Letní podvečer na začátku srpna patřil v integrační kavárně PONTES v Písku slavnostnímu otevření. Zúčastnil se ho i herec Jan Potměšil, který svět pozoruje ze stejné perspektivy jako obsluha kavárny, z invalidního vozíku. Proto dokázal ocenit přístup i nadšení provozovatelů tohoto podniku. Nedalo mi to, a během setkání jsem snad nejznámějšího vozíčkáře v Česku trochu vyzpovídala.
– Vy a vozík – jaké byly začátky?
Po návratu z nemocnice jsem si nedokázal poradit se spoustou věcí. Za socialismu to nebylo jednoduché, protože tehdejší režim se tvářil, že vlastně neexistujeme. Překážky, které v Praze vozíčkáři museli překonávat, vadily i mně. Postupně jsem se proto začal zapojovat do boje proti bariérám nejen psychickým, ale i fyzickým a začal spolupracovat s televizním magazínem Klíč. Jsem rád, že ta spolupráce trvá stále.
– Co všechno se změnilo v posledních letech?
Tehdy po roce 1989 jsem si neuměl pomoct ani já, ale neuměli to ani ostatní. Je fakt, že jsem se nepotkal se situací, že by mi lidé nepomohli, když jsem to potřeboval. Mám velkou radost, že zmizely fyzické bariéry jako dveře, schody, výtahy. To je materiální stránka věci. Co se ale změnilo zásadně, to je myšlení lidí. Najednou jsme přirozenou součástí společnosti s možností se do ní začlenit. Záleží pochopitelně na každém postiženém, zda najde sílu, odhodlání, motivaci a má i to štěstí, že jsou kolem něj lidé, kteří ho třeba vytáhnou ven, do společnosti, kina, divadla. Lidé už ví, jak se chovat k postiženým, a dokáží komunikovat neverebálně, aniž by se třeba ke mně vrhali s nabídkou pomoci. Očima si už řekneme, jestli potřebujeme pomoct nebo ne. A to je moc fajn.
– Jaká je situace v Praze dnes?
Rozumím tomu, že v případě historických památek je obtížné přizpůsobit podmínky pro vozíčkáře. Nicméně co bije opravdu do očí, je metro. Nebo výstavba silnice. Byl jsem v jednom městě, kde dělali nový povrch, nájezdy i dlažbu. A najednou vidíte, že jeden krámek vedle druhého má dva schůdky dovnitř. Tyhle drobnosti mě prostě rozčilují. V Praze už konečně jezdí alespoň některé autobusy i tramvaje s plošinou. Mezitím ale vyrostla generace lidí, kteří si museli najít náhradní způsob dopravy. Kdyby takováto pomoc přišla včas, využívalo by jí mnohem víc lidí.
Angažoval jsem se také v možnostech vzniku a zabezpečení bezbariérových toalet ve městě. Jednou jsem v Německu na radnici dostal darem klíč. Nevěděl jsem k čemu, ale pak mi vysvětlili, že to je klíč k bezbariérovým toaletám v celém Německu. Už jsou i u nás, ale pořád jich není 
takové množství, jaké bych si představoval. Tímhle euroklíčem, kterým si odemykám WC v Německu, už odemykám mnohá i u nás, což je fajn.
– Co zajímavého vás v letošním roce ještě čeká a z čeho máte největší radost?
V nové divadelní sezoně nás čeká v Divadle v Celetné premiéra hry Romeo a Julie a jsem rád, že jsem u toho, protože tuto hru mám hluboko v srdci. Dál budeme hrát předprázdninovou premiéru dvou aktovek Zrada a Staré časy. Začnu také znovu učit na půdě pražské konzervatoře, kde máme s Veronikou Žilkovou ve třídě spoustu šikovných studentů. A hlavně mám radost, že nám rostou děti.
Text a foto: Jindřiška Jelínková
