Divadlo jako pizza s pořádnou dávkou chilli

3.5.2019

Viktória Pejková v představení Světová duše

Jiná prkna, stejný svět. Co víc, tentokrát bych mohla naspat Svět s velkým S, protože tenhle svět měl duši, duši, která díky lidem, jež jí vdechli život, pomáhá. 

Tentokrát se přeneseme do jiného brněnského divadla, do hlediště Divadla na Orlí, hudebně dramatické laboratoře JAMU ( i když ono to divadlo také není tak cizí, s Ligou ho spojuje naše Zdeňka Vlachovská, která na JAMU učí hudební produkci). Na konci dubna se tam odehrálo benefiční představení autorské hry Oxany Smilkové Světová duše. Sehráli ho studenti z jejího ateliéru činoherního herectví JAMU, a tentokrát ho chtěli zahrát pro Ligu vozíčkářů. Rozhovor s autorkou myšlenky, s mladou herečkou Viktórií Pejkovou, je rozhodě víc než jen příběhem jedné benefice. Její slova potvrzují filozofii, na které staví i naše Divadlo BARKA. „Divadlo je prostředkem, který nám může dát prostor pro pochopení, že hranice našeho vnímání neexistují a že fantazie nám dává možnost formovat se tak, jak tomu sami dovolíme a uvěříme,“ říká například. Dodává, že to někdy může být i šok, vykročení z komfortní zóny. Třeba jako návštěva Světové duše. 

Emoce, velké příběhy, prohry i naděje… Světová duše nabízí divákovi esenci silných divadelních prožitků ruských dramat A. P. Čechova.

Jak se zrodil nápad spojit jednu z repríz Světové duše s beneficí pro neziskovku? A proč zrovna pro Ligu vozíčkářů?

Na posledním březnovém představení Světové duše jsem si doopravdy uvědomila, že nás čekají už jenom dvě reprízy. Naše profesorka paní Oxana Smilková nám často říkala, že jsme generace herců 21. století a že máme možnost měnit svět a lidi kolem nás skrze umění, skrze divadlo. Jenže mnohdy mívám pocit, že to, co do těch představení dáváme, postřehne jenom malé množství publika, někdy naše sdělení dokonce jakoby odcházelo někam pryč, do prázdna. Ale my studujeme činoherní herectví a jsme tu od toho, abychom činili a konali jak na jevišti, tak i v reálném životě.

Tehdy ve se ve mě zrodila myšlenka sehrát poslední reprízu jako benefiční představení pro Ligu vozíčkářů. Byla jsem nadšená, ale upřímně jsem si nedovedla představit, jestli je tato vize proveditelná a jestli s tím bude divadlo souhlasit. K mému překvapení v tom paní Kamila Murlová, produkční divadla na Orlí, neviděla žádný problém a hned se vložila do příprav. Souhlasilo celé vedení, moji spolužáci i paní Oxana a jedna malá myšlenka se proměnila v realitu.

A proč zrovna Liga vozíčkářů? Líbí se mi vaše heslo: Protože každý má svůj potenciál. Paní Oxana nám před čtyřmi lety dala možnost rozvíjet náš potenciál v jejím ateliéru činoherního herectví na JAMU. A teď budeme pokračovat sami. Vím, že někdo takovou možnost nemá. Pro nás, jako pro herce i tvůrce se v přístupu a přípravě k představení nic neměnilo. Ale my jsme se mohli měnit. A za to jsem neskonale vděčná.

 

Působivá scéna, skvělá hudba i světla a především obrovské nasazení mladých herců nedají divákovi šanci odtrhnout od Světové duše oči.

Máte s podobnými akcemi a aktivitami už nějaké zkušenosti? Máte třeba pro další studenty z jiných oborů slova podpory v takových záměrech?

Zatím žádné nemám. Tohle byla první benefice, kterou jsme společnými silami s divadlem, s celým inscenačním týmem a ve spolupráci s Ligou vozíčkářů a Mgr. Lenkou Uldrijanovou vytvořili. Jsem nesmírně vděčná za každou vstupenku, za každý příspěvek, který jsme dostali. Vím, že to není velká částka, ale i přesto věřím, že to prospěje dobré věci. A co se týče slov podpory, teď už vím, že člověk těžko něco v dnešním světě zmůže sám. Ale člověk obklopený tvůrčím týmem lidí s velkým srdcem, soucitem ke světu a chutí pomáhat druhým a sobě navzájem může dokázat velké věci.

 

Myslíte, že divadlo má léčivý účinek? Pro různé skupiny lidí – on každý má nějaký svůj hendikep, problém…

Myslím si, že divadlo může a mělo by léčit. V divadle jde o citové vnímání a pochopení světa. Mně samotné pomáhá herectví porozumět tomu, kdo jsem a kým chci být. Někdy se ztrácíme v našem vlastním vnitřním děsivém labyrintu, ze kterého často nemůžeme najít cestu ven. Divadlo je prostředkem, který nám může dát prostor pro pochopení: hranice našeho vnímání neexistují a fantazie nám dává možnost formovat se tak, jak tomu sami dovolíme a uvěříme.

 

Představení Světová duše patří spíš mezi složitější kusy jak pro herce, tak jistě i pro diváka. Proč se podle vás vyplatí na toto nebo podobné představení zajít v době, kdy většina lidí raději zavítá na známou komedii?

Jako děti jsme se nebály, že se zraníme, když půjdeme jezdit na kole. Kolo nám dávalo prostor svobody, i když se občas stalo, že jsme spadli a zranili se. Ale přes tu občasnou bolest a šrámy na našich rukou jsme se cítili jako největší dobrodruzi na zemi. Lidi se možná občas bojí být zraněni nebo zasáhnutí, obávají se vyjádřit emoce, dát je na povrch. V něčem je chápu. Život je stejně dost komplikovaný, tak proč si ho komplikovat ještě i divadlem?

Na druhé straně mám pocit, že dospělý člověk nemusí přece úplně zapomenout, že byl někdy dítětem. Dítětem, které se nebálo dobrodružství, ba právě naopak, které vyhledávalo dobrodružství a situace, které ho přiměly cítit intenzivněji proudící život kolem něj. Divadlo je tak rozmanité, že si každý může přijít na své. Svět umění je příliš barevný na to, abychom pořád malovali jen jednou barvou.  Je to skoro stejné jako s jídlem. Když pořád jíte jenom pizzu se šunkou a sýrem, je to fajn. Ale někdy je prostě dobré udělat změnu a vychutnat si pizzu s pořádnou dávkou chilli.

text: Aneta Vidurová

foto: Pavlína Taubingerová  (celá fotogalerie) 

Děkujeme studentům za nápad, finanční pomoc i obrovskou energii na jevišti!


Světová duše

Autorská inscenace režisérky a vedoucí pedagožky absolvujícího ročníku činoherního herectví Oxany Smilkové

Co nám nabízí klasika? 
Například Shakespeara, Čechova, Dostojevského, Platóna. Jak s nimi můžeme zacházet, abychom nezničili autora, a do jaké míry smíme zasahovat do příběhu, konfrontovat ho s jinou dobou, časem, prostředím, abychom ho nezprimitizovali? Jak vytvořit nové pojetí postav ze starých, okoukaných a prakticky nám známých hrdinů? V čem je tajemství klasiky? Kam až sáhnout, abychom jí porozuměli a mohli pro sebe objevit novou neznámou hloubku a rozměr moderního člověka? 
A co dělá klasika s hercem? Jaké znalosti, logiku a fantazii má režisér použít, aby vzniklo nové ve starém? Jaký smysl má opakovaná práce s klasikou? Možná v ní máme hledat proroctví, poslání, abychom objevili vlastního ducha? Abychom našli správné morální hodnoty pro náš život? Možná… 
Abychom poznali bílé, je správné a potřebné prozkoumat černé. Abychom oživili lidského ducha na jevišti, máme najít a vytvořit duše postav, ztělesnit je přes naše duše a pokusit se – jako Treplev – představit si, jaká je vůbec světová duše. Co je to za fenomén? Potřebujeme nové formy! Proto se máme naučit vnímat skvosty světového umění a předávat jejich proroctví dál.

Další repríza: 17. května 2019 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*