Jan Pičman šéfuje Jedličkovu ústavu bezmála dvacet let. Podle něj to je už dlouhá doba. Po příjemném ranním setkání na Vyšehradě je mi však jasné, že mu dlouhé funkční období na elánu neubírá. Při bilanci stoleté existence „Jedličkárny“ se dívá dopředu. „Lidé s hendikepem by měli mít možnost volby: integrace nebo speciální instituce. Každý potřebuje něco jiného, prostupnost by však měla být samozřejmá,“

– Jak se mění studenti v Jedličkově ústavu? Jací byli před dvaceti lety, jací jsou teď?

Pokud bychom to vzali statisticky, dříve zde bylo víc dětí na základních školách, menší byl počet studentů středních škol. Lišilo se i rozvrstvení středoškoláků – větší zájem byl o nabízené obory s maturitou, například o naše gymnázium. Větší poptávka, než jakou lze zaznamenat v současnosti, byla zapříčiněna tím, že do devadesátých let v Praze žádné jiné gymnázium pro tělesně postižené neexistovalo. Kdo chtěl studovat, musel jezdit do Bratislavy na Mokrohajskou. Když jsme otevřeli my, tak se hlásila spousta lidí, kteří na podobnou příležitost dlouho čekali. Tenhle rezervoár čekajících se pochopitelně časem vyčerpal.

– V dnešní době jsou ale také mladí lidé s hendikepem více i v běžných školách.

Určitě. Ze začátku některé z nich v přijetí hendikepovaných studentů viděly heroický skutek a skoro se tím chlubily. Školy byly rády, že můžou přijmout studenta na vozíku, i když podmínky nebyly zrovna ideální. Nadšení jim nechybělo, ostatní prý budou vozíčkáře do schodů nosit. Postupně se ale víc a víc škol upravovalo. Je to jistě dobře. Na naše gymnázium tedy chodí míň studentů, ale zase můžeme přijmout lidi s výraznějším a těžším druhem postižení, kteří si netroufnou jít do běžné školy, protože potřebují například dohled zdravotníků či lékaře.

Integrace – věc studenta i rodičů

– Často však někteří studenti studují několik oborů za sebou, jen aby nemuseli do života, který je pro ně nepohodlný. Nemají to jednoduché, musí řešit rodinné vztahy nebo bydlení. Reflektujete tento problém?

Můžu tuto zkušenost potvrdit, přidal bych však informaci, že to není jen problém samotných studentů, ale i rodičů. Mnohdy je rodina ráda, když je jejich dítě, i když to je už mladý dospělý, žákem nějakého speciálního zařízení, protože v tu chvíli nemusí nic řešit. Vědí, že jakmile ve škole skončí, budou mu muset najít nějaké další uplatnění a s tím přicházejí i starosti.

– Jak říkáte, rodiče hrají v životě hendikepovaných adolescentů jistě stěžejní roli. Pracujete nějak i s nimi?

Naši pracovníci se věnují celé rodině, nejen klientovi. Přiznávám však, že ne vždy tolik, jak by situace zasluhovala. V tomto máme rezervy. Fakt, že rodina má postižené dítě, ji ovlivňuje velmi silně. Přijmout situaci, smířit se s tím a naopak hledat silné stránky, o které se dá opírat, není jednoduché ani pro rodinu, ani pro dítě. Pro intenzivnější intervenci však nemáme kapacity. A možná to není někdy ani úplně možné.

– Proč myslíte?

Není to tak samozřejmě vždy. Přibývá mladých lidí, které se snažíme v sofistikovaných programech připravit na to, aby se po studiu zapojili do společnosti. Když se podaří zajistit podmínky, jsou mnozí rodiče rádi a často i překvapení, že to jde. Znám však i ten moment, kdy rodině přinášíme svědectví o tom, že jejich dítě toho zvládá mnohem víc než předtím a v lecčems je samostatnější. A ne vždycky je reakce pozitivní. Někteří rodiče se trošku leknou, protože jsme tím vlastně narušili jejich vnímání sebe sama, vlastního dítěte i jejich stylu života.

– Jakým konkrétním způsobem usilujete ukázat studentům i celé rodině, že samostatný život po absolvování středních škol je možný?

Mluvil jsem o programech, které připravují děti na samostatnost. Jedná se například o středisko Asistence a jeho tranzitní program. Hledáme pro naše absolventy ideální pracovní uplatnění i aktivity, ale také třeba bydlení či asistovanou službu.

– Dokážete v tomto přechodu podpořit i lidi s opravdu těžkým tělesným hendikepem, kteří potřebují permanentní asistenci?

Jedličkův ústav přímo ne, ale organizace, které jsou na nás úzce napojené a se kterými už v době studia absolventů spolupracujeme. Jedná se o již zmíněnou Asistenci a o další sdružení – např. Borůvka, které zajišťuje individuální dopravu. Najít možnosti uplatnění pro pouze tělesně postižené lidi je podle mě lehčí než zapojit do společnosti lidi s kombinovaným postižením. Abych to ilustroval: jeden náš absolvent našel práci – byť je velmi těžce tělesně postižený. Školí osobní asistenty pro ostatní. Další velmi těžce tělesně postižený člověk od nás si našel práci jako konzultant pro bezbariérovou veřejnou dopravu. Oba „zúročili“ svou situaci, své postižení a žijí díky tomu samostatně.

Jedle je spíš kulturním centrem

– Jak byste charakterizoval Jedličkův ústav neboli Jedli či Jedličkárnu současnosti?

K letošnímu roku, tedy po těch sto letech, bych si troufl říct, že Jedličkův ústav funguje spíše jako centrum, kde jsou poskytovány služby. Dokonce bych se nebál mluvit i o kulturním centru. Někteří lidé zde bydlí nebo sem dochází dennodenně na základě smlouvy, ale pak je tu spousta lidí, kteří zde bydlet nemusí a kterým zdejší prostředí něco dává. Nacházejí tu kamarády, nacházejí tu různé dodatkové služby, zájmové aktivity, sdružují se kolem několika spolků. Mají tu kavárnu, zkoušky kapel, sportovní tréninky…

– Není to na škodu? Neměli by mladí lidé s hendikepem hledat podobné aktivity v nabídce, se kterou přichází většinová společnost?

Myslím si, že mladí se také potřebují porovnávat a žít se skupinou lidí, kteří jsou v podobné situaci. Můžou řadu věcí sdílet, rozumějí si navzájem. Když tuto možnost nemají a jsou takzvaně natvrdo integrováni, může to pro ně svým způsobem být výhoda, ale zároveň můžou pociťovat i jakousi osamocenost. Ve třídě jsou jediní. Ne všichni jim rozumějí. Samozřejmě se řada z nich pokouší najít si své místo v běžném světě – hledají si práci, vykonávají různé aktivity, obklopují se spoustou kamarádů. Ale přesto, pokud mají možnost sem přicházet, tak ji rádi využívají.

– To je určitě velký posun v horizontu dvaceti let, natož v horizontu sta let. Jaké máte zkušenosti s procesem „degethoizace“? Jak se otevíráte společnosti?

Z otvírání se veřejnosti děláme fenomén. V současnosti fungují dva nosné programy, o které se opíráme – to ale zase můžu říct až dnes, zpětně. Jsem rád, že to funguje. Před deseti lety se nám podařilo postavit bazén. Využíváme ho naplno – odpoledne je pro naše studenty, v jinou dobu pro veřejnost. Našli jsme zhruba čtvrtinu provozní doby, kdy jej pronajímáme rodičům s malými dětmi. A to je skvělé, protože sem přichází spousta lidí, která by sem vůbec jinak nepřišla, a chodí sem s batolaty a s předškoláky, kteří vidí kolem sebe děti na vozíku. Poté se zastaví v naší kavárně, která výborně prosperuje už sedm let. Scházejí se tu s přáteli, pronajmou si i kavárnu… Takže úplně přirozeně, nenásilně sem veřejnost přichází, žádné závory tu nenajdete.

– Nenarazí na ně ani vaši studenti?

Studenti, kteří u nás bydlí, po škole hodí tašku na postel a jdou, čert ví kam. Nikdo je nehlídá a nikdo jim v tom nebrání. Snažíme se je však směřovat ve smysluplném trávení času, v jejich rozvoji, ale rozhodně tu nejsou žádná omezení, která by určovala, že vycházky jsou od tehdy do tehdy.

Odkaz minulosti

– Letos slaví Jedle stoleté narozeniny. Za tu dobu ji ovlivnila celá řada osobností. Které z nich si nejvíce vážíte?

Pana Augustina Bartoše, ředitele Jedličkova ústavu, který tomu tady za první republiky dal tvář. Působil tu od začátku první světové války až do roku 1945, kdy se musel v tichosti vytratit. Osobnost profesora Jedličky je jistě velmi známá mediálně, ale Jedlička byl především lékař. Pak se často zmiňuje učitel Bakule, který se tu na krátkou dobu mihl. Zase velmi zajímavý člověk, ale pracantem, který vytvářel systém a pracoval s dětmi, byl ředitel Bartoš.

– Proč právě on?

Jeho filozofii a podobu, kterou Jedličkovu ústavu vtiskl, ilustruje konkrétní projekt „Automobil, který vyučuje“. Věděl, že aby děti poznaly svět, musí do toho světa jezdit. Není možné je zavírat mezi čtyři zdi a vyprávět jim, jak vypadá. Je to myšlenka i dnešního projektového vyučování. Snažil se je vést k samostatnosti. Samy si tu vytvářely spolky a sdružení, ve kterých si organizovaly svůj čas a své aktivity. Učily se vydělávat peníze v různých dílnách. Hendikepovaní lidé tehdy vyráběli krásné, dokonalé věci nejvyšší kvality, které byly prodejné. Dnes už je situace jiná než ve třicátých letech. Kdo v republice ještě pracuje rukama? Posunuli jsme se. Dnes se lidé do společnosti zapojují v oblasti služeb, v tom, že se dokážou na něčem podílet, dokážou být členy týmů.

– Často se uvádí jako prostředek integrace i sport.

Sportování s tím velice souvisí. Já osobně se domnívám, že pravidelný sport je jistou kvazi pracovní aktivitou. Studenti někam pravidelně chodí, jsou tam potřeba nějaké výkony. Ten, kdo nemůže chodit dennodenně do práce, se může do společnosti zapojit a žít jako druzí právě přes sportovní klub a jeho aktivity. To mi přijde úžasné a tohle právě zmiňuje i v jedné své stati už ředitel Bartoš.

– Na co jste za téměř dvacet let svého působení nejvíc hrdý?

Asi na zvládnutí úkolu, který na mě čekal hned na začátku. V polovině devadesátých let tu děti žily víceméně na jedné chodbě. Na jednom konci měly pokoj, na druhém třídu. Tento systém tu přetrvával ze 70. a 80. let. Některé děti se zmiňovaly, že za špatného počasí nebo za špatné nálady paní vychovatelky chodbu takřka neopustí a pohybují se jen v jedné budově odnikud nikam. Rozhodli jsme se, že jednu budovu v přestavbě vyčleníme k bydlení, druhou k výuce. Zavrhli jsme jakýkoliv koridor nebo chodbu, které by je spojovaly. Děti chodí jako všichni ostatní venku za každého počasí, když si něco zapomenou, musí se bez toho obejít. Je to zdánlivě maličkost, ale překonat myšlení mnoha kolegů a vytvořit něco, co je přirozenější, byť to působí komplikace těm, co se starají, i dětem, nebylo tak jednoduché. Tento moment považuji za začátek cesty k tomu, aby se Jedličkův ústav proměnil z opatrovacího ústavu v otevřené centrum a středisko, kde se lidé připravují na běžný život.

– Když jsem sledovala vaše aktivity, překvapilo mě, jak moc jste v kontaktu se studenty i mimo svou pracovní dobu. Je to pro vaši práci důležité?

Je to pro mě přirozené, mezi dětmi se pohybuji neustále – pracoval jsem s nimi celý život. Momentálně se ze své původní profese psychologa víc zapojuji do pomoci problémovým studentům či absolventům. Mými „klienty“ jsou však zaměstnanci a já se mám starat o to, aby vše fungovalo a všichni měli dobré podmínky pro práci. Jsem ale vždy rád, když se můžu zúčastnit nějakých aktivit s dětmi – jezdíme třeba na jachtu s vozíčkáři, účastním se akcí se sportovním klubem. Jezdíme na soustředění do jižních Čech do Bukové, kde máme zázemí, nebo jsme například letos byli týden společně lyžovat. Užívám si chvíle, kdy učím děti stát na lyžích nebo na monoski.

Dvě školy vedle sebe

– Jak vidíte budoucnost speciální ústavní péče v 21. století? Jakým směrem se může posunout?

Budoucnost je výrazně ovlivňována demografickým složením obyvatel. Lidí, kteří budou potřebovat pomoc, bude přibývat. Shodli jsme se na tom s naším stávajícím pražským primátorem, který je svou profesí porodníkem. Na jednu stranu je společnost schopná zachraňovat spoustu dětí, které by se před sto lety nenarodily. Na druhou stranu se dnes sice narodí, ale pak potřebují pomoc.

– Jakou formou ji budou dostávat?

Ze zkušeností posledních let mi přijde nejvhodnější kombinace obojího – zapojovat se do běžné společnosti a zároveň mít možnost rozvoje ve speciálním prostředí, ve speciálních aktivitách. Doufám, že brzo pomine přetahování, které jsme zažívali před deseti lety velmi silně a které proti sobě stavělo názory, zda je lepší speciální zařízení, nebo „tvrdá“ integrace. Doufám, že si lidé, kteří o tom rozhodují, uvědomí, že je lepší, když jsou vzdělávací zařízení buď přímo vedle sebe, nebo když existuje možnost volby a prostupnosti. Tuto vizi potvrdila nedávno při návštěvě Jedličkova ústavu i anglická princezna hraběnka Sofie. Je velmi dobře orientovaná v otázkách speciálního školství, v Anglii se stala patronkou školy, která je podobná jako ta naše. I ona si ale uvědomovala, že anglická vláda to takto nevnímá. Že stejně kopíruje tendenci a ideologii, která jde Evropou a která chce všechno spojovat, integrovat a všechny začleňovat do mainstreamu za každou cenu. To je extrém. Rozumná cesta je v hledání kompromisů a v nabídce více možností. Ne jen té, která je módní.

– Máte nějaký vzkaz stovkám absolventů?

Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale současná Jedle je závislá i na nich. Když budou přicházet s nápady, když budou upozorňovat na to, čemu je třeba věnovat cílené úsilí, bude se naše zařízení vyvíjet stále dál. Jistě je tu mnoho lidí, kteří už nejsou studenty a stále jsou do života Jedle zapojení, ale obecně není odezva klientů a rodičů tak velká, jak bych si přál.

– Příležitosti k setkání i ke zpětné vazbě se nabízejí právě letos při oslavách jubilea. Nač je možné se ještě těšit?

Oslavy stého výročí jsme koncipovali tak, že chceme během roku co nejvíc připomínat Jedličkův ústav, ale i situaci lidí s postižením, pro které tu jsme. Máme za sebou premiéru filmu Století Jedle, 3. května je v Jedličkově ústavu den otevřených dveří, Centrum současného umění DOX v Holešovicích chystá velkou výstavu nazvanou Postiženi normalitou. Jedná se o téma soužití většinové společnosti a lidí s postižením, o téma hranic a možností. A v říjnu chceme uspořádat konferenci s pražskou Pedagogickou fakultou o aspektech vzdělávání lidí s postižením. Akcí je však mnohem víc a všichni jsou určitě srdečně zváni.

Aneta Vidurová

 

PhDr. Jan Pičman

– narodil se v roce 1951 v Praze

– studoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze

– pracoval jako klinický psycholog na onkologii, v dětské psychiatrické léčebně i jako ředitel pedagogicko-psychologické poradny

– ředitelem JÚŠ je od 1. 7. 1994

– má čtyři děti, rád sportuje