Mladá delegátka OSN: Chtěla bych, aby moje práce byla užitečná

3.5.2019

Mladá právnička Bára Antonovičová má za sebou řadu zajímavých zkušeností – z práce u veřejného ochránce práv i z účasti na zasedání v OSN v New Yorku. Ještě víc jich má však před sebou. Zrovna začíná pracovat na své dizertaci. Nastoupila také do nové práce ve spotřebitelské poradně organizace dTest. Bude pracovat s dalšími mladými delegáty OSN, třikrát týdně chodí plavat v klubu SK Kontakt Brno . V tom všem jí pomáhá i osobní asistence Ligy i Domova pro mne. Bára je totiž na vozíku. „Byla bych raději, pokud by lidé při setkání se mnou viděli spíše právničku, než vozíčkářku,“ podotýká. Jak se jí takový záměr daří? Co všechno zažila na půdě Organizace spojených národů? Jakým tématům se bude věnovat dál?

 


Máš za sebou rok práce u veřejné ochránkyně práv. Jaké bylo tvoje téma?

Nastoupila jsem do kanceláře na konci roku 2017, tedy v době, kdy ombudsmanka začala monitorovat Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, ke které se Česká republika zavázala už v roce 2009 a stala se tak nezávislým monitorovacím Téměř deset let se v té věci nic konkrétního nedělo, zhruba od roku 2016 se o závazku začalo mluvit mezi poslanci, dva roky projednávali, jak se k tomuto úkolu postavit. Sledovala jsem ten proces bedlivě, monitoringu práv osob s postižením jsem se věnovala ve své diplomové práci.

V  Kanceláři ombudsmanky  jsem pracovala v odboru ochrany práv osob se zdravotním postižením  a konkrétně  jsem se zabývala inkluzivním vzděláváním a tedy rovným přístupem lidí se zdravotním postižením ke vzdělávání. Činnost ombudsmanky v této oblasti by se dala rozdělit do tří částí. Monitorování, osvěta a řešení na podněty od lidí. Věnovala jsem se s týmem všem těm oblastem,-lidí Po roce působení jsem se však rozhodla z Kanceláře veřejného ochránce práv odejít.

 

Když se tedy ohlídneš zpět, byla to dobrá zkušenost?

Určitě, i když v reálu některé věci nefungovaly tak, jak bych si přála. Tým odboru a ombudsmanka mají za sebou hromadu práce a stále hledají další cesty, jak téma práv lidí s postižením uchopit. Existence takového odboru a monitorovacího orgánu Úmluvy má velký smysl, práva lidí s postižením se tak dostanou více do povědomí politiků ale i široké společnosti. Je skvělé, že konečně začínáme plnit něco, k čemu jsme se zavázali před 10 lety. Při práci na diplomce jsem se mimo jiné zabývala i mezinárodním srovnáním monitorování práv plynoucích z Úmluvy. Každý stát, který se k Úmluvě zavázal, musí mít nezávislý monitorovací orgán, ale jeho povaha už záleží na konkrétním státě jinak. Někdo má jeden, jiný tři, Evropská unie jich má dokonce pět. My jsme to doposud neřešili, takže to,  že se veřejná ochránkyně práv stala v lednu 2018 monitorovacím orgánem Úmluvy, je velký posun.

 

Tématu inkluzního vzdělávání jsi se věnovala i coby mladá delegátka OSN. Jak ses k takové nabídce dostala. A proč vlastně s tímto tématem?

K Programu mladých delegátů ČR do OSN, který realizuje Česká rada dětí a mládeže, Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, jsem se dostala jednoduše. Viděla jsem výzvu na facebooku. Hodně sleduji různé organizace a příležitosti pro mladé, neváhala jsem se zúčastnit výběrového řízení na pozici mladé delegátky. A to právě s tématem inkluze, které jsem znala z práce i z vlastní životní zkušenosti.

Barbora Antonovičová s kolegou na půdě OSN

Lidé na vozíku se ve svých aktivitách často věnují právě tématům ze života hendikepovaných…

Ano, ale zpětně bych obecně raději volila odlišná témata, kterým se věnovat. Díky tomu mě lidé stále víc vnímali jako osobu na vozíku, ne jako právničku. V takovém spojení se to prostě nabízí více. Ovšem i teď, ve své dizertaci, se nejspíš budu opět věnovat tématu znevýhodněných lidí a jejich právu na přístup k soudu. Je to totiž potřebné. Nikdo se takovému tématu nijak hlouběji nevěnuje a já už mám celkem široký vhled. A to je asi pro mě důležitější. Mohla bych psát o něčem jiném, při čem nebude lidi do očí tolik „bít“ můj vozík, ale ve výsledku by to zřejmě byla jen práce pro práci. Takhle můžu být svou prací užitečná.

Vraťme se ale do OSN. To je přece velká věc, ne? Myslíš, že tvoje roční působení v mezinárodním plénu bude mít nějaký reálný dopad?

U tak obrovského orgánu, jako je OSN, vše trvá hrozně dlouho. Než se na něčem shodne 193 států, než se vydá nějaké prohlášení, úmluva… Navíc státy nemají povinnost rezoluce či úmluvy podepsat, státní suverenita logicky má přednost. Je to daň za to, že díky takovým institucím je ve světě méně konfliktů, že na zasedání třeba vedle vás sedí delegát ze Severní Koreje a poslouchá, jaké jsou vaše zkušenosti a názory. Proto si myslím, že naše působení mělo velký smysl.

Jak to všechno bylo prakticky? Jak byl projekt nastaven?

Vybráni jsme byli dva delegáti za Českou republiku Na každém státu je, zda se do programu mladých zapojí, kolik delegátů vyšle. Zastoupeno bylo 40 zemí 66 mladými delegáty, což vlastně není moc, navíc většina byla z Evropy, ale i přesto tak jsme navázali zajímavé kontakty a zažili  velice zajímavé debaty. Spolupracovali jsme třeba s nevidomým delegátem z Bulharska nebo s delegátkou, jejíž sourozenec byl hendikepovaný, proto měli do inkluzivního vzdělávání větší vhled.  Pořádali jsme na toto téma i panelovou diskusi, přímo v hlavním sídle OSN.  S polskými delegátkami jsme pořádali akci na téma nezaměstnanosti mladých, ale řešili jsme i jiné oblasti. Měli jsme také jedinečnou příležitost přednést projev za českou mládež v jednom z výborů OSN.

My s kolegou Patrikem Plavcem jsme se účastnili dvou zasedání v New Yorku –Valného shromáždění a pak zasedání Komise pro sociální rozvoj. Další částí projektu je pak i besedování se žáky středních škol. Předáváme jim informace o tom, jak OSN funguje a co je jejím cílem , debatujeme s nimi o otázkách, které oni sami ve svém okolí vidí jako problematické a ukazujeme jim možnosti, jak se mohou aktivně zapojit do dění kolem nich.

 

Takže v rámci besed jste neřešili inkluzi, integraci?

Ne, primárně ne. Rozebírali jsme hlavně témata, se kterými přicházeli studenti. Tam můj vozík nehrál výraznou roli, to bylo fajn.  

 

Jak se vám podařilo studenty nadchnout?

Nebylo to vůbec jednoduché, někdy se to podařilo, jindy ne. Hodně vždy záleží na učiteli, jak se třídou pracuje. Někdy jsou studenti připravení diskutovat, reagují na naši interaktivní mobilní aplikaci s kvízem, jindy vůbec a je to náročné pro ně i pro nás. Avšak pokaždé jsme dostali většinu pozitivních zpětných vazeb.

Zkušenost, na kterou se nezapomíná

Když se podíváš zpětně na tvé působení v OSN, mělo v něm nějakou váhu to, že jsi na vozíku?

Vlastně ani ne. Jen jsem musela řešit víc problémů, než třeba můj zdravý kolega. Při pobytu v New Yorku jsem třeba potřebovala asistentku. Oslovila jsem řadu nadací a sponzorů, někteří mi na ni přispěli. Byl to Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, jejíž jsem dlouholetá stipendistka, a Nadace pro rozvoj vzdělání.

A pak ještě nejde nevzpomenout situaci, kdy kvůli mně chtěli přeskládat celý zasedací pořádek sálu. Prý by to bylo možné, protože třeba delegátka USA ve Třetím výboru OSN za je vozíčkářka, že to sice zabere nějaký čas ale že to  samozřejmě hned udělají. Přesvědčili jsme je, že to na můj krátký pobyt v sídle OSN není opravdu potřeba, ale musím říct, že mě jejich přístup potěšil.

V současnosti se ve výzkumu věnuješ i zapojení hendikepovaných dětí do běžných volnočasových aktivit.

To je právě taky součástí Projektu mladých delegátů OSN. Zabývám se začleňováním mladých lidí s postižením do běžných volnočasových aktivit s jejich vrstevníky, podle mě je totiž začleňování mimo formální prostředí školy ještě účinnější a snazší. Pokouším se to teď mapovat prostřednictvím online dotazníku. Můj mandát mladé delegátky trvá do června, pak se budu dalším delegátům věnovat jako mentor.

 

Přeji ti za celou Ligu, ať se ti ve všech pestrých aktivitách daří!

Aneta Vidurová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*