JUDr. Milan Šmidrkal je značně zaměstnaný muž. Když jsem ho navštívila v jeho brněnské kanceláři, zrovna se mu protáhlo nějaké jednání, a poté, co se klienti nakonec rozloučili (podotýkám, že s úsměvem), na plánovaný rozhovor by zbylo sotva pár minut. „Stres při práci mi nevadí,“ zavrtěl pan Šmidrkal hlavou, „ale před diktafonem… Nerad bych dopadl jako ti koktající sportovci v televizních novinách.“ To by byla opravdu škoda. Blížilo se léto a práce neubývalo, dohodli jsme se tedy na rozhovoru na dálku. Protože to pro JUDr. Šmidrkala nebyla premiéra a nerad se opakuje, doplnil své odpovědi rozhovorem, který se před několika lety uskutečnil s Janem Nouzou pro časopis Můžeš.

JUDr. Šmidrkal je notář – pro notářskou praxi se rozhodl po dokončení Právnické fakulty Masarykovy univerzity. První otázka, která mne napadla, začínala slůvkem „proč“.

– Proč jste si vybral práva?

Racionální úvaha. Na speciální matematiku jsem neměl a žádné manuální dovednosti jsem si neosvojil tak, abych se jimi uživil.

– Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se notářem? Podle mínění mnohých je to trochu nezajímavé, pro někoho i nudné povolání. (J. N.)

Povolání notáře není nezajímavé. To vždycky zajímavé bylo. Ale nemůžu říct, že by mě k němu něco vedlo. Před dokončením fakulty jsem se musel nějak rozhodnout. Nejfrekventovanější praxe byla dělat podnikového právníka – ti si nejvíc vydělali. Museli však často na služební cesty. Někteří kolegové dostávali nabídky míst u SNB, u vojska, řada z nich chtěla dělat v orgánech správy, ONV a KNV nebo u soudu, prokuratury a podobně. Já jsem měl trochu idealizovanou představu o notářské práci jako o právní službě v řízeních, kdy strany nestojí proti sobě a notář je rádcem všech účastníků.

– Tedy volba z rozumu? (J. N.)

Při volbě povolání hendikepovaných jde vždy o volbu z rozumu. Já bych například těžko mohl uvažovat o povolání dejme tomu holiče, i kdybych o něm snil – asi bych si neosvojil potřebné manuální zručnosti.

– Jak dlouho už máte svoji praxi?

Praxi soukromého notáře vykonávám od počátku, to je od 2. 1. 1993.

– Kde jste studoval a jak na to vzpomínáte?

Studoval a bydlel jsem v Brně, nezažil jsem tedy „pravý“ studentský život na koleji nebo na privátě. Vzpomínky na dobu studií jsou standardně dobré a to o trochu méně dobré již dávno „vyšumělo“.

– Jak nemoc ovlivnila vaše dětství?

Nemohl jsem dělat spoustu činností (sportovně se vyžívat stejně jako vrstevníci, navštěvovat kulturní a jiné akce), které byly náročné na moji fyzickou kondici. Co se psychické stránky týče, obdobím dětského posměváčkovství s neurotickou zátěží jsem si vlastně neprošel. A na druhé straně se vždycky ve skupině, které jsem byl členem, našli i rozumnější, kteří svým způsobem ocenili, že když příroda někde ubrala, jinde přidala. Pochopitelně problémy byly – v sedmnácti chce kluk mít hezkou holku. Nešťastné lásky prožívá každý a usilovat o hezkou slečnu v sedmnácti při dětské mozkové obrně, tam, myslím si, už by musel být Einstein, aby nad ním byla u vytržení – možná.

– Vzpomínáte si na nějakou speciální událost během studia nebo práce zapříčiněnou vaším postižením?

Historky ze studentských let ve stylu poutavých historek z „natáčení“ si moc nevybavuji. Prázdninové brigády studentů byly snadno realizovatelné a zážitky na nich skvělé. Za všechny jeden. Jako pomocný stavební dělník jsem dostal za úkol opravit dílo mistra zedníka, který zapomněl vynechat ve zdi stavební otvor na budoucí dveře. V jedné ruce kladivo a ve druhé ruce majzlík jsem se snažil splnit zadaný úkol, to je vybourat otvor pro dveře. Nepodařilo se a já již nikdy neusiloval o brigádu na stavbě.

– Máte nějaký zajímavý případ z praxe?

V dědickém řízení, které je neveřejné, se nic zajímavého neděje. Většinou jde o smutnou záležitost s občasnými emocemi na straně dědiců. Odborně zajímavý případ v ostatních agendách notářské činnosti zase nezajímá okruh vašich čtenářů.

– Jak na vaše postižení reagují klienti?

Nevím, že by kdy nějaký problém nastal. Někdy prohlásí, že se jim také blbě chodí.

– Máte (měl jste) nějaké hendikepované klienty?

Ano, občas notáře potřebují i hendikepovaní.

– Setkal jste se s nějakými komplikacemi kvůli řečové vadě? Zkoušel jste s ní něco dělat?

Nesetkal. Je součástí DMO. V dětství jsem však chodil na řečové rehabilitace.

– V čem vidíte problémy skupiny lidí se zdravotním hendikepem?

Někdy jde o „akvárium“, jindy o nedostatek vzdělání nebo přesvědčení o nutnosti ekonomických dotací pro hendikepované v množství větším než malém, někdy ve schopnosti svými nároky popudit nehendikepovanou většinu.

– Co by se mělo zlepšit, aby hendikepovaní získali lepší vzdělání a lepší uplatnění?

Z hlediska hendikepovaných – vybrat si z rozsáhlé nabídky vzdělávacích zařízení všeho druhu a potom učit se, učit se, učit se, být platnou součástí společnosti, překonávat předsudky a nedomáhat se pozitivní diskriminace.

Z hlediska společnosti (státu) – trvat na bezbariérovosti všech vzdělávacích zařízení a všech veřejných budov a prostorů, hledat ve veřejné správě pozice pro hendikepované a vytvářet pobídky pro zaměstnávání hendikepovaných mimo veřejnou správu.

– A co takhle zákon nebo předpis, který by mohl být vstřícnější ve vztahu k lidem s postižením? (J. N.)

Nevím, jestli ho někde ve světě mají. V zákoně existuje pojem nepominutelný dědic, to je chráněný dědic, například nezletilé dítě. Já si myslím, že statut nepominutelného dědice by mohl být rozšířen i na invalidní osobu, ale jde o to, jakým způsobem by se to udělalo. Těžko se mně hledá měřítko, jak by zákonodárci měli postupovat v rámci toho zvýhodnění.

– Na co si krom práce najdete čas?

Od konce minulého roku jsem vdovec a nejvíce svého mimopracovního času trávím péčí o svoji jednočlennou domácnost.

– Pokládáte své povolání za stresující?

Stresu jsem si užil nejvíce při zahájení podnikání. Teď už si při podnikání se stresovými situacemi lépe poradím. Nové stresy na mne útočí v osobním životě.

– Jaké jsou vaše koníčky?

Četba kvalitní beletrie a aktivní relaxace na bázi pohybu.

– Jak se vám nejlépe odpočívá?

Ve vodorovné poloze s horizontálním dýcháním.

Tereza Dědinová