Hold bionické protetice i vůli nevzdávat se

30.8.2018

Léto ještě nekončí, proto tentokrát opustíme ožehavá témata legislativy, příspěvků a různých kauz týkajících se života s hendikepem. Místo toho představíme spisovatelku Ivonu Březinovou a její knihu www.bez-bot.cz. Třeba vás tento příběh nadějného lyžaře, který přišel na zasněženém svahu o obě nohy a hledá cestu zpět do života, zaujme a koupíte ho svým dospívajícím dětem. Právě pro ně totiž Ivona Březinová píše, navíc témata různých hendikepů a znevýhodnění jí nejsou cizí. Kromě dobrého čtiva pro potomky získáte i dobrý pocit z pomoci, část z prodeje knihy jde i spoluautorovi projektu – Nadačnímu fondu EMIL.

Ivona Březinová je spisovatelka knih pro děti a mládež. Píše pohádky, leporela, encyklopedie, příběhy o zvířatech, ale hlavně o současných dětech a teenagerech. Nevyhýbá se ani závažnějším tématům, jako jsou závislosti na drogách, hubnutí nebo hracích automatech (triptych Holky na vodítku), či problematika hendikepu. Tak je tomu například v knize Kluk a pes o třeťákovi Julinovi, který je na vozíku, a psu Césarovi, který chodí do psí školy, aby se mohl stát asistenčním psem. Hrdina knihy Útěk Kryšpína N. je páťák trpící vážným sluchovým postižením. Lentilka pro dědu Edu přiblíží malým čtenářům život rodiny, v níž byla pradědečkovi diagnostikovaná Alzheimerova choroba. A v knize Řvi potichu, brácho sledujeme patnáctiletou Pamelu, jejíž bratr je autista a spolužák má Aspergerův syndrom. Do výčtu těchto knih pak samozřejmě patří i příběh Bena Brauna, hlavního hrdiny knihy www.bez-bot.cz. (zdroj: www.bez-bot.cz, www.brezinova.cz)

 

Věnujete se hodně tématům ze života hendikepovaných lidí. Jak jste se k tomu dostala?

Začalo to už před mnoha lety, kdy jsem ne z pozice spisovatelky, ale z pozice maminky dvou dcer začala sbírat informace o závislostech, abych byla v obraze a jako rodič neselhala. Bonusem mého snažení se pak stal triptych Holky na vodítku (Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička). Knihy byly určené dospívajícím a nedávno se dočkaly třetího vydání. Být závislým, je svým způsobem taky hendikep. Na základě těchto knih mě pak kontaktovalo nakladatelství Pasparta, jestli bych nenapsala knihu o autistech. Po třech letech studia problematiky vznikla kniha Řvi potichu, brácho. A historie se opakovala. Stáňa Findejsová z nakladatelství Cattacan slyšela mé vyprávění o knize v rozhlasové reportáži a spolu s Pavlem Zbožínkem z Nadačního fondu Emil, který podporuje mladé hendikepované sportovce, mě oslovili ke spolupráci.

Jak obtížné pro vás bylo vnímat svět očima mladého kluka, který přijde o nohy? Jak se vám kniha www.bez-bot.cz psala?

Nic lehkého to nebylo. S mírnou nadsázkou říkám, že psaní takových knih bolí. Když je dopíšu, utíkám pak k psaní pohádek nebo příběhů o zvířátkách. A práce na www.bez-bot.cz byla emočně opravdu vyčerpávající. Pravda je, že na stole byla i varianta, že hlavní hrdina skončí po úrazu páteře na vozíčku. Ale to jsem nechtěla. Podobné téma už jsem zpracovala ve své dřívější knize Kluk a pes, v níž je desetiletý kluk na vozíčku a jeho pes chodí do psí školy, kde studuje na asistenčního psa. Téma vozíčkáře jsem tedy zavrhla a zůstala jsem u varianty, že můj hrdina o nohy přijde. Přiznám se, že už na prvním setkání s paní Findejsovou z Cattacanu a panem Zbožínkem z Nadačního fondu Emil, když jsme společně probírali, jak téma uchopit, jsem cítila, jak mi jde mráz po zádech. Ale možná právě díky tomu jsem na spolupráci kývla. Před očima se mi okamžitě začaly odvíjet scény a situace, které jsem pak do knihy opravdu napsala. Ovšem pokud jsem si při psaní příběhu o dospívajících, kteří trpí poruchou autistického spektra, myslela, že nemůže být nic náročnějšího, byla jsem nyní vyvedena z omylu. Ben mi dal zabrat ještě víc než autista Jeremiáš. Psychická zátěž při takovém psaní je aspoň v mém případě obrovská.

Překvapilo vás něco při konzultacích s hendikepovanými sportovci? Třeba jejich styl humoru? Nebo technologické vychytávky?

Věděla jsem, že chci příběh co nejvíc odlehčit. Pochopitelně se v podobných příbězích nevyhnete lítosti, samozřejmě, že tam občas někdo brečí. Ale pro mě bylo důležité, aby se postavy i smály. Aby se smál i Ben, dokonce aby svými mnohdy surovými vtípky veselé situace v knize inscenoval. Humor je způsob, jak dát čtenáři takovéto knihy možnost, aby se nadechl. I já jsem se při psaní potřebovala nadechnout. A opravdu platí, že nejdrsnější vtipy o nevidomých si mezi sebou povídají nevidomí. To, co by od zdravého člověka vyznělo nepatřičně, to si hendikepovaný mířící vtipem do svých vlastních řad může dovolit. Z toho jsem vycházela. A co se týká technických možností dnešní medicíny, protetiku nevyjímaje, pak musím konstatovat, jako ve svém životě už mnohokrát, že to, co jsem jako dítě hltala v knihách science fiction, to se dnes stává samozřejmou součástí dnešní reality. Tohle zjištění mě neustále fascinuje. Vlastně je kniha www.bez-bot.cz i můj hold bionické protetice.

Ivona Březinová při křtu knihy www.bez-bot.cz, který se uskutečnil v rámci Evropských her handicapované mládeže EMIL OPEN 2018.

V synopsi se píše, že předkládáte hendikepovaným lidem manuál – jak tomu máme rozumět? Manuál na to, jak se s hendikepem vyrovnat?

Nejen to. I když samozřejmě Benův příběh a to, jakými duševními kotrmelci prochází, a jakým způsobem situaci nakonec zvládá, může ukazovat cestu i ostatním. Ale při studiu problematiky jsem si napsala do společnosti Ottobock o brožuru Amputace. A co teď?, kterou pro lidi, kteří nedávno přišli o končetinu a nevědí, co s nimi bude dál, vytvořili odborníci. Díky ortotikům-protetikům jsem mohla svého Benjamina provázet prvními dny, týdny a měsíci po devastujícím zranění. Čtenář tak může nahlédnout pod pokličku, jak se to dělá, aby se člověk s amputovanýma nohama mohl postavit na protézy, a co všechno je s nimi schopen dokázat. Ostatně, to je hlavní poslání knihy – nevzdávat se, i když se zdá, že další život nemá cenu. S vůlí, s podporou nejbližších, rodiny a kamarádů, a pomocí moderní protetiky, která využívá špičkovou bioniku, lze dosáhnout prakticky čehokoliv.

Inspiroval vás při tvorbě příběhu a charakteru postav někdo konkrétní, nějaký konkrétní příběh?

Ne. Mě příběhy konkrétních osob spíš svazují. Raději co nejpečlivěji nastuduji problematiku, posbírám co nejvíc informací, střípků situací a zážitků a pak si vytvořím vlastní postavu, která žije svůj příběh.

Co byste vzkázala budoucím čtenářům vaší knihy? Proč by ji měli číst? Slouží třeba jako prevence úrazů?

Knihy umožňují, abychom při jejich čtení prožili stovky, tisíce příběhů, které v reálném životě nemůžeme prožít. Nad stránkami knih se na chvíli stáváme někým jiným. Někdy nás láká přečíst si o něčem, po čem toužíme, co bychom si chtěli vyzkoušet, ale nemáme na to odvahu, podmínky, čas… A někdy chceme prožít i to mrazení, kdy čteme o něčem, co bychom na své vlastní kůži nechtěli zažít ani náhodou. Přesto nás ten pocit paradoxně přitahuje, vábí. Mezi takové knihy může patřit i www.bez-bot.cz o patnáctiletém Benovi, který při lyžování přijde o obě nohy. Samozřejmě že jeho příběh může sloužit i jako varování a pobídka k opatrnosti. Kdyby Ben mohl, taky by dneska těch pár kritických okamžiků vzal zpátky. Jenže to není možné. A proto mu nezbývá, než jít dál. A on opravdu jde, i když si v prvních dnech po úrazu myslel, že už se nikdy v životě ani nepostaví.

Kniha se zamlouvá i neúspěšnějšímu hendikepovanému cyklistovi světa Jiřímu Ježkovi, který také přišel o nohu.  Foto: Nadace EMIL

 

Na křtu knihy vystoupili všichni hosté na pódiu symbolicky „bez bot“. Foto: Nadace EMIL 

(ata)

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*