nicméně, myslím, že to bylo důstojné. A jsem rád, že tam vepředu byli nakonec všichni nominovaní dobrovolníci. Všichni si to zaslouží. A zaujaly mne téměř všechny aktivity. Práce pro maminky, co přišly o děti, nebo vysazování stromových kaplí jsou určitě zajímavými aktivitami, které mají svůj význam. Každý, kdo něco dělá a někomu jinému aspoň trochu zlepší život, si zaslouží respekt a velké díky. Není tedy tak důležité, co kdo přesně dělá, jako to, že něco dělá. A já mám respekt před každým, kdo něco dělá.

Páju, mou starší patnáctiletou dceru, jsem vzal z čistě praktických důvodů. Manželka nemohla, měla službu v lékárně, a mladší dcera je na to asi ještě malá. A protože mi obě holky pomáhají v mých dobrovolnických aktivitách, tak tam byla něco jako zástupce dětské části mého teamu. A taky jsem rád, když se dostane do společnosti a pozná něco nového. Je to pro ni zkušenost.

Ještě bych prosím rád něco doplnil. Nejen, že děkuju Lize vozíčkářů za nominaci a tím i za tuto cenu. Musím ještě připomenout, že bez podpory mé rodiny by nic z toho nefungovalo. Například: abych mohl brzo ráno odvést věci z Ligy na Benepink, musel jet brácha ráno taky a odvést tam moje holky. A protože starší dcera měla odpoledne nějakou akci, musel zase pro obě holky pro změnu odpoledne jet tchán. Bez takové rodinné podpory by to určitě nefungovalo.

A samozřejmě ten hlavní člověk, který to celé odnese, je moje manželka Lucka. Ty víkendy/večery, kde nejsem doma, kdy sama dělá s dětmi úkoly a sama večer čeká, až se vrátím, nejsou úplně jednoduché a ani příjemné. Zvlášť, když se mé večerní a víkendové akce střídají mezi Ligou vozíčkářů a hvězdárnou. Trpělivost a tolerance mé ženy Lucky je neskutečná. Bez toho bych to nemohl dělat a já jí moc děkuji. Možná… spíš ona si zaslouží tuto cenu!

 

Shodou okolností jsme vám už jeden rozhovor se Zbyňkem přinesli v minulých měsících. Připomeňte si ho.

(ata)

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*