Výcvik asistenčních psů začíná ve věku kolem jednoho roku. Až v tomhle věku je totiž do značné míry ukončen vývoj kostry a až tehdy je možné posoudit zdravotní stav psa s určitou perspektivou do budoucna. V zásadě jsou možné dva postupy, jak získávat takhle staré psy vhodné do výcviku – buď od dvou do dvanácti měsíců vychovávat štěňata a pak provádět jejich veterinární testování, nebo shánět roční psy a po otestování je přímo zařazovat do výcviku.
V roce 2011, na začátku výcviku asistenčních psů v Lize vozíčkářů, jsme nastavili náš program tak, že se snažíme hledat a získávat roční fenky, které z nějakého důvodu ztratily nebo ztrácejí dosavadního majitele. Chceme jim tak do budoucna poskytnout kvalitní výchovu a výcvik a zajistit jim nové majitele, kteří si jich budou patřičně vážit a za jejich oddanou službu jim poskytnou odpovídající zázemí.
Labi
Kde jsme našli naše hrdiny?
Získáváme tedy třeba fenky z útulků, které byly odchyceny na ulici. Za poslední roky jsme takhle získali třeba labradorky Bessi a Labi, nebo kanadskou retrívřici Týnu.
Dál získáváme fenky, které po tom, co vyrostly ze štěněcího věku, začaly původním majitelům přerůstat přes hlavu, byly u nich neposlušné až nezvladatelné, a původní majitelé se rozhodli je dát pryč. Takhle jsme získali třeba retrívřici Lajlu.
Lajla
Nebo se v původní rodině zásadně změnila sociální situace a majitelé si při nejlepší vůli dále nemohli dovolit psa mít. I takto smutné situace nastávají. Důkazem toho je třeba retřívřice Ebi, dnes skvělá asistentka a terapeutka, které se její původní rodina vzdávala s opravdu těžkým srdcem.
Pes jako plyšák
Pro některé psy je ale zase převzetí do testování a výcviku doslova vysvobozením. Jednu takovou fenku zlatého retrívra jsme přivezli z rodiny až ze Slovenska. Původní majitelé nám řekli, že ji „koupili dětem“, nutno poznamenat, že hodně malým dětem. A skutečně, fenka opravdu deset měsíců svého života fungovala jako plyšák na baterky. Bydlela v kotci, což už samo o sobě není pro tak kontaktní plemeno, jakým je zlatý retrívr, vhodné a nedostatkem dobrého kontaktu s důvěryhodnými lidmi trpí. Do domu vůbec nesměla. Když ji pustili z kotce, směla běhat jen po zahradě, na procházky ven téměř nechodila. Nikdy nejela autem ani jiným dopravní prostředkem. Naproti tomu si s ní dvě děti hrály opravdu jako s plyšákem. Tahaly ji, honily ji, štěbetaly na ni a cpaly jí pamlsky, až se z ní stal nekomunikující pes, který se bránil psychickému tlaku vypnutím uší a mozku. Když jsme ji poznali, nereagovala na své jméno, nepřikládala žádnou důležitost lidskému hlasu obecně, nechtěla chodit na vodítku (tomu se velice aktivně bránila), nereagovala na pamlsky, nebyla schopná se soustředěně a souvisle ani najíst. Celkově působila apatickým dojmem. Majitelé se nakonec rozhodli ji dát pryč proto, že chovají ještě psy jiného loveckého plemene, mají jich víc, a ti při společném vypuštění na zahradu začali chudáka fenku napadat a lovit.
Věci se ale začaly měnit, jen co vyšla ze zahrady, na které strávila téměř celý dosavadní život. Najednou, téměř bez problémů, šla na vodítku, trochu reagovala na hlas a nechala se i naložit do auta. Tehdy začala její cesta k rehabilitaci.
A máme jednu velice pozitivní indikaci toho, že fenky přijaté do naší péče, ať už z útulků nebo z rodin, se mají rázem lépe. Všechny, téměř bez výjimky, se do čtrnácti dnů rozhárají. Prostě podvědomě čekají, až bude líp. Té plyšákové, o které píšu výše, to trvalo pouhých pět dnů.
Tak prosím držte palce. Psům, aby jich takových, třeba i milovaných, ale zanedbaných, bylo co nejméně. A nám, aby když už se takoví psi vyskytnou, jsme je dostali do rehabilitace, výchovy a výcviku. Protože hledáme stále další.
Ivan Benda
