Když něco můžeš udělat, tak to prostě musíš udělat

3.11.2018

Respektive když na to máš čas, peníze či schopnosti. Toto životní krédo dovedlo Zbyňka Češku k dobrovolnictví. Pracuje jako IT specialista pro společnost Vodafone, ve volných chvílích se věnuje rodině, ale i Lize vozíčkářů. Je to velmi inspirující člověk, který dokáže spojit firemní dobrovolnictví s osobní angažovaností, rodinný život s pomocí druhým, speciální dovednosti s běžnými činnostmi. Pozor, následující řádky jsou prudce nakažlivé opravdovými životními hodnotami a chutí pustit se do něčeho smysluplného. 

 

Pomáháte nám při různých akcích – na Benepinku, na Vozíkohraní, zvete zaměstnance i klienty do planetária, není pro vás obtížné zařídit převoz věcí, vše vyfotit, do večera nosit části pódia a krabice, přejíždět z místa na místo, zároveň zůstáváte plný energie a invence. Proč vás to baví, proč Lize obětujete tolik času, který byste mohl strávit třeba někde na výletě s rodinou?

Z dnešního pohledu mě baví především úžasní lidé, které na Lize potkávám. A to jak mezi zaměstnanci, tak i mezi klienty. Jsou to lidé, od kterých se toho hodně učím. A znova opakuji, učím se od zaměstnanců, učím se i od klientů Ligy.

Na počátku to však byla především chuť využít své schopnosti (ať už fyzické nebo inteligenční) na něco jiného než na vydělávání peněz nebo vlastní potěšení. Chci být člověkem, který se jednou nebude sám před sebou stydět za svůj život; člověkem, který udělal aspoň jednomu dalšímu člověku radost. A to myslím vážně, ať už to vyznívá sebevíc jako nějaké klišé! Pokud se mi to aspoň jednou povedlo, má to pro mě větší cenu než stav peněz na účtu. I když ten je taky důležitý ;-).

Zbyněk se svým i dcerami (vlevo) jsou důležitou součástí organizačního týmu Benepinku.

V tomto duchu se snažím vychovávat i své děti. Peníze, majetek, úspěchy, tituly, vlastní pohodlí nebo vlastní radost není to hlavní v životě. Je potřeba dělat i věci zadarmo, jen proto, že někdo jiný to potřebuje. Prostě jen tak… zcela bez jakékoliv formy odměny. Tou největší odměnou je totiž pocit, že se někdo jiný díky mě má alespoň trochu lépe. třeba jen trochu, ale lépe. Ten pocit, který máte potom v sobě, je příjemný, dobrý. Tohle učím sebe i své děti. A popravdě, nejen že se svými dětmi trávím čas na akcích Ligy, s dětmi jezdíme samozřejmě i na výlety, kde si rádi dopřejeme trochu té radosti. Například v sobotu jdou se mnou děti na Benepink, celou neděli pak budu s dětmi na mistrovství ČR v mobilních hrách. A tam si to taky užijeme.

 

Přišel jste do kontaktu s hendikepovanými lidmi nově? Máte z tohoto setkání nějaké poznatky, zkušenosti, zážitky?

Spoustu zážitků a zkušeností. Velice mne oslovil projekt „Chodící lide“, který se snaží presentovat vozíčkáře jako úplně normální součást našeho světa. Spoustu z klientů Ligy obdivuji nejen pro sílu vypořádat se s jejich hendikepem, ale především pro to, jak dokáží na vozíku víc než já bez něj. V dobrém smyslu mne občas dost zahanbují. Ale patří mi to 🙂 . A další věc, kterou se snažím ukázat svým dětem – jsou to lidé, které není potřeba litovat nebo se jim se strachem vyhýbat. Jsou stejní jako my, dá se s nimi povídat o stejných věcech jako s ostatními, třeba zajít/zajet na pivo, umí si udělat legraci i sami ze sebe. A protože někteří z nich si museli projít těžkými obdobími, jsem si jistý, že někteří mají určitě více empatie a sociální inteligence než lidé bez tohoto hendikepu. Cítím se mezi nimi dobře, jako mezi přáteli, mnohdy lépe než mezi lidmi, kteří na vozíku nejsou.

 

Do Ligy jste se dostal přes firemní dobrovolnictví, je to tak?

Tak napůl. Dlouhou dobu jsem často pomáhal v neziskovce paní Bušínové zaměřené na bezlepkovou dietu. Zakladatelka pak bohužel zemřela a celý její projekt se tak nějak vytratil, skončil. Rozhodl jsem se proto najít jinou neziskovou organizaci, kde bych mohl využít své možnosti. Pomoc lidem na vozíčku se mi zdála potřebná, tak jsem oslovil Ligu.  Firemní dobrovolnictví k tomu jen využívám jako další benefit – především využitím volného „Dne pro neziskovku“. 

Ještě bych si dovolil několik poděkování na závěr. Děkuji Lize, že mi dává prostor, kde uplatnit své možnosti. Děkuji rodičům, že mi do života dali toto životní krédo. Asi mě to naučili dobře. A samozřejmě děkuji své ženě, která má se mnou neskutečnou trpělivost. Bez její podpory by to nešlo, někdo se o domácnost postarat musí, když třeba poskakuji na Vozíkohraní :-D. Nemá to se mnou jednoduché, zvlášť když se k tomu ještě přičte moje záliba v astronomii a občasná noční práce na brněnské hvězdárně. Ale najdou se dny, kdy jsem doma a jako rodinka jsme všichni spolu.

 

(ata)

Máte-li také kapacity pro nové impulzy v životě nebo chcete navázat spolupráci jako firma, neváhejte se ozvat Michaele Knytlové, koordinátorce dobrovolnictví.
Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*