Evžen Erban: Můj úraz mě pro život “nakopnul“

16.2.2015
Evžen Erban

Evžen Erban – na motocyklu

  Je 17. května 1979, ligový plochodrážní závod na pražské Markétě se chýlí ke konci. Ke své poslední rozjížďce vyjíždí i pardubický závodník Evžen Erban. V depu si ještě sundává chránič zad, který jako první jezdec u nás začal používat. Ve výjezdu ze zatáčky v předposledním kole se mu motorka zvedla, zastavila se a jezdec narazil zády na mantinel. Zůstává ležet. Přibíhají k němu zdravotníci a odepínají mu přilbu. Evžen na ně křičí: „Radši se mnou nehýbejte, asi mám něco páteří!“

Tady začíná příběh Evžena Erbana, dřívějšího plochodrážního závodníka, později trenéra, technického komisaře FIM, předsedy představenstva firmy JAWA Divišov, a.s., a ředitele světově proslulého závodu Zlatá přilba. Sám v příběhu pokračuje:

Odvezli mě do Motola a dali na JIPku, ale chyba byla, že mi hned neuvolnili míchu. Měl jsem rozdrcené dva obratle, ale mícha byla jen stisknutá, ne přerušená. Měl jsem krevní výron do míchy. Nechali mě tak až do druhého dne do odpoledne, tak se mi tam udělal tzv. strup a nervy mi odumřely. Potom mě teprve operovali. V Motole jsem si pobyl 6 týdnů, pak mne převezli do Pardubic, tady jsem byl až dokonce srpna. Potom mě pustili domů a odjel jsem do Kladrub, kde jsem zůstal půl roku. Zde jsem podstoupil intenzivní rehabilitaci. Cvičením jsem se dostal na hole a vozík odevzdal. Pak mi slavný závodník Ivan Mauger vyjednal pobyt na klinice dr.Carla Biagiho ve Skotsku. Tento doktor se specializoval na plochou dráhu a postavil na nohy desítky závodníků. Dostal jsem výjezdní doložku pro sebe i manželku, vše to zařizoval klub Rudá Hvězda, kde se mi to stalo – byl policejní klub. Ze Skotska jsem se dostal do Pinderfield Hospital u Londýna, kde mi jen potvrdili ten fakt, že mě měli operovat dříve. Pak jsem ještě odjel na kliniku do Garnisch-Partenkirchenu.

Vzpomenete si, co se vám tenkrát honilo hlavou, když jste ležel na dráze a nemohl hýbat nohama?

Evžen ERban Foto

Evžen Erban – vpravo u závodníka

Já už jsem tehdy věděl, jak to vypadá, když se stane nějaký úraz na dráze, ale byl jsem optimista a říkal si, že třeba se tam jen něco hnulo, nebral jsem to nijak tragicky. Mechanici nade mnou brečeli a já jim říkal: „Neblbněte, jeďte domů, pozdravujte manželku. Zítra přijdou specialisti, tak se o tom pak budeme bavit, teď to nemá smysl řešit.“

Za hluboké totality byli vozíčkáři mimo pozornost společnosti. Jak se o vás v zařízeních starali? Tehdy nebyla žádná fitcentra, moderní rehabilitační technologie ani zkušení fyzioterapeuti jako dnes…

V Kladrubech byl speciální ústav, kde se mnou od rána od 7 hodin něco dělali, ať to byla individuální léčba, cvičení nebo bazén. Kdo chtěl na sobě pracovat, mohl, pracovníci se mu věnovali. Nevím, jak je to dneska, ale tehdy byly sestry vstřícné a staraly se. Řekl bych, že teď je přístup k invalidům horší, protože jich je víc. Začal jsem hodně posilovat. Když mi dělali test na holích, tak jsem poprvé ušel za 12 minut 14 metrů. Po posilování jsem na dalších testech ušel za 12minut 750 metrů. Pořád se to lepšilo, ale ono se to v určitou chvíli zastaví a dál už to nejde. Doktoři říkají, že co se nedostaví do jednoho a půl roku, se už nedostaví, pak zbývá jen zázrak.

Po úraze jsem také dělal autoškolu, učil jsem instruktora, protože tehdy to bylo něco nového. Potom dostali certifikát, že mohou provozovat autoškolu a od té doby to v Kladrubech funguje. Když jsem z Kladrub odešel,  vyjednal jsem si rehabilitaci, nebylo to na týden, prostě mi to s doktor napsal, dokud jsem měl zájem

Když jste pak opustil Kladruby a vlastně se vracel zpátky do života, pomohl vám někdo? Měl jste představu, co dál? 

Starali se o mě a nestarali. Tehdy platilo, že když si něco závažnějšího uděláš, tak za rok tě dají automaticky do invalidního důchodu. Takže jsem se začal starat sám o sebe. V těch dobách existoval zákon, že když se stane úraz ve vrcholovém sportu, tak se bere jako pracovní úraz, pobíral jsem normální plat. Pak jsem přešel do důchodu, dostal jsem průkazku ZTP, trojúhelník na auto a od té doby už se o mě nestaral nikdo. Tím jsem pro všechny skončil, jen jednou za rok jsem musel jít na prohlídky, jestli jsem se náhodou už neuzdravil. Tehdy měl tedy každý jisté svoje peníze a handicapovaní měli i zaměstnání v družstvech invalidů, kde dělali různé upomínkové předměty. Ale já věděl, že u tohohle bych nevydržel, chtěl jsem u ploché dráhy zůstat, protože jsem ten sport měl rád.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Evžen Erban – uprostřed

Jednou sem finská federace poslala na trénink 10 závodníků a poněvadž já jediný jsem uměl aspoň trochu anglicky, začal jsem je trénovat. Na základě toho jsem dostal pozvánku od finské federace a odjel na půl roku do Finska trénovat. Začal jsem dálkově studovat ČSTV a udělal si trenéra branných sportů první třídy. Když jsem studium zakončil, dostal jsem nabídku od Italů. Tam trvalo moje angažmá 2 roky. Pak jsem dostal smlouvu na další 2 roky, ale to bylo v období Rudých brigád. Často docházelo k útokům na automobily, na vlaky… měl jsem obavy. Takže jsem radši angažmá ukončil. Pak za mnou přišli v Pardubicích, abych začal trénovat místní VTJ Racek.

Když jste byl po úraze a pak jste začal být mobilní, změnil jste nějak zásadně postoj k životu a k lidem? Došlo u vás k nějaké přeměně životních hodnot?

Samozřejmě. Dám jeden příklad: Jede auto a má trojúhelníček a člověk si řekne, to je invalida. Ale když se to stane tobě a dostaneš ten trojúhelník, tak zjistíš, co vás je. A teď posuzuješ, jestli jsi proti tomu druhému na tom lépe nebo hůř. Invalidi se pak stanou sobeckými. Svým způsobem závidí jeden druhému lepší stav. To jsem zažil třeba v Kladrubech. Říkal jsem si, že by měli být k sobě lidi solidárnější, ale každý se spíš staral sám o sebe. Georg Gilgenreiner, bývalý závodník a světový finalista v MS dvojic, zůstal po nehodě v Žarnovici na vozíku. Má svoji dílnu a tak jsem se u něj jednou stavil na kafe. Povídali jsme si a on se mě ptá, co Erik Gundersen (mnohonásobný mistr světa, po úraze v roce 1989 málem přišel o život). Říkám mu: „Ten je na tom líp, sice trochu napadána nohu, ale jinak chodí.“ Georg odpověděl: „No a mě se zrovna musí stát tohle.“

Já myslím, že je na každém, jak se chce do života zařadit.

A jak se dařilo vám zařadit se zpátky do normálního života?

Já mám takových aktivit, že si myslím, že málokterý zdravý člověk jich má tolik. Tehdy po úraze jsem si řekl, že do roka a do dne sednu na motorku. Takže za rok po úraze jsme přijeli do Pardubic na dráhu v 18 hodin večer, převlékl jsem se, sedl na motorku, objel jsem dvě kola. Ukáply mi slzy, protože jsem zjistil, že už není cesty zpět. Víc to ale obrečel můj mechanik. Rozprodal jsem svoje motorky. Pak jsem trénoval, začal jsem ladit motorky, založil firmu EE Tuning a dělal motory do Anglie a Německa a měl jsem tak vyplněný den, že jsem neměl čas přemýšlet o tom, že jsem chromý. Protože jsem měl rád všechny sporty, chodil jsem i na hokej a na fotbal. Pomohlo mi i to, že jsem nepil a nepropadl žádným depresím.V Kladrubech se mnou byli kluci a čtyři z nich si hodili smyčku. Říkal jsem si: „Život jsem si nedal a když jsem si ho takhle zpackal, tak se z toho musím vylízat sám.“ Já za to děkuji především sportu. Již od malička jsem nerad prohrával a i dneska beru každou prohru špatně. Několikrát jsem na závodech upadl jenom proto, že jsem nechtěl dojet druhý. V tu chvíli byl pro mě jezdec na prvním místě nepřítel. Možná mě i tenhle postoj zabrzdil v kariéře. Asi to je špatná vlastnost, nevím. Po úraze jsem začal hodně posilovat a plavat. Měl jsem tak silné ruce, že jsem přeplaval tam a zpět přehradu Seč.

Uvažoval jste někdy o tom, kdyby k té nehodě nedošlo, jaký byste býval měl život? 

Nevím, jestli by byl bohatší, protože to úraz mě nutí mít ho bohatý. Určitě bych ale byl finančně bohatší. Uměl jsem i za soudruhů vydělat dost peněz, abych měl trochu nadstandardní život. Večer jsem vždycky padnul, protože jsem toho měl plný zuby, ale ráno jsem zase s chutí vstal a šel do toho znovu. Úraz mě v určitém ohledu nakopl. Stačí zauvažovat, kolik závodníků z mé doby ještě něco dělá. Většina se hrabe v zahrádce. Nelituji ničeho, co se mi stalo. Mně se ten úraz stal při tom, co jsem dělal rád, takže i takhle jsem to bral.

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Csölleová+ Vítek Formánek

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*