Martin Zach po úrazu objevil jiný svět a našel své druhé já

30.8.2018

Narodil se v roce 1985 ve Vrchlabí v Podkrkonoší. Není tedy divu, že odmala rád lyžoval. Je soutěživý typ, proto absolvoval sportovní gymnázium v Novém Městě na Moravě, specializované na běžecké lyžování. Od šestnácti tak bydlel mimo domov a naučil se žít samostatně. Po maturitě zamířil na vysokou školu: studoval pedagogiku a trenérství. Na běžkách závodil Martin Zach na vrcholové úrovni, má několik medailí z mistrovství republiky coby junior i dospělý. A několikrát reprezentoval naši republiku. „Skončil jsem rok před dokončením magisterského studia. Začal jsem se totiž specializovat na běžecký sprint, který vedení svazu nepovažovalo za opravdové závodění. A nakonec ho úplně přestalo podporovat.“

Během vysokoškolského studia se začal věnovat i modelingu. „Hledal jsem přivýdělek k vrcholovému sportu. Na běžnou brigádu jsem neměl čas, trénoval jsem několikrát denně sedm dní v týdnu. A modeling byl zajímavý v tom, že během několika dnů si člověk vydělal relativně slušné peníze a neztratil přitom kondici.“

Martina zastupovala agentura, která mu posílala nabídky. Byl mezi nimi i casting do soutěže o Muže roku, která se pravidelně koná v Náchodě. A on se v roce 2009 rozhodl, že zkusí štěstí. „Prošel jsem výběrovými koly a dostal se do finále. Do té doby jsem tuhle soutěž vůbec neznal, takže jsem ani nevěděl, že jde o charitativní akci.“ Martin vyhrál, ale radost z vítězství si nestihl pořádně užít.

 

Nepovedený skok do vody

Druhý den po finále špatně skočil na běžkách do vody a následkem těžkého úrazu byla poraněná mícha a kvadruplegie. „Nebyla to žádná recese, s partou jsme takhle skákali asi čtyři roky každé léto. Kluci tam měli můstek na trénování freestylových skoků do vody: podobný se v zimě používá při trénincích na snowboardu či na sjezdovkách. No a já, protože jsem jezdil na běžkách, tak jsem na nich i skákal.“ Martinovi se ovšem pokus nepovedl: jednak ho neměl promyšlený, jednak zvednul ruku nad hlavu, což ho vyneslo o dva tři metry výš než normálně. „Leknul jsem se té výšky a povolily mi všechny svaly. A protože jsem byl vysoko, dopadl jsem až na samotné dno.“

Po operacích a půlroční rehabilitaci v Kladrubech si říkal, že tak za dva roky bude chodit. I když mu lékaři tvrdili, že z něj bude ležák a bude hýbat jen hlavou. „Ale já jsem se nevzdával. Celý život jsem byl zvyklý hodně trénovat. No a v té situaci byl ten trénink akorát ještě důležitější.“

„Po úrazu život nekončí. Na vozíku spíš začíná. A kvalitnější: člověk si najde jiné hodnoty, víc si váží sám sebe a přestane řešit blbosti.“

Před pěti lety založil Spolek Martina Zacha na podporu lidí s poraněnou míchou po úrazu. „Původně jsem chtěl pořádat adrenalinové aktivity jako buggykiting či snowkiting. Ale neměl jsem na to dost času, proto jsme se přeorientovali na finanční podporu lidí, kteří ochrnuli stejně jako já po úrazu. Poskytovali jsme jim peníze nutné třeba k zakoupení vozíku nebo jiné kompenzační pomůcky. Což děláme dodnes,“ říká Martin. A dodává, že zdaleka nemůžou uspokojit všechny, kdo nutné takovou pomoc potřebují.

Spolek o sobě dává vědět několikrát ročně i prostřednictvím benefičních akcí, které se konají na různých místech Česka. Třeba v květnu pro něj organizace Nordic Walking Chrudim uspořádala pochod na Podhůře. „Veškerý výtěžek rozdělíme mezi vozíčkáře: někomu pomůžeme k zakoupení pomůcky a zhruba polovina peněz poslouží k nákupu textilních látek a výrobě speciálního oblečení.“

 

Pánské oblečení pro vozíčkáře

Možná jako prvý vozíčkář v Česku začal Martin veřejně upozorňovat, že u nás chybí oblečení zhotovené na míru pro tělesně postižené lidi. „Běžná konfekce mně neseděla. Třeba kalhoty se mi svlékly až do půlky stehen, kdykoli jsem přesedal z vozíku. A protože mám postižené i ruce, nemohl jsem si je sám povytáhnout. Zvlášť nepříjemné to bylo, když jsem někam jel na důležitou schůzku.“ Kdykoli se Martin ptal v obchodě po oblečení pro vozíčkáře, vždycky mu řekli, že nic takového v nabídce nemají.

„To byl hlavní impuls, proč jsem se rozhodl zabývat se pánskou konfekcí. Navíc jsem tehdy byl asi pět let na vozíku a viděl jsem, že stejný problém mají i ostatní vozíčkáři. Bylo mi jasné, že o oblečení udělané jim na míru by měli zájem.“ Velkou roli v Martinově uvažování sehrál i fakt, že už coby zdravý manekýn si dobře uvědomoval, jak příjemné je nosit dobře padnoucí oblečení.

„V cizině oblečení pro vozíčkáře samozřejmě je, ale třeba jedny kalhoty stojí 2 tisíce a víc korun.“

Výrobu a prodej přes e-shop rozvíjí spolek asi rok a půl. „V současnosti je to vlastně naše hlavní činnost. Chci zdůraznit, že náš spolek ji dotuje: sháníme peníze na nákup látek, platíme švadlenu… Průměrně každý kus oblečení dotujeme částkou 800 korun, protože chceme, aby bylo pro vozíčkáře co nejlevnější, respektive cenově přijatelné,“ vysvětluje Martin.

V začátcích mu hodně pomohl Pavel Filandr, známý vizážista a módní návrhář. „Asi rok jsme na tom záměru pracovali spolu, pak jsem na něm dělal sám. Vždycky jsme vytvořili vzor, který jsem si vyzkoušel a potom jsem řekl švadleně, jak je zapotřebí ho upravit. Pro zajímavost: střih se předělával asi osmkrát, než mi kalhoty či jiný oblek naprosto vyhovovaly.“

Sortiment je zatím sestaven pouze z pánské konfekce vhodné pro pobyt doma a volný čas. V nabídce jsou džíny v 11 barvách, zateplené kalhoty ve stejné barevné škále, dvoje různě dlouhé kraťasy, dvě mikiny (jedna se zipem, jedna přes hlavu) a tepláky ve dvou barvách. „V současnosti však finišujeme s prací na dámských kalhotách. Opět jsme nejdřív museli zjistit specifika pro takové oblečení: co děvčata a ženy potřebují. Ale taky mám zkušenost, že některé si koupily pánské kalhoty a vyhovují jim.“

Nácvik soběstačnosti a moderování

Martin Zach je také instruktorem soběstačnosti. V kladrubském rehabilitačním ústavu učí jednou týdně lidi s poraněnou míchou, kteří jsou „čerstvě“ po úrazu, zvládat běžné denní úkony. Zároveň si vybírá ty, kterým jeho spolek finančně pomůže, a každému nabízí speciální vozíčkářskou konfekci.

„Máme klasické čtyři velikosti, S, M, L a XL, v různé barevné škále. Každému zájemci řeknu, ať se podívá na náš e-shop, změří se v pase vsedě na vozíku a vybere si barvu podle svého gusta. A když mu žádná z těch velikostí nevyhovuje, jsme schopni kraťasy, džínové a zateplené kalhoty upravit: vyrobit nadměrnou velikost nebo je zmenšit. U mikin a tepláků, které máme skladem, to bohužel nejde,“ informuje Martin. U kalhot, které se šijí na zakázku, spolek vyřídí objednávku do dvou až tří týdnů. Tepláky a mikiny vyexpeduje do týdne.

Oblíbenou aktivitou Martina je moderování. „Vymyslel to pro mě David Novotný, organizátor Muže roku a dalších charitativních akcí. Dal mi šanci moderovat jeho Večer pro dobrou věc, který každoročně pořádá v Jaroměři.“ Pak začal Martin dostávat další nabídky, ale protože dal přednost spolku a sportování, šlo moderování po nějaké době stranou. „Ale jsou akce, které rád podpořím: moderuju třeba charitativní výstup na Sněžku, Životní příběhy známých i neznámých v Brně nebo akce spolku Caballinus zaměřeného na hipoterapii pro hendikepované děti.“ Martin se také pravidelně jezdí podívat na Muže roku: „Rád se tam potkám s Davidem a zajímá mě, jak se tahle akce vyvíjí. Dřív jsem o charitě nic nevěděl, protože jsem znal jen sport a studium. Nedostával jsem od života potřebné podněty. Ale po úrazu se přede mnou otevřel jiný svět.“

 

Sport jako životabudič

Vzhledem k běžkařské minulosti bylo jasné, že i po úrazu bude Martin Zach sportovat. Monoski si pořídil rok poté, ale kvůli ochrnutým rukám bylo pro něj lyžování náročné a po nějakém čase ho přestalo bavit. Zkoušel taky jezdit na handbiku, chtěl na něm samozřejmě i závodit. Ale nakonec svou parketu našel v hodu kuželkou: „Hledal jsem paralympijský sport, který nebude fyzicky tak náročný, nebude mi zabírat tolik času a nebude stát hodně peněz. Hod kuželkou všechno tohle splňoval, navíc z Vrchlabí to do Pardubic, kde se trénuje, nebylo daleko.“

„Sport mě vrátil zpátky do života. Každý, koho sportování na jakékoli úrovni nabíjí, koho uspokojuje, zvládá v životě lépe nejrůznější problémy a potíže.“

Martin je členem oddílu Atletika Bez Bariér Pardubice, ale dnes už dojíždí z Prahy. Jeho snem je dostat se na paralympiádu do Tokia: „Na vrcholové úrovni nás hází pět, ale reprezentovat můžou jen tři závodníci. Čeká mě kvalifikace a já v ní chci uspět!“ A další cíle? „Chci založit rodinu, postavit dům, zasadit strom,“ říká s úsměvem. A dodává, že bude dál pomáhat lidem po úrazu, aby se dokázali vrátit do běžného života.

Samozřejmě i Martina potkávají dny, kdy se nic nedaří nebo kdy má zdravotní trable. „Zruším všechny aktivity, neberu telefony, nic nevyřizuju. Zůstanu v posteli a podívám se na něco v televizi,“ prozrazuje svůj recept, jak si zachovat duševní odolnost. „A když je vhodné počasí, vyrazím na procházku se psem nebo si sednu na handbike. Člověk si během jízdy dobře vyčistí hlavu – a pro mě je to i součást tréninku, abych si udržel kondici.“

Dalším jeho koníčkem je cestování. V prosinci strávil s přítelkyní několik týdnů v Malajsii, na jaře se podívali do Spojených arabských Emirátů. V létě Martin pobývá na chalupě v Podkrkonoší a rád si zaplave v bazénu.

Jako většina vozíčkářů i on najezdí měsíčně autem stovky kilometrů. Zatímco bariéry dle jeho názoru podél silnic a dálnic mizí, přibývá bezohlednost motoristů. „Skoro denně mi někdo stojí na vyhrazeném parkování, to mě fakt štve. Ale jinak se podmínky pro vozíčkáře v naší zemi zlepšují. A život na vozíku se dost medializuje, což je taky dobře.“

Sympatický třicátník je založením optimista. „Jen sedím na vozíku a občas potřebuju pomoc, to je jediný rozdíl mezi mnou a zdravým člověkem.“ I na vozíku prostě žije naplno. „Všechno jde, ale člověk musí chtít,“ prozrazuje Martin Zach své krédo, jež se mu mnohokrát osvědčilo. Není důvod mu nevěřit.

Webovky, které stojí za prohlédnutí: www.fzwear.cz (e-shop), www.spolekmartinazacha.cz.

 

 

(mp)

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*