Dán Erik Gundersen byl v 80. letech nejlepším plochodrážním jezdcem na světě. Tituly mistra světa získal nejen na klasické dráze, ale i na dlouhé trati v soutěži družstev a dvojic. V roce 1984 získal zlaté medaile dokonce ve všech kategoriích najednou. Byl vždy přátelský, usměvavý a říkalo se mu „Pan Hodný“. Pak přišla neděle 17. září 1989, finále družstev v anglickém Bradfordu.
Již samotné okolnosti před závodem byly podivné. V nedalekém plochodrážním muzeu v Doningtonu spadl věnec ze zdi právě od Gundersenovi fotografie. Zatímco jindy byla v jeho dodávce cestou na závody dobrá nálada, tentokrát nikdo nepromluvil. Pak přišla první rozjížďka. V druhé zatáčce došlo k hromadnému pádu všech jezdců.
Erik leží na dráze bez pohybu, má zapadlý jazyk. Po převozu do nemocnice přicházejí první zprávy… Může dýchat jen s pomocí ventilátoru, má zlomené krční obratle a pravděpodobně bude ochrnutý od krku na celé tělo.
Závodník Erik Gundersen krátce po nehodě.
Později mu byla dána hlava do trakce a zafixována stlačená mícha, takže k ochrnutí nedošlo. Erika čekala velmi dlouhá a těžká rehabilitace. Na motorku sice již nesedl, ale na plochou dráhu nezahořkl. Nebyl to záměr, ale opět jen náhoda, že jsme mu otázky poslali 17. září, tedy přesně 24 let po nehodě, která jej málem připravila o život.
Eriku, je to 24 let… Když se podíváte zpátky a zvážíte výhry a prohry, co jste ztratil a co jste získal?
To je velmi zajímavá otázka a je dost obtížné na ni odpovědět, protože kdo ví, co bych byl býval ještě vyhrál… Mohl jsem získat více titulů mistra světa, protože jsem cítil, že mám stále sílu zvítězit na dalších šampionátech. Ale když se podívám, čeho jsem dosáhl jako kouč Národního týmu Dánska a čeho jsem dosáhl jako šéf jak seniorského, tak juniorského týmu, tak mohu říct, že jsem velmi hrdý na úspěchy, jejichž jsem byl součástí.
I když to nebylo individuální vítězství jako na stupních nejlepších závodníků ve finále jednotlivců, stejně to byl velký úspěch a jsem na něj pyšný. Takže si nemyslím, že bych ztratil více, než jsem získal a nemyslím si, že bych získal víc, než jsem ztratil.
Vždycky jste byl “Pan Hodný“, ale i tak se zeptáme, zda jste změnil svůj přístup k životu tak, jak to dělají lidé, kteří pohlédnou smrti do tváře. Pokud jste něco ve svém životě přehodnotil, co to bylo?
Nemyslím si, že člověk může zůstat úplně stejný jako dřív, pokud se mu přihodí něco jako mně. Já jsem například začal hodně oceňovat a vážit si věcí, kterých jsem si předtím nijak zvlášť nevážil. Vždycky jsem byl velmi šťastný člověk a miloval jsem svůj životní styl a svobodu. Takže rozdíl mezi „Tehdy“ a „Teď“ je ten, že si vážím života se vším, co k němu patří. Vážím si lidí a věcí okolo sebe.
Když jste ležel na JIPce a pomohli vám od bolesti, měl jste spoustu času přemýšlet. Kladl jste si otázky, co vás čeká a proč se to muselo stát zrovna vám?
Je těžké nemyslel na to „proč já a proč teď“, ale pro mě osobně to bylo něco, na čem jsem dlouho nelpěl. Byl jsem realistou už před nehodou a jsem realista i teď. Samozřejmě, že se člověk začne bát budoucnosti. Má spoustu a spoustu času přemýšlet o různých věcech, když leží v trakci na oddělení pro poranění páteře. Měl jsem hodně temné dny a tehdy jsem se opravdu bál toho, co mě v životě čeká. Myslím, že to je přirozené mít takové otázky a myšlenky, zvláště pokud člověk má zranění, které budou mít celoživotní následky pro jeho samotného i pro milované bližní.
Byl jste populární mezi fanoušky, kteří vám posílali tisíce dopisů, pohledů a finanční pomoci. Myslíte si, že by byly návrat zpět a boj daleko delší, kdybyste nebyl plochodrážní hvězda, ale obyčejný člověk?
Měl jsem úžasnou podporu celého plochodrážního světa a od lidí z jiných sportů, kteří mě ani neznali, a já budu do smrti vděčný za tuto podporu. Nicméně, jako u jiných lidí, kteří měli nehodu, co změnila jejich život, i u mě byl hlavní faktor neutuchající láska a pevná podpora rodiny. To hodně pomůže k tomu, že jsem přijal svoji situaci a vyrovnal se s ní. Už jsem se o tom zmiňoval mnohokrát při jiných příležitostech, že zatímco jsem bojoval se svými démony během rehabilitace, moje žena Helle a bratr Prebend museli v sobě najít svoji vlastní vnitřní sílu.
Jaký byl stav léčby a pomoci handicapovaným a ochrnutým v Anglii a Dánsku v 80. letech ve srovnání se současností? Vidíte změny v technickém vybavení, v přístupu a pohledu společnosti?
Jako ve všech spektrech zdravotního systému došlo za posledních 20 let k radikálním změnám. Dostalo se mi velmi dobrého ošetření ve všech nemocnicích a rehabilitačních centrech, ve kterých jsem ležel. Když vás léčí a jste na rehabilitacích, tak máte pocity strachu a ujišťování zároveň. Jste v úplně neznámém prostředí. Věřil jsem tomu, že jsem v nejlepších rukách, ale zároveň jsem si říkal, že už to horší být nemohlo. Pochyboval jsem, zda mě ta rehabilitace někam posouvá.
Když se dívám zpět na svoje léčení, připadá mi to v jistých ohledech jako barbarské, zvláště pokud se teď dívám na různé alternativní postupy a léčby. Každý, kdo někdy zažil, jaké to je mít hlavu provrtanou kovovým šroubem a připevněnou k trakci, pozná, proč mluvím o „barbarství“. Ale trakce udělala svoji práci, udržela moji míchu v klidu a dala mi nejlepší šanci na léčbu.
Co se společenského pohledu týče, došlo k velkému posunu a celkovému povědomí o tom, jak je důležité postižené začlenit zpět do komunity.
Co vám pomohlo nejvíce na cestě zpět? Byli to přátelé a rodina, vaše vůle, odhodlání, nebo úroveň péče a terapie?
Přijetí. Nejdříve člověk musí přijmout fakt, že leží na oddělení pro poranění míchy a je handicapovaný. Musíš přijmout sám sebe a zároveň i fakt o stavu, v jakém se nacházíš. Potom musíš přijmout to, že nemůžeš dělat všechno sám, že potřebuješ lidi okolo, aby ti pomohli. Jestliže sis prodělal tuhle dlouhou cestu přijetí a sebepřijetí, pak oceníš pomoc, lékařskou péči a terapie, které přicházejí od profesionálních lékařů, přátel a rodiny.
Když jste se vrátil zpátky do života, měl jste už jasno v tom, co budete dělat dál a uvažoval jste také o tom, že byste se podělil s ostatními postiženými a dal jim třeba lekce nebo uspořádal seminář?
Spolupracoval jsem s některými organizacemi, které podporují tělesně postižené lidi, a jsem rád, že jsem jim mohl pomoci. Také jsem pořádal přednášky pro různé skupiny a společnosti, které možná pomohly trochu přivést pozornost veřejnosti tímto směrem. Přímo jsem svoji pomoc nikam neadresoval, protože si myslím, že jsou tu zkušenější lidé a daleko lepší než já, ale pokud by potřebovali moji pomoc, neodmítnu je.
Jaký je stav péče o vozíčkáře a tělesně postižené lidi v Dánsku? Dostávají hodně podpory od vlády a společnosti?
Myslím, že jsme na velmi vysoké úrovni, co se týče podpory, péče a rehabilitace, kterou postižení dostávají. Nicméně, jako ve všech sférách zdravotnictví a péče pro skupiny lidí, které potřebují pomoc, i tady je všechno závislé na rozpočtech a jejich omezeních, které mají samozřejmě vliv a dopad na podporu a pomoc, kterou dostávají. Já sám jsem měl štěstí, že jsem získal finanční podporu na intenzivní pětitýdenní fyzioterapii každý rok ve skvělém rehabilitačním centru.
Každý místní úřad v Dánsku se snaží zajistit zaměstnání v omezeném počtu pro tělesně postižené lidi tím, že konfrontuje jejich skutečnosti a dovednosti s existujícími možnostmi. Síť podpory slouží k tomu, aby integrovala takové lidi zpět do společnosti tím nejlepším způsobem. Nicméně, opět to záleží na výši rozpočtu, který může být na takovéto lidi stanoven, protože se finance musí rovnoměrně rozdělit i mezi ostatní klienty, třeba postižené rakovinou atd.
Věříte v osud? Ten spadlý věnec v muzeu v Doningtonu a úplné jiná atmosféra v tranzitu cestou na závod do Bradfordu mohla být znamení, která jste špatně přečetl.
Nejsem si tím tak jistý. Všechno, co se stane, má svůj účel, i když někdy to v životě nedává žádný smysl. Ano, byly tu podivné věci, které se ten den staly, ale že bych to před závodem rozpoznal a něco v tu chvíli změnil, o tom silně pochybuji. Můj osud mi připravil život, jaký teď žiji, a moje přijetí života a svého stavu mě nutí žít život způsobem, jakým to dělám.
Děkujeme za rozhovor.
Vítek Formánek a Eva Csölleová
