Zima pro vozíčkáře je zlý sen. Mám ale veliké štěstí. Bydlím v Praze a už tři centimetry jsou pro nás kalamitou.
Od puberty zbožňuji driftování. To je, že auto jede rychle, zatáčky se řeší přes ruční brzdu a ideálně to zkroutí zadní část auta tak, že zadek předbíhá předek. Teď sedím na invalidním vozíku, naštěstí je můj asistent dost praštěný a jízdu si užíváme. Ve sněhu, mluvím o těch třech centimetrech, nabereme vysokou rychlost ( asistent skoro běží ) a vybíráme zatáčky. No a v té chvíli se moje jízda podobá driftování plus vítr ve vlasech a funící asistent za mnou. Paráda. Jen nechápu kolem jdoucí, že uskakují do boku, klepou se do čela a přihlouple se usmívají.
A teď správná výbava: na chodidla fakt teplé botičky a klidně dvoje ponožky. Na nohy pak teplé punčochy a na ně rifle, to kdyby jste měli nehodu a padli do těch třech centimetrů sněhu. Vrchní část těla si obaluji jako cibulka. Nejprve nátělník, pak triko s dlouhým rukávem, na to svetr a pak kabát. V rukách mám křeče, takže mi obléknout kabát buď nejde nebo je to boj. Mám ale ,,drákulu“, je to vlastně podšitý plášť. Je celý černý podšitý červenou podšívkou, proto drákula. Má obrovskou výhodu, že mám ruce u těla a to i prsty. Sice vypadám jak černý pytel na vozíku, ale mám ruce v teple. Pak si klidně přidejte šálu a čepici, ale nedivte se hloupím obličejům spoluobčanů. Nevidí každý den pytel s čepicí.
Užívejte si zimy a nezmrzněte.
Monika Henčlová
