Anketa: My versus oni?

26.2.2019

ilustrační foto

V žádném případě jsem nechtěla otázkou Jaké máte zkušenosti s choďáky? vyvolávat nějaké rozkoly, rozdíly. Pouze jsem chtěla poukázat na možné střety dvou skupin jedné společnosti. A taky na to, že je možné vždy všechno řešit s klidem. Každý vozíčkář se totiž setkal s „choďákem“ a každý má zkušenosti různé – jednou dobré, jindy méně dobré, někdy veselé, úsměvné, jindy to moc k smíchu není. Takový je prostě život. A je nutno se vždy dívat na vše s nadhledem a s odstupem.

Zeptala jsem se několika svých známých, vozíčkářů. Odpovídali ochotně, ale pouze po ujištění, že neuvedu celá jejich jména. Prý si vozíčkář nesmí nikoho rozházet. A už vůbec ne choďáky, protože nikdy neví, kdy bude potřebovat jejich pomoc.

 

Anna, 24 let:

Mně docela dost vadí, že mě často okolí bere jako „toho vozíčkáře“, jako bych byla nějaký bezpohlavní jedinec. Copak pokud člověk skončí na invalidním vozíku, okamžitě přestává být ženou? Nebo mužem? Já se pořád cítím být ženou – ráda se namaluji, obleču si šaty, zajedu si ke kadeřníkovi … Líbí se mi, když se na mě chlap usměje, otočí se za mnou.

Je pravda, že ne všichni lidé nás berou jako „toho vozíčkáře“ – občas zaslechnu třeba od řidiče autobusu: „Tak paní, kam to dnes bude?“, nebo „kam máte dnes namířeno, paní?“, nebo „dnes vám to sluší, paní,“  – to mi hned zlepší náladu.

Nemůžu říct, že by všichni lidé byli nevšímaví. To rozhodně ne. Naopak se to pomalu a jistě lepší. Možná je to ještě pořád pozůstatek toho, že vozíčkáři moc nechodili ven, do společnosti, a tak choďáci ještě pořád neví co říct, co dělat, jak se chovat. Ale jak říkám – lepší se to. Už teď je to mnohem lepší, než třeba před deseti lety.

 

Kamila, 41 let:

Se všemi choďáky vycházím skvěle, nemám problémy, ani špatné zkušenosti. Až na jednu – to když jsem se chtěla vdávat. I mí nejbližší na mě hleděli, jako bych chtěla letět do vesmíru, prý jsem se zbláznila. Všichni se mě ptali, proč se chci vdávat, když mám maminku ještě mladou a zdravou a co mi prý doma schází. Nejvíc proti tomu, abych se vdala, byla sama maminka, a to mě velice mrzelo a bolelo. Nemohla pochopit, že jsem normální žena se vším všudy, i se svými potřebami, akorát nechodím, ale sedím na vozíku.

Maminka tenkrát brala hodně osobně, že chci odejít od ní. Že prý se o mě asi špatně stará, že mi u ní doma něco schází. Já jsem pouze chtěla žít normální život, osamostatnit se a být se svým mužem. Ještě dlouho po svatbě k nám maminka chodila a vše kontrolovala. Zásoby jídla, čisté prádlo, jestli nežijeme ve špíně a prachu… Ale už si zvykla. I když jí to trvalo pár let.

 

Petr, 38 let:

Jsem na vozíku od dětství, já už mám skoro všechny situace s choďáky prožité, myslím, že mě už nic nemůže zaskočit. Ale občas se stane, že mě stejně něco překvapí.

Naposledy mi hnula žlučí mladá sestřička v nemocnici, kam jsem se přijel objednat na vyšetření. Její jedinou starostí bylo, kde mám doprovod.

„Doprovod nepotřebuji,“ řekl jsem jí na vysvětlenou, zatím ještě v klidu. „Já se jdu jenom objednat.“

„No dobře, ale s kým se teď budu bavit, s kým se teď budu domlouvat na termínu, na čase, na tom, co je potřeba a tak?“

To už mě teda naštvalo. To, že sedím na vozíku přece neznamená, že jsem i mentálně postižený. Takový přístup zdravých lidí mě fakt strašně štve a uráží. To si doopravdy zdraví lidé myslí, že když nemůžu na nohy, musím být i mentálně postižený?

Málem jsem na tu sestřičku skočil a uškrtil ji.

 

Olga, 42 let:

Hodně jezdím MHD. V našem městě jsou už všechny autobusy nízkopodlažní, což je výborná věc, a všichni vozíčkáři jsme za to moc vděční. Nemám s tím žádný problém, teda pokud zrovna v zimě nepřimrzne plošina, taky se to občas stane. Jinak jezdím všude, kam se autobusem dá. S tramvají mám trochu problém – nástupní ostrůvky jsou úzké a nevytočím se na nich, abych mohla do tramvaje vjet, nebo z ní vyjet, nebo jsou ostrůvky moc nízké a tudíž vjezd do tramvaje trochu moc prudký.

Proto využívám autobusy bez problémů, pokud ovšem třeba zrovna neprší. To se mi stalo, naštěstí, v létě. Stála jsem v dešti na zastávce, když přijel skoro prázdný autobus. Moje radost ale netrvala dlouho. Autobus zastavil a řidič mi ukázal, že mě nevezme, že prší.

No i to je život.

Ale to byla výjimka. Většina řidičů je příjemná. Jenom škoda, že můžou vzít pouze jednoho vozíčkáře. Hlavně ráno se stane, že nás je na zastávce víc, nebo už v autobuse nějaký vozíčkář je – někdo jede k doktorovi, někdo do práce, do školy, někdo na nákupy. Ale když jede nízkopodlažní autobus každých 15 minut, tak se dá i počkat na další. Já prostě raději vyrazím na dřívější spoj, pokud to jde a někdo mě už vezme. Horší to bylo v době, když jezdil nízkopodlažní spoj pouze jednou za hodinu a člověk musel být někde načas. 

 

Jirka, 58 let:

Já mám samé zdravé sousedy a hodně mi pomáhají, stačí říct. Ano, určitě se někdy i pohádáme, ale to je život. Potom si spolu dáme stopečku a kávu a zas je dobře. Samozřejmě, že jim za jejich pomoc platím. Na tom jsme se domluvili hned na začátku. Ale zase mi udělají úplně všechno, co sám nezvládám. Všechno. Dokonce i když mám „nehodu na záchodě“ tak mi pomůžou. Nebo jim můžu zavolat i v noci, mají klíče, otevřou si, přijdou, pomůžou. Taky mi pomáhají s přesuny do auta, s naložením vozíku, nebo třeba s nákupy, či poštou (je daleko a vždy se tam hodně dlouho čeká a pokud to není přímo do vlastních rukou, vyřizují to za mě). Jsou prostě skvělí. Já jim zase autem odvezu a přivezu kdykoliv cokoliv, co si naloží, nebo je přivezu, odvezu na oslavy třeba. Záleží na domluvě. A domluvit se dá vždy.

 

 

V době, kdy jsem dávala do kupy tuto anketu, jsem si víc všímala reakcí choďáků na nás. Poslouchala jsem lidi kolem a někdy se nestačila divit:

Žena, okolo 50 let:

Teda já proti vozíčkářům nic nemám. Akorát nechápu, proč jezdí autobusem, když mají vozíky. Proto je přece dostali. I můj soused je na vozíku, a dokonce ho i zdravím. Ale je fakt, že on MHD nejezdí. Celé dni sedí doma. Prostě slušný člověk.

 

Zdá se vám, že toto nemůže být pravda? Že tohle je přehnané? Bohužel, slyšela jsem to takto v MHD skoro slovo od slova.

 

Muž 60+ let:

Rád lidem na vozíku pomůžu – třeba jim podržím dveře, aby mohli projet, ale v autobuse zabírají moc místa. Neměli by jezdit MHD. Vždyť nemají proč spěchat, aby museli používat MHD, oni mají přece času dost. A mají vozíky, můžou teda jezdit po svých.

Dokonce mají v autobusech svoje vyhrazená místa! A my si kvůli tomu často nemáme kam sednout.

 

Abych to trochu vyvážila, zeptala jsem se ještě známé, která se s vozíčkáři zná, co na takové reakce říká.

 

Alena 60 let:

Mnoho let jsme pracovala ve spolku vozíčkářů jako s lidmi zdravými, tak s vozíčkáři. Nikdy jsem mezi nimi rozdíl nedělala a taky nebylo proč. Dokázali zabrat a pracovat stejně jako lidi chodící. A legrace s nimi také je. Mám pocit, že oni si dokážou dělat větší legraci sami ze sebe než lidé chodící.

Já osobně nechápu smysl takové otázky – proč by měl někdo dělat rozdíly mezi choďáky a vozíčkáři. Vždyť jsou to úplně stejní lidé, akorát sedí na vozíku. Je mezi nimi spousta šikovných lidí, spousta hodně chytrých lidí, aktivních sportovců … A je s nimi legrace, dovedou se bavit, ale na straně druhé dovedou poradit, pomoct, pokud je to v jejich možnostech.

 

Zkuste se také zaposlouchat. Třeba objevíte v každodenním shonu ještě zajímavější perličky. A třeba se i zasmějete, protože to je někdy nejlepší lék na všechny hloupé připomínky.

 

Věra Schmidová

 

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*