Ladislav Loebe se v mládí vyučil truhlářem a také se naplno věnoval sportu, po škole pracoval v truhlářské dílně a přivydělával si také jako vyhazovač v baru. Pak ale v roce 1999 přišla nehoda a s ní kvadruplegické ochrnutí a Ladislav přemýšlel, kam dál. „Manuálně už se asi živit nebudu, tak zbývá hlava…,“ řekl si ještě v nemocnici a po čtyřech letech, kdy se dostával z největších zdravotních problémů a vracel se zpět do běžného života, se přihlásil nejprve na obchodní akademii, později na prestižní Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Ke studiu práv ho inspirovalo okolí a bližší kontakty a rady mu poskytli lidé ze střediska Teiresiás při Masarykově univerzitě. Jak se ukázalo, volba právnického oboru byla šťastná. Ladislav zde úspěšně studuje už třetím rokem a to, že ho studium navíc i baví, je znát. Jak sám dodává, zkoušky jsou poměrně těžké, studiu se ale pečlivě věnuje a zatím ho zvládá bez větších potíží. To, že bylo právo dobrou volbou, se Ladislavovi potvrdilo také na praxi, kterou měl v jedné renomované pražské právní kanceláři a na niž vzpomíná s velkým nadšením. Praxi mu zajistilo Konto Bariéry, které Ladislavovi pomáhá také formou stipendií: „Konto Bariéry mi pomohlo opravdu hodně, za to jsem vděčný.“

Dnes, kdy je Ladislavovi 36 let, už svou nehodu vidí s odstupem: „Musíme věci brát tak, jak přicházejí, se životem se člověk nemá prát. Když něco nemůžu změnit, tak to zkrátka musím přijmout.“ Různá omezení tedy bere spíše s nadhledem. S úsměvem dodává, že se chtěl původně orientovat na trestní právo, vyučující ho ale upozornil, že se málokdy vraždí v bezbariérových prostorách – a také proto se v současnosti zaměřuje spíše na občanské a obchodní právo a v budoucnu snad advokacii. Bariéry v okolním prostředí jednoduše jsou, Ladislav je ale vnímá s velkou tolerancí: „Věci se k lepšímu nezmění hned. Třeba budovy nebo peróny tu stojí už dlouho, takže než se všechny přizpůsobí vozíčkářům, bude to trvat.“ Jak ale dodává, na svou fakultu si stěžovat nemůže – budova je relativně bez bariér a vyučující mu vycházejí vstříc prodlouženými lhůtami testů, které vzhledem k částečnému ochrnutí rukou potřebuje. S mnohými bariérami je tedy dle Ladislava nutné počítat, rozhodně ale nezastává pasivní přístup: „Vozíčkáři (a nejen oni) se nesmí bát ozvat. Pokud někdo narazí na úřední neochotu, tak by si měl stěžovat a řešit to oficiální cestou. To jediné má smysl.“

Zuzana Schneiderová