Rostislav Kuchař – bodrý chlapík, který si umí dělat legraci z průšvihů

1.5.2018

Pětadvacet let pořádal unikátní festival zdravotně postižených písničkářů Vivat Vita. Zažil tolik podivuhodných příhod, že jimi naplnil už tři humorné knihy. Je členem Svazu tělesně postižených v ČR a dlouhodobě se podílel na pořádání zájezdů, turistických pochodů, mikulášských nadílek a dalších akcí pro lidi s postižením.

Nepřekvapuje tedy, že zamlada Rostislav Kuchař hrával v kapele, zkoušel psát texty k písničkám a rád podnikal výlety na kole. „Tehdy jsem poslouchal hlavně bigbít, zbožňoval jsem Uriah Heep nebo třeba Deep Purple,“ vzpomíná na dobu před úrazem postarší chlapík z Olomouce. Bydlí příhodně na Dolním náměstí, v historickém centru města s mnoha památkami a místy, kde se odehrává kulturní život města.

V roce 1977 spadl mladý Rosťa, čerstvě vyučený zedník, ze čtrnáct metrů vysokého lešení. Těžce si poranil hlavu, částečně ruce a dostavily se epileptické záchvaty. Chuť dělat něco zajímavého pro druhé mu však zůstala…

Pod svícnem byla největší tma

„Byl jsem v partě amatérských hudebníků, každý měl nějaké postižení. V 80. letech jsme jezdili na Portu, ale tam jsme za bolševika nemohli vystoupit, protože by to prý tenhle festival znevažovalo,“ vypráví Kuchař. Někteří se potkávali i na srazech hendikepovaných turistů. A když ve třech dostali nápad uspořádat takzvanou Truc Portu, potřebovali mít nějakého zřizovatele. Svaz invalidů hned zamítli, protože svérázné nadšence nepodporoval, ale zakazoval. „Uvědomili jsme si, že pod svícnem bývá největší tma, a jako jediní v Československu jsme založili organizaci zdravotně postižené mládeže pod olomouckým okresním výborem Svazu socialistické mládeže.“ Pikantní přitom je, že Kuchař už v 70. letech podepsal známé prohlášení Charta 77, kritizující totalitní režim.

Momentka ze setkání s filmovým režisérem Zdeňkem Troškou.

Záměr se podařil, komunisté nechali činorodé svazáky na pokoji. „První festival jsme udělali v roce 1984. Sehnat několik zdravotně postižených písničkářů nebyl problém, znali jsme se z různých zájezdů, rekreací a rehabilitačních pobytů. Vystoupil třeba Roman Herink ze Zlína nebo Jana Sokolová z Plzně,“ vzpomíná Kuchař. V dalších letech se přibývaly nové tváře, ale hlavním trumfem, který na olomoucký festival lákal stále víc diváků, byla účast velkých hvězd folkového nebe. Na Vivat Vitě ochotně vystoupil třeba Jarek Nohavica, Pavel Dobeš, Karel Plíhal, Pavel Žalman Lohonka a po převratu dokonce i Karel Kryl. „Nejdřív koncertovali jako hosté v rámci festivalového programu, potom hráli lidem po večerech při neformálních setkáních. Byla tam báječná atmosféra, na kterou nikdy nezapomenu,“ vzpomíná s úsměvem Kuchař.

S lehkou nostalgií si vybavuje i výlety a zájezdy, které za totality spolupořádal pro lidi s různým postižením. „Dařilo se nám získávat dotace hlavně na akce s oficiálním politickým zabarvením. A tak jsme se vydávali po stopách padlých rudoarmějců nebo Marušky Kudeříkové. Ale samozřejmě šlo hlavně o příjemné zážitky, které měly se škrobeným vzpomínáním na válečné události pramálo společného.“

 „Člověk má v životě největší štěstí, když se vzbudí jeho spící anděl a řekne: Průserů máš dost, stavím ti záchranný most.“ 

Pak přišel průšvih. Zkraje listopadu 1989 došlo na Vivat Vitě k potyčce se dvěma opilými svazáky. Trest přišel vzápětí: soudruzi zakázali Kuchařovi pořádání festivalu na dvacet let. A v pátek 17. listopadu ho vyhodili ze SSM. Jenže téhož dne zasáhly do jeho života velké dějiny, které během několika týdnů zbavily komunisty vlády a otevřely dveře dokořán všem, kdo chtěli něco dělat bez nesmyslných razítek a ideologického dozoru.

Knížky plné štiplavého humoru

Festival se rozjel ve velkém stylu. Jeho dějištěm byl v roce 1990 výjimečně Havířov, později se dvakrát uskutečnil ve Zlíně, kde si ho vzal na starost vozíčkář Roman Herink. Nejčastěji se však Vivat Vita konala v Olomouci, kde ji organizoval čtyřčlenný tým v čele s Kuchařem.

Smůla se mu přilepila na paty v roce 2009, kdy utrpěl druhý vážný úraz. Na jednom plese, kde působil jako dobrovolný hasič, ho srazil opilý chlápek hlavou tak nešťastně, že málem přišel o zrak i sluch. „Viděl jsem tak do pěti metrů, na uších jsem měl sluchátko, ale to mě neodradilo od přípravy festivalu. Velkou oporou mi tehdy byla žena. Zařídila spoustu věcí, sháněla sponzory, vyřizovala formality. Bez ní bych to nezvládnul.“

Nyní se festival pravidelně koná pod názvem Souznění v západních Čechách, zatímco Rosťa Kuchař si našel novou parketu. Píše autobiografické příběhy, plné kousavého humoru, často založeného na dobově typických reáliích. Dosud vydal tři knihy: Papíry na hlavu (2010), Uklízeč a ředitel (2012) a Ještě žiju (2017). Všechny pobaví nejen slovem, ale i groteskními ilustracemi a na všech s ním spolupracovala olomoucká novinářka Zita Chalupová.

Knížky Uklízeč a ředitel a Ještě žiju lze objednat na e-mailu kucharrosta@seznam.cz.

První knížku nazval na základě příhody z roku 1977. „Tenkrát mi dělali lumbální punkci. Přišlo se na mě podívat patnáct ministrů ze socialistických zemí, jak se tenhle zákrok dělá, měli zrovna v Olomouci konferenci. Nikdo mi neřekl, že předtím nesmím jíst, a jakémusi tajemníkovi, s nímž jsem byl na pokoji, donesli meloun. To byla tenkrát vzácnost, a tak jsem neodolal a pochutnal si na něm. No a jak mně napíchli páteř, vylítnul ze mě ten meloun a všechny ty papaláše jsem pozvracel. A primář vzteky řval: Kdyby ten hajzl neměl papíry na hlavu, tak ho vzteky zabiju!“ Od té doby mi hláška, že mám papíry na hlavu, už několikrát posloužila jako ochrana před násilníky a prekérními situacemi.“

Hudbu má stále moc rád a dovede o ní poutavě vyprávět. Nejvíc poslouchá folk, ale oblíbil si i rockové kapely Divokej Bill a Kabát. „Nejsem nějak vyhraněný, chodím s manželkou na opery, muzikály i bigbít. Jediným žánrem, který mi nesedí, je tvrdé, monotónní techno.“ V létě Rosťa obvykle navštěvuje folkový, countryový a trampský Mohelnický dostavník.

Před několika lety prodělal zánět srdečního svalu a byl mu voperován kardiostimulátor. I zážitky spojené s touto událostí se pro něj staly zdrojem humorných příhod a posloužily jako nosné téma pro jeho zatím poslední knížku.

Pestrý život zaměstnancův

Sluší se podotknout, že festival Vivat Vita připravoval ve svém volném čase a zdarma, z čirého nadšenectví, stejně jako jeho manželka. Na živobytí si přivydělával všelijak: Rostislav Kuchař je mužem několika řemesel, převážně těch společensky málo prestižních. Dělal uklízeče, vrátného, domovníka, zkrátka protloukal se, jak se dalo. Například v družstvu invalidů jako zaměstnanec vystřídal padesát míst během tří let!

Rosťa má v oblibě i moravský folklór.

Nesnázím a klackům, které mu pod nohy házeli zejména mrzouti na úřadech, funkcionáři a arogantní rádoby podnikatelé, čelil svérázným humorem, bystrým intelektem a asertivitou. „Když mě někdo provokuje, dlouho jsem na něj vlídný a nabádám ho, aby se do mě nenavážel. Upozorňuju ho, že mám postižené ruce a nemůžu se prát, že mám taky nemocné srdce, ale nenechám si nic líbit. A když to nepomůže, naštvu se a je zle.“

Bodrý chlapík si však umí i rychle získat sympatie neznámých lidí, kteří se k němu chovají férově. Rád je potěší drobným dárkem, nabídne svou knížku, pobaví nějakou rýmovačkou či humornou příhodou. Za důležitější než zdraví totiž Kuchař považuje tři věci: „Mít hodné a schopné lidi kolem sebe, mít strážného anděla, který odhání průšvihy, a být ve správný čas na správném místě.“

(mp)

Sbírá figurky kuchaře. Má jich asi 90, z nejrůznějších materiálů: ze dřeva, keramiky, porcelánu, papíru. Svou sbírku představil na známé květinové výstavě Flora Olomouc.

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*