Dvaadvacetiletá Louise Huntová je dcerou bývalého britského plochodrážního jezdce Tima Hunta. Tento sportovec má něco společného i s Českou republikou – závodil v osmdesátých letech v Pardubicích na Zlaté přilbě. Louise se narodila s poměrně vzácnou nemocí Spina Bifida- je ochrnutá od pasu dolů. Díky pevné vůli a pomoci rodičů se vypracovala na jednu z nejlepších tenistek na vozíku v Anglii i na celém světě.

Narodila ses s nemocí, která ti znemožnila chůzi.  Jaké jsi prožila dětství a dospívání? Omezoval tě hendikep v něčem? Kdy jsi ho nejvíc pocítila?

Vždycky jsem si byla vědomá svého postižení. Jsem opravdu šťastná, že mám milující rodiče, kteří mé limity a zdravotní omezení přede mnou nezastírali a moc mě podporovali. Žila jsem vždycky velice pestrým životem, takže si nemyslím, že bych něco propásla. Pouze v jednom případě jsem si uvědomila, že jsem jiná. To bylo, když jsem nastoupila na střední školu a nemohla jsem se zúčastnit všech sportovních aktivit v tělocviku. Protože jsem vždycky měla ráda sport, bylo to pro mě nepříjemné a hodně mě to rozhodilo. Nikdy jsem nechtěl nic vynechat, ale musela jsem přijmout fakt, že třeba rugby hrát nemůžu.  Ale jakmile jsem zjistila, že je tady pár věcí, které dělat nemohu, vynahradila jsem si v jiném odvětví života, v jiném sportu.

Proč sis vybrala tenis? Věděla jsi od začátku, že ho chceš dělat profesionálně, nebo jsi měla jiné vysněné zaměstnání? Třeba někde v kanceláři zavřená od devíti do pěti…

Zkoušela jsem hodně sportů, když jsem byla malá, protože mám ráda pohyb a fyzickou námahu. Vybrala jsem si tenis, protože byl nejtěžší a nejvíce mě bavil. Až když jsem se začala zlepšovat, zjistila jsem, že je možné na něm postavit i kariéru. Pokládám se za šťastného člověka, protože moje vášeň se stala i mojí prací, ale do tohoto stavu jsem dospěla až po spoustě práce a velkém odhodlání. Mám samozřejmě i jiné ambice, které chci realizovat po tenise, ale teď žiji svůj sen.

Vrcholový sport není jednoduchá věc.  Únava, nekončící tréninky, porážky, nedostatek sponzorů… Měla jsi chvíli, kdys chtěla sejít z cesty, a chtěla, jak se říká, hodit ručník do ringu?

Jako každý sportovec jsem měla dobré a špatné dny. Když byly ty špatné, měla jsem například špatný zápas nebo mizerný trénink, říkala jsem si, jestli to má vůbec smysl. Ale netrvalo dlouho, abych si vzpomněla, že je to ve srovnání s ostatními věcmi prkotina a zítra bude určitě lepší den.

Jak dlouho hraješ vlastně tenis? A kterého úspěchu si vážíš nejvíc? Když bys měla ve stručnosti popsat svou kariéru, co bys zdůraznila?

Tenis na vozíčku hraji od svých 5 let. V elitní soutěži hraji posledních 6 let a loni jsem se kvalifikovala na Paralympijské hry v Londýně jako l8. nejlepší na světě. To je zatím můj největší úspěch. Jsem na třetím místě mezi ženami ve Velké Británii. Hraji na patnácti až dvaceti turnajích ročně, a to na různých místech světa. Loni jsem hrála v Austrálii, Německu, USA, Brazílii, Jižní Africe, Japonsku, Korei, Izraeli, Belgii a v Polsku. K dnešnímu dni jsem vyhrála přes 30 světových titulů ve dvojicích a l5 v jednotlivcích a vyhrála jsem rovněž 4 tituly v družstvech. Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala s mnoha osobnostmi ze sportu – s Andy Murray, Lennox Lewis, anglickým ragbyovým mužstvem atd. Také jsem se potkala s televizními hvězdami /Stephen Fry, Cliff Richard aj/.Vrcholem pro mě bylo pozvání do Buckinghamského paláce na Garden party, kterou pořádala královna a kde jsem potkala královskou rodinu.

Procestovala jsi celý svět. Poznala jsi někde rozdíly v službách nebo v postoji k lidem na vozíku?

Ano, cestovala jsem po mnoha zemích věta a rozdíly ve službách postiženým jsou drastické. Země jako USA nebo Čína jsou extrémně připravené pomoct, vždycky zajistí, aby vaše potřeby byly splněny, a chovají se k vám s respektem. Například zacházejí opatrně s mým vozíkem, asistenti poslouchají moje požadavky. V mnoha zemích jsem  se však setkala s případy totálního nezájmu o mé potřeby, poničili mi vybavení a mluvili se mnou jako s mentálně postiženým, který neví, co je pro něj dobré. To je a byla vždycky velice frustrující zkušenost.

Integrace lidí s postižením u nás byla, jak jsme si povídali, hlavně v komunistickém režimu neznámý pojem. I dnes v postoji k postiženým lidem většina lidí tápe. Jak jsi své místo ve společnosti obhajovala ty? Dal ti někdy někdo zakusit pocit méněcennosti?

Stejně jako většina tělesně postižených lidí jsem se i já setkala s diskriminací a předsudky. Spolužáci mě zesměšňovali ve škole, ale to jsem překonala tím, že jsem se jim postavila čelem. Od toho dne se to již neopakovalo, začali mě respektovat. Začali mě brát jako Louisu a ne jako „tu na tom vozíku“. Moje sportovní úspěchy během školních let mně v tom výrazně pomohly. Musím říct, že škola, a universita mě vždycky podporovaly a chápaly všechny aspekty života na vozíku.

Obchody, kina nebo letiště bývala místa, kde jsem nebyla nikdy vítána nebo mě brali jako přítěž. Známý m příkladem  jsou  například toalety pro tělesně postižené, které se často používaly jako sklady. Když jsem personál požádala, aby věci odstranili, protože potřebuji na WC, dívali se na mě s  despektem. Situace se ale nyní dost zlepšuje.

Co bys chtěla dělat v budoucnu? A co bys poradila mladým lidem, kteří se příliš věnují svému hendikepu a zapomínají na své možnosti?

Stále ještě soutěžím a ráda bych pokračovala ve své práci pro vládu, pro charitu a zúčastňovala se motivačních setkání a přednášek. Chtěla bych inspirovat ostatní, pomáhat jim využívat potenciál a být nejlepší ve svém oboru.

A moje rada mladým lidem s postižením? Čeká vás spousta překážek a nástrah, ať fyzických nebo citových. Někdy jsou věci mimo vaši kontrolu, což je velmi těžké. Cokoliv vám život přinese do cesty, můžete kontrolovat jen v určitém rozsahu.

Občas přijměte pomoc, není hanba přijmout v nouzi pomocnou ruku. Když vás něco vytrhne z vaší poklidné zóny, může vám to otevřít  obzory pro nové světy a nová poznání. Ignorujte negativitu. Jste jedineční, unikátní, takže si toho užívejte. Přijdou smutné chvilky, kdy si budete myslet, že překážky nikdy neskončí, ale slibuji vám, že se přes to přenesete a utvrdí vás to jako osobnosti. Berte to jako benefit pro váš další život.  Rčení říká: “Co tě nezabije, to tě posílí.“. Musíte si zažít špatné dny, abyste ocenili ty dobré, život je totiž jen série momentů.

Vítek Formánek