Gestiku se učíme stejně jako text – nazpaměť

Ladislav Muroň je muž mnoha tváří. Můžete ho třeba vidět po večerech hrát ve všemožných hudebních uskupeních. Vystudoval totiž na JAMU hru na příčnou flétnu se zaměřením na jazz, živí se jako muzikant i skladatel a aranžér. Kromě toho je také advokát, takže ho můžete potkat i v soudníchprostorách. Pozdravit ho můžete i v přírodě, kam velmi rád chodí. „Okolí Brna mám prochozené. Ze začátku jsem „očumoval“ každý strom, jestli na něm není turistická značka, teď mi už pomáhají moderní technologie a GPS navigace.“ Ladislava totiž také spolehlivě potkáte na představení Divadélka Fortel, které v Barce už řadu let působí. Toto uskupení je složeno ze „zdravých“ i nevidomých herců. „Z handicapovaných členů jsem jediný slabozraký, ostatní jsou zcela nevidomí,“ vysvětluje a navazuje rozhovorem o svém vztahu k divadlu, o souboru i o tom, co to obnáší zinscenovat představení s nevidomými.

Na čem zrovna Forteláci pracují?

Momentálně jsme prošli potřebným odpočinkem, hibernací. Máme za sebou perné období s každoroční premiérou, teď jsme taky zkoušeli o prázdninách, vzalo nám to dost sil. Ale nevzdáváme to, naopak. Teď vybíráme další kus, do kterého se po novém roce pustíme.

Ze hry Mátový, nebo citron?

Bude to zase komedie?

Ano, komedie jsou nám všem velmi blízké, vždyť by se tento žánr dal označit za nejpřátelštější druh dramatu. Mám rád, když hra baví i nás, když je při zkouškách legrace.

Snažíme se však vybírat takové, které divákovi přinesou i víc, než jen třeskutou zábavu. Třeba MoliérovaScapinova šibalství kritizovala tehdejší dobu a upjatost, Mátový nebo citrón poukazoval na to, že ne vždy jsou v týmu dobré vztahy, i když by to člověk očekával. Poslední hra, Žena v trysku století, by bylo možné zařadit do kategorie „intelektuálních komedií“. Byla to zábava, která ale vycházela z vážných témat, vtipy tam byly složitější, narážky hlubší. Bál jsem se, jaký to bude mít u diváků ohlas, ale zbytečně. Byl to obrovský úspěch.

Taky to možná bude tím, že jste lepší a lepší.

Ano, i to je samozřejmě pravda, přece jenom soubor funguje už dvacet let, já sám v něm hraji patnáct let. Dokládají to i naši fanoušci – jejich počet neustále roste. Nemáme problém při premiéře vyprodat Barku, v což jsme před léty ani nedoufali.

Z inscenace Žena v trysku století

V čem je vlastně zkoušení a hraní s nevidomými specifické?

Je to rozhodně to, že lidem, kteří nevidí, není tolik vlastní řeč těla, gestika, pohyb. Vše se musí učit, nikdy to neviděli, neosvojili si to. Musí se jim nejen říct, že je potřeba na znamení nesouhlasu zavrtět hlavou, ale také taky třeba to, jak moc. Gesta nejsou přirozenou součástí textu, ale něco, co se lidé musí učit stejně, jako text – teď dělám tohle, teď tohle…Samozřejmě rozdíl je v tom, když někdo přijde o zrak až později, nejhůře se to učí lidé nevidomí od narození. Na druhou stranu máme většinou větší smysl pro melodii řeči, intonaci, někteří z nás dokáží úžasně imitovat.

Taky jsem teď poprvé ve spolupráci s nevidomou herečkou v projektu Přisedni si. Právě se mi zdálo, že její výstup je jakýsi zvláštní, prkenný, tak jsem jí řekla: Peťo, nemůžeš udělat nějaký pohyb, nějaké gesto k tomu? Ona byla dost zoufalá – Gesto? Jako jaké? Gesta já neumím…

To je nejhorší režisérský pokyn, jaký může nevidomý dostat. Ale jsou metody, jak se to dá zvládnout. Třeba vést ruce nebo sám gesto předvést a nevidomý si to osahá. Chce to ale velkou, velkou trpělivost a empatii. Pak se dá třeba dokázat i to, že nevidomí na jevišti tančí. Dá to samozřejmě víc práce, než učit tančit vidícího člověka, ale ten výsledek za to stojí.

Pohybová scéna se třemi nevidomými může být dost náročná na secvičení, ale výsledek pak stojí za to!

A co pohyb po jevišti? Není nebezpečí v tom, že spadnete z jeviště?

Jednou se nám to stalo, nebylo to ale v Barce a bylo to při zkoušce. Každý k orientaci v prostoru přistupuje jinak, někomu stačí si to projít se zdravým kolegou, ten mu řekne, kde je stůl, kde skříň a hotovo. Jiný si to musí pečlivě nakrokovat a počítá…

Nebojí se třeba diváci, že nevidomí spadnou do jeviště?

Možná někteří zkraje, ale kouzlo divadla spočívá v tom, že na to lidé zapomenou a dokonce, když se to opravdu povede, tak za námi pak chodí a říkají, že vůbec nepoznali, kdo nevidí a kdo ano.

Ty už hraješ, jak jsi říkal, divadlo 15 let. Vzpomeneš si ještě na své začátky? Zažil jsi výše zmíněné komplikace i ty?

Ano, musel jsem si to také prožít, i když ne jako lidé, kteří nevidí vůbec. Já jsem jen slabozraký, takže značnou část gestiky a řeči těla jsem v dětství pochytil. Tehdy mě dost bavila recitace, tak když jsem přišel na vysokou školu, na koleje přišla paní, která dělala nábor do divadla, tak jsem si říkal, že by mi to mohlo jít. V recitaci jsem byl dobrý, ale v herectví jsem musel objevovat, že každý pohyb se musí přehrávat, aby si ho divák všimnul. Bylo to jiné.

A co se týče pohybu po jevišti? Jak se vám pohybuje třeba v Barce, ve které už léta hrajete?

Za ty roky už dobře, máme to nachozené, nakrokované. Jsme za Barku nesmírně vděční. Přece jenom je to opravdové divadlo, což není úplně obvyklé. Jiné podobné soubory hrají různě po tělocvičnách, tam nikdy nevykouzlíte takovou atmosféru. Takže velké díky, Barko.

Kolik je vlastně u nás souborů angažujících nevidomé?

Vím jen o souboru Verva v Praze, jinak jsem o žádných neslyšel. V Evropě jistě nějaké jsou, takový unikát nejsme, ale zase taky není tak časté, aby nevidomí hráli divadlo.

Jak vlastně pracujete v inscenacích s hendikepem herců?

Bereme ho do hry – ale ne prvoplánově. Drobné narážky, jemné vtípky, kterých si možná neznalé publikum ani nevšimne… Lidé, co nás znají, se tím ale často velmi baví.

Ladislav v nezapomenutelné roli Scapina.

Postižení lidé bývají pověstní černým humorem – je také členem vašeho souboru?

Rozhodně. Nebereme si vůbec servítky, a to na obě strany. Je důležité umět se zasmát sám sobě, tím se člověk se svým hendikepem vypořádává, dokáže se sám se sebou vypořádat. A taky bourá ostych, hranice v komunikaci s publikem, uvolňuje napětí, které přítomnost hendikepu vytváří. Takže u nás je veselo téměř na každé zkoušce, na korektnost není prostor.

Snad můžu čtenářům prozradit, že hraješ ještě v jednom ochotnickém souboru v Řečkovicích. To vypadá, že divadlo je tvou velkou vášní…

Je to hlavně koníček – zdroj odpočinku, zábavy. Je to také místo, kde se scházíme s kamarády, se kterými se známe už hodně let. Nelpím proto tak výrazně na kvalitě, ale hlavně na tom, abychom si to užívali. Zároveň bych ale chtěl, aby to, co děláme, mělo smysl, aby to lidé pochopili a abych po sobě skrze divadlo něco zanechal. Takže je to sice zábava, odpočinek, ale také pocit odpovědnosti.

Dá se nějak srovnat práce běžného ochotnického souboru s integrovaným?

Dá – je to stejné. Všude jsou stejné problémy – nedochvilnost, pomalé učení textu, nespolehlivost, rodinné povinnosti… ale také stejné nadšení a radost.

Divadélko Fortel působí (i když ne pod tímto názvem) především na brněnské divadelní scéně již dvacet let. Soubor funguje ve spolupráci s Kulturní asociací Nová Akropolis, což výrazně ovlivnilo zejména jeho počátky, ve kterých se zaměřoval hlavně na zpracování inscenací s tématikou antiky a starověku. Jak však plynul čas a přibývalo zkušeností, ansambl si troufal i na náročné kusy z pera známých moderních autorů. K nejpodařenějším inscenacím souboru bezpochyby patří hra bratří Čapků Ze života hmyzu, pohádkové drama od Jana Drdy Hrátky s čertem, Mollierova komedie Scapinova šibalství, komedie Mátový, nebo citron?, Madame Colombová zasahuje s fortelem nebo Žena v trysku století.