Samota nemusí být jen zlá

18.12.2018

Tenhle rozhovor berte jako dárek. Je sice šest let starý, vyšel jen v tištěném časopisu Vozíčkář na sklonku roku 2012, ale v tomhle případě to vůbec nevadí. Považuji ho za jeden z nejlepších, který mi za dlouhou dobu editování prošel rukama. V předvánoční době je navíc velmi aktuální. Tereza Dědinová v něm o samotě rozmlouvá s doktorkou Alenou Slezáčkovou, psycholožkou, která se věnuje pozitivní psychologii. Číst by měli všichni. Vozíčkáři i jinak hendikepovaní, lidé bez zdravotních komplikací, lidé, kteří se cítí sami, i ti, kteří mají kolem hodně přátel. Najdete v něm mimo jiné i recept na štěstí 🙂 Tak šťastné a veselé, ať už budete na Vánoce sami či nikoliv. (ata)

Samota nemusí být jen zlá

Autor: Tereza Dědinová

 

S doktorkou Alenou Slezáčkovou jsme se sešly v podkrovní pracovně Psychologického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Na střešní okna v prvním listopadovém dni dopadaly kapky deště, uvnitř zářila energií krásně rozkvetlá kalanchoe. Ale jako první můj pohled přitáhla soška hinduistického boha Šivy v podobě krále tance Natarádži; Šivův tanec představuje neustálé proměny světa, vznikání a zanikání, naději, že to staré odchází, aby mohlo přijít něco nového. Svým způsobem to souznělo i s tématem našeho rozhovoru, minimálně jako symbol změny a toho, že na změnu našeho prožívání nikdy není pozdě.

 

Je samota zlá za všech okolností?

Nedá se říct, že samota je sama o sobě špatná, nebo dobrá. V čem vnímám rozdíl, je to, zda je dobrovolná nebo vynucená okolnostmi. Potom by se dala nazvat spíše osaměním. Osamění pak může být nejen důsledkem, ale i příčinou dalších problémů.

Ovlivňuje nás přitom naše povaha, náš temperament, naše celkové zaměření. Spíše introvertním lidem může i vyhovovat, když jsou, ne pořád, ale často, sami. Nebo jim stačí nějaký omezený okruh lidí. Ale pro osoby, které jsou založeny extravertně, společensky, a potřebují kolem sebe spoustu lidí, je samota trýznivá. Potřeba někam patřit je jednou z našich základních přirozených potřeb. Nenaplnění této potřeby je významným rizikovým faktorem, který souvisí s duševní nepohodou, až s úzkostnými stavy, pocity beznaděje a podobně.

Hodně také záleží na tom, z jakého rodinného zázemí pocházíme – zda rodina udržovala široké sociální vazby, nebo si žila jen tak pro sebe. A sem už vstupuje hendikep – někteří hendikepovaní lidé si téma samoty přinášejí už z rodiny. Mohou se cítit izolovaní, někdy se za ně členové rodiny dokonce stydí, že jsou jiní, a pokud možno je nikam moc neberou, moc se s nimi neukazují. V extrému se to může blížit k zanedbávání až týrání.

Záleží tedy na přístupu rodiny, jestli člověka dokáže akceptovat i s jeho odlišnostmi, přijímat ho takového, jaký je, a zapojovat ho do běžných zdravých mezilidských vztahů.

Zatímco samota může být někdy naší volbou, osamění většinou ne. Jde tedy i o to, čím si samotu naplníme.

PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. absolvovala magisterské studium psychologie na FF MU v Brně, kde také následně získala doktorát z klinické psychologie. V současné době pracuje v Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde vyučuje předměty pozitivní psychologie, duševní hygiena, psychologie zdraví a další. Těžištěm jejího výzkumného zájmu je studium silných stránek charakteru, osobní pohody a posttraumatického rozvoje osobnosti. Je zakladatelkou Centra pozitivní psychologie v ČR (www.pozitivni-psychologie.cz), zástupkyní ČR v Evropské společnosti pozitivní psychologie (ENPP) a členkou vedení Mezinárodní asociace pozitivní psychologie (IPPA). Je autorkou monografie „Průvodce pozitivní psychologií“ (vyd. Grada Publishing, 2012) a řady odborných i popularizačních textů z oblasti základního výzkumu a aplikačních možností pozitivní psychologie. Věnuje se také přednáškové a lektorské činnosti.

 

 

Aby se ze samoty nestalo osamění…

Přesně tak. Samota sama od sebe nezmizí, nemůžeme čekat, že by sama od sebe odešla. Dá se ale udělat první krok ven ze samoty. Pokud tedy není záměrnou volbou. Někdy totiž může být dobré stáhnout se na chvíli z vnějšího světa, srovnat si myšlenky, priority, věnovat se více sám sobě nebo nějakému koníčku; mnoho lidí potřebuje samotu, aby mohli být kreativní, nerušeni v tvorbě okolím. Pak je to vlastně zužitkovaná samota. Na druhém pólu je osamění – nechtěné a nepříznivě vnímané.

 

Napadá mne, že ani z osamění nemá smysl začít bezhlavě utíkat, vrhat se do vztahů bez ohledu na cokoliv jen proto, abychom zaplnili prázdnotu, kterou cítíme. Pak ten pocit samoty může být ještě horší.

To určitě. Ne vždy má smysl snažit se okamžitě prolomit samotu. Je dobré vzít ji jako možnost pro sebepoznání, uvědomit si, kdo jsem, co vlastně chci, jaké mám možnosti. Když si ujasníme svoje hodnoty, směřování, zájmy, motivy a priority, může nás to posílit. S tím pak vycházíme vstříc novým kontaktům a není už to jen takové „střílení do tmy“. Už lépe víme, kam vykročit, koho oslovit. Myslím si, že je důležité dát samotě šanci, aby nám něco přinesla. Koneckonců jedním z těch možných vykročení ze samoty je i vykročení blíž k sobě – skrze rozjímání, meditaci nebo modlitbu. Kdy je člověk vlastně sám, ale přitom se cítí být v kontaktu s něčím, co ho přesahuje. A může ho naplňovat pocit, který vnímá jako velmi obohacující a posilující. To je dar samoty.

Potíž může nastat tehdy, když se samota přelomí do osamění.

 

I do osamění mezi lidmi – v rodině, mezi známými, kteří třeba dojdou nakoupit, ale intimní vztah, přátelství, chybí…

Pokud je samota spojena s pocity smutku, nudy, bezradnosti, marnosti – určitě je dobré vložit energii do snahy ze samoty vyjít. Jak jste říkala, snadno můžeme být sami i mezi lidmi. Ale to se těm druhým těžko vysvětluje. Nemůžeme jen tak říct: „Tak jsem tady, mějte mě rádi, pečujte o mě a vyjadřujte mi vřelý zájem.“ To obvykle nefunguje.

Co lze, je snažit se být aktivnější v navazování nových vztahů – tady se nabízí například příležitost využití internetu a sociálních sítí. Na základě zkušeností se zdravotně postiženými osobami vím, že to opravdu může přinést pocit, že jsme ve spojení s někým, kdo se o nás zajímá, kdo na nás reaguje. Že někoho zajímá, nad čím přemýšlíme, co jsme viděli a kde jsme byli, jaké fotky jsme si někde na síti umístili. A projevený zájem a sdílení je významným signálem toho, že nejsme úplně sami.

V této souvislosti je ale potřeba upozornit na určitá úskalí: vztah by neměl stát jen na internetové komunikaci. A co je ještě důležitější, lidé by se měli seznámit s pravidly bezpečné internetové komunikace; velká touha po kontaktu totiž někdy může vést ke snížené obezřetnosti. A bohužel se stále objevují případy, kdy někteří lidé zneužívají neopatrnosti, citlivosti a zranitelnosti hendikepovaných lidí právě přes internet. Ale v některých případech může internet a elektronická komunikace skutečně pomoci. Člověku, který se těžko dostane sám z domu, dává možnost sdílení, výměn názorů, diskuze na různá témata. Pomáhá si uvědomit, jaké jsou naše zájmy, čemu jsme se kdy věnovali, a může být pobídkou pro to, zkusit si pohledat na internetu, jestli se k danému tématu nevyskytují nějaké zájmové a diskuzní skupiny.

 

A je skoro jisté, že se jich pár najde.

Ano, šance tu určitě je.

Dále se na cestě ze samoty nabízí možnost posilovat a obnovovat vztahy dřívější. U lidí středního věku a starších se často setkáváme s tím, že vzpomínají na někoho, s kým bývali dříve v blízkém důvěrném vztahu, ale v průběhu let se jim ze života vytratil. Tady stojí za pokus oslovit osoby, se kterými máme nějaké společné zkušenosti, a vztahy obnovit. Je to i bezpečnější než navazovat úplně nové vztahy po internetu, neboť můžeme stavět na reálném základě položeném v minulosti, na něčem, co nás dříve spojovalo.

Občas opravdu můžeme mít pocit, že jsme na světě sami. Nikdo nezavolá, nenapíše, nikdo se nezajímá, jak nám je. Prakticky nám v tom může pomoci jedna z intervencí pozitivní psychologie. Krom možnosti navazovat nové vztahy, což vyžaduje více odhodlání a je v tom i trochu rizika, nabízí se toto: vzít si papír a vyznačit si na něm „to jsem já“, tzn. udělat si nějaký bod. A zkusit zavzpomínat na všechny skupiny lidí, se kterými jsme se kdy potkali. Zobrazit si je jako takové bubliny kolem sebe – začít se dá kamarády ze školky, základní školy, střední atd. Dál rodina, příbuzní, známí z různých kroužků i jednotlivci, se kterými občas přijdeme do styku – prodavači, sousedé, kdokoliv. Další krok je zkusit si ty množiny naplnit jmény. Vzpomenout si na lidi, se kterými jsme si kdy rozuměli. Čím více se ty bubliny daří naplnit konkrétními jmény, tím více je jasné, že na světě nejsme sami. A posledním krokem je vybavit si, co nás s těmi lidmi spojovalo. Pak už se dá konkrétně oslovit třeba celá řada osob. Tady mohou pomoci různé sociální sítě, hledání na internetu – a můžeme se pak těm lidem skutečně ozvat: „Vzpomněla jsem si na tebe, pamatuješ, co jsme společně dělali, zajímá mě, jak se teď máš.“

 

On už samotný proces, jak se původně bílý papír zaplňuje, musí být ohromně povzbudivý.

Určitě. Začnou se nám vybavovat konkrétní jména, konkrétní tváře a zážitky. Může to být dobrá pomůcka pro obnovování vztahů.

Avšak kromě navazování nových vztahů a obnovování těch dřívějších lze také posílit vztahy už existující. Může se stát, že někdo získává od druhých méně, než by očekával. Ale je otázka, jestli jsme v tom úplně nevinně a jak kvalitu vztahu ovlivňuje to, jak se sami ke druhým chováme. Co určitě pomáhá rozvíjet a udržovat dobré kontakty s lidmi, je nezaměřovat se pořád na to, co se nám na druhých nelíbí, co by měli dělat jinak nebo lépe a častěji, ale popřemýšlet nad tím, co lidé v našem okolí udělali kdy dobrého. Zaměřit se na všechno pozitivní. Už to mění naše prožívání, a když člověku v nějaké přirozené chvíli dáme najevo, že jsme vděčni za to, co nám nabízí, může to pomoci. Často jsou lidé nespokojeni také proto, že se jejich komunikace nějakým způsobem kříží. „Já si něco myslím, ale neřeknu to. A když ona neříká, že mě má ráda, tak asi nemá.“ A podobně. Upřímnost však může vnést do vztahu větší otevřenost a ta pomůže k jeho lepší kvalitě více než výčitky, že pro sebe neděláme navzájem dost.

 

Ale asi jde o obecný princip. Je lepší ocenit pomoc druhého než si neustále stěžovat a být nespokojený. To nepomáhá ani mně, ani tomu druhému a vzniká nové napětí. Dá se naučit prožívat radost?

Pozitivní psychologie je aktuální směr v současné psychologii, který vyzdvihuje význam pozitivních aspektů lidské existence a přináší cenné vědecké poznatky o jejich příčinách a souvislostech, podmínkách i důsledcích. V praxi pak nabízí konkrétní využití podporováním nadějného myšlení a pozitivního prožívání, kultivaci silných stránek charakteru, zlepšení mezilidských vztahů a v neposlední řadě v přemýšlení o otázkách smysluplnosti a spirituality. V České republice je pozitivní psychologie rozvíjena v rámci aktivit Centra pozitivní psychologie (www.pozitivni-psychologie.cz).

Do určité míry ano, a důležitou roli hraje přesměrování naší pozornosti, toho, na co se obvykle zaměřujeme. Nemáme v sobě žádný knoflík, který stačí zmáčknout a my budeme spokojenější. Kvalita našeho prožívání ale závisí na tom, o čem a jak přemýšlíme. Co necháme vstoupit do svého vědomí. Můžu se zaměřit na krásně kvetoucí kytičku, nebo taky na to, že ten květináč už je nějaký odřený. Jedním z kroků k lepší kvalitě prožívání je snaha cíleně zaměřit svou pozornost nikoli na to, co nefunguje, co nás štve, mrzí a bolí, ale na vše, co nám přináší pocit spokojenosti a klidu, co se zkrátka povedlo. Od toho se pak lze odrazit dál. Když si všímáme dobrého, dostáváme úplně jinou energii, než když se cíleně zaměřujeme převážně na negativní věci.

V pozitivní psychologii existuje jednoduchá instrukce, které se říká „tři dobré věci“. Spočívá v tom, aby si člověk každý den večer vzpomněl, co ho přes den potěšilo, co se mu povedlo. Potom je dobré říct si, díky čemu se to povedlo, jakou roli jsme v tom sehráli. Bylo to jen štěstí, nebo mám dobrý pocit z něčeho, co jsem sama udělala? Dalším krokem je popřemýšlet, co udělat, aby se takové kladné zážitky opakovaly. Můžeme se snažit řídit svůj život tak, aby pozitivních zkušeností bylo více. Pozorovat, čeho si všímáme a jak o tom přemýšlíme. Pak je tu ještě jeden krok – uvědomit si, na čem nám opravdu záleží, a rozvinout tak pocit vděčnosti. Tedy nejenže něco je fajn, ale je to pro mě cenné a jsem za to vděčná. Mnohé výzkumy potvrdily, že lidé, kteří se dokážou radovat z běžných věcí a projevovat za ně vděčnost, jsou v životě spokojenější, a to i když musí bojovat s nějakým hendikepem. I těžký osud se pak může nést lépe. Naše štěstí tedy do značné míry závisí na našem způsobu myšlení. A ovlivnit své uvažování je možné.

Svou roli však hrají i vrozené vlastnosti a dispozice – jsou lidé, kteří jsou přirozeně optimističtí a tenhle způsob uvažování jim jde snáz. Pak jsou lidé naladění převážně pesimisticky, ale i tady se nabízí cesta, tzv. koncept naučeného optimismu. Lze se naučit myslet pozitivně, a začátek je právě u těch maličkostí.

 

Takže se dá začít si všímat malých pozitivních věcí. A jakkoli křečovitě to pro někoho může znít, odložit na chvíli nedůvěru a zkrátka to zkusit.

Z jakého úhlu pohledu skutečnost nasvítíme, tak ji budeme vidět – ze stinné, nebo světlé stránky. A je pravda, že pro spoustu lidí to na první poslech může znít nepřirozeně: „To se mám do něčeho nutit?“ Nejde o to, nutit se, ale vyzkoušet, co se s námi stane, když si cíleně zkusíme vzpomenout si na všechno dobré, co nám den přinesl. Od úplných drobností až po zásadní věci.

 

Asi je důležité vzdát se představy, že se svými pocity nemůžeme nic dělat. Že se jimi jen můžeme nechat ovládat, mlátit se ode zdi ke zdi.

Je důležité vzít život do vlastních rukou a uvědomit si, že do značné míry jsme za něj zodpovědní. Ne za všechno, ale kvalitu svého prožívání ovlivnit můžeme. Podle toho, jak se cítíme, máme energii, chuť být aktivní a vstupovat do nových vztahů. Když budu sedět doma a litovat se, zapadnu do bezedné bažiny bezvýchodnosti a deprese. Ale když si ujasním, co můžu, co mám zdravé, čeho jsem schopná, otevírá se mi prostor pro nadějné myšlení.

 

Takže využít třeba dočasnou samotu k ujasnění si svých priorit a hodnot může být hodně důležitý základ pro všechno ostatní.

Může, ale když se člověk potýká s těžším znevýhodněním, může být k dosažení cíle dlouhá cesta. Když už víme, co nám dává smysl, je přinejmenším žádoucí nefixovat se pouze na zvolený stěžejní cíl, ale zkusit si naformulovat dílčí cíle, postupné kroky. Například když sedím doma, jsem sama a moc si přeji mít rodinu, tak k tomu vede dlouhá cesta a nejde to samo. Je důležité si upřesnit hodnoty a vyvodit si nějaké cíle – realistické – co bych chtěla a co můžu. Je snazší oslovit třeba kamarádku a vyrazit společně někam na výlet – pak se zvýší pravděpodobnost, že při té příležitosti potkám nové zajímavé lidi. A ne se rovnou snažit najít partnera snů. První krok otevírá prostor dalším krokům. Z bodu nula nelze skočit až k cíli.

 

A s každým dalším krokem se člověk více otevírá, lépe se cítí a přicházejí nové možnosti.

A mohou se objevit alternativní možnosti, které jsou také významné. Mít pár přátel, se kterými se cítím dobře, je nesmírně důležité. Nemá smysl hledáním partnera zanedbávat stávající přátele a kamarády.

 

Jak ale lidem pomoci k tomu prvnímu kroku?

Můžeme nabídnout pomoc, inspirovat, motivovat, ale je to pak člověk sám, který musí chtít udělat první krok. V tom jsou limity psychologické a poradenské péče. Můžeme někoho podpořit a nasměrovat, ale nelze jej k ničemu nutit. Je možné také dodat naději skrze dobrý příklad. Blízcí lidé a lidé pracující s hendikepovanými mohou sami nabízet pozitivní způsob myšlení. Určitě však nefunguje, když vám někdo začne vypočítávat x důvodů, proč byste měli být šťastní, když vy se zrovna cítíte mizerně. Takový přístup spíš naštve.

Zároveň je dobré připomenout, že určitá míra samoty může být i prospěšná. Nejen lidé s hendikepem, ale každý by měl umět být chvíli sám se sebou a nevyžadovat neustálou pozornost a péči. Můžeme tak povolit tlak na své okolí a reakce bývá mnohdy  překvapivá – lidé přijdou sami a ochotněji.

Ještě se vraťme k radosti a k tomu, že se jí dá naučit. Chtěla bych dodat, že projevy radosti nemusí být tak intenzivní, jak si někdy lidé představují: skákat a jásat a smát se. Pozitivní emoce mají různé podoby – někdy je to pocit klidu a pohody, jindy se na něco těším nebo na něco s vděčností nebo třeba s pobavením vzpomínám.

Občas také slyšíme: „Já se nemám nač těšit, nemám proč žít.“ Jako by nám štěstí a to, na co se můžeme těšit, mělo napršet z nebe. Důvod k radosti a těšení si však můžeme vytvořit. Na té nejjednodušší úrovni si lze ráno vymyslet, čím si udělám radost, a pak se na to těšit. I tady je však velmi důležité nefixovat se: když člověk příliš očekává a ono to pak úplně nedopadne, dostaví se pocit zklamání. Je tedy potřeba udržet si otevřenou mysl.

 

Co vlastně potřebujeme ke štěstí?

To je velké téma pozitivní psychologie. Zabývají se jím z mnoha úhlů různí badatelé a v současné době se víceméně shodují, že člověk, který je šťastný, prožívá pozitivní emoce častěji a intenzivněji než negativní. Ale jen na štěstí samozřejmě stavět nelze.

Zásadní jsou totiž blízké mezilidské vztahy – nemusí jich být spousta, stačí několik, v nichž je opravdový zájem a vřelost. A nemusí se jednat jen o vztahy partnerské.

Šťastní lidé pak také obvykle mají něco, co je baví a do čeho se dokážou ponořit. Právě tento prožitek splynutí s činností tvoří třetí významnou složku lidského štěstí. Hendikepovaní lidé mohou mít možností méně, ale vždy záleží na povaze a míře postižení. Ve zprávách nedávno mluvili o cyklistovi, který přišel o nohu od kolene dolů. Jezdí s protézou na paralympiádě a říká, že je fajn, že ho nikdy nechytnou křeče do lýtka. A to je přesně ono! Tenhle člověk by se mohl celý život litovat, stát se například alkoholikem a totálně si zničit život. Anebo si řekne: „OK, tak já se naučím nějak fungovat i takhle a najdu si na životě něco dobrého.“

Potom je velmi důležitá smysluplnost: vědět, co pokládáme za osobně důležité, co má pro nás smysl, a věnovat tomu určitou energii. I hendikepovaný člověk si může obrátit otázku „Tak jsem tady, co pro mě uděláte?“ v „Je něco, co mohu udělat já pro ostatní?“ Co můžu dát, v čem mohu někomu prospět, koho potěšit – co mi dává smysl?

Pátou složkou, o které se uvažuje v kontextu štěstí, je úspěch – když se zkrátka dílo zadaří. I to může být úplná drobnost. Uvařit si dobrý oběd, vyluštit křížovku, domluvit si s někým schůzku… A když se to povede, pochválit se za to. Je dobré nepřecházet drobné úspěchy bez ocenění a nechápat je jen jako nepodstatné milníky na cestě k těm větším a důležitějším cílům. Měli bychom se naučit užít si dobrý pocit z toho, že se něco podařilo. Bez falešné skromnosti, ale i bez pýchy.

Pozitivní psychologie však rozhodně nevyzývá k tomu, abychom naplnili všech pět složek štěstí na maximum a odvraceli se od stinných stránek života. Být stále jenom veselí a společenští a pořád se chválit, to ani není možné. A navíc, i negativní emoce a obtížné situace tvoří důležitou a nedílnou součást našeho života.

Dobrá cesta tedy vede přes umírněnost, vyrovnanost a harmonii ve výše uvedených složkách šťastného a spokojeného života, i v přijetí skutečnosti, že ne vždy je život procházkou růžovou zahradou.

 

 

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*