Každý si určitě ze svých školních let pamatuje tu radost, když se dozvěděl, že například matematika odpadá, protože do školy přijel povídat někdo o nějakém důležitém tématu. Já to znám dobře. A už nějakou dobu z druhé strany. Když vjíždím do třídy, vnímám jasně tu směsici dobré nálady a zároveň očekávání něčeho nového.
Myslím, že právě sousloví “nová věc” vlastně přesně charakterizuje, co se na workshopu děje. Účastníci si často poprvé zkusí sednout na vozík a zjistí, že pohybovat se na něm není úplně jednoduché. Uličky mezi lavicemi jsou najednou užší, batohy na zemi nejde jednoduše obejít a práh mezi dveřmi představuje nepřekonatelnou překážku. Mění se pohled na prostor, který děti důvěrně znají. Díky této byť krátké zkušenosti si dokáží představit, co všechno by mohlo být pro hendikepovaného spolužáka problém. Více než na problémy se pak soustředíme na řešení a společně vymýšlíme, jak by mohli holce nebo klukovi na vozíku pomoct oni sami.
Velkou část besedy věnujeme právě pomoci. Na praktických příkladech ze života si představujeme osobní asistenci. Jaké by to bylo, kdyby ti někdo čistil zuby, obouval boty nebo dával jídlo do úst? Tyto otázky vedou k přemýšlení. A také k velké kreativitě. Jedna holčička říkala, že osobní asistent by mohl vozíčkáři trhat na louce kytičky. Nebo jeden hoch zase mluvil o tom, že by osobní asistent mohl mít kolečkové brusle a vést kamaráda na vozíku. Vozíčkář by si tak zkusil, jaké je to jet na kolečkových bruslích.
Dětská bezprostřednost a fantazie je neuvěřitelná. Stačí jen dát prostor a téma. A kdo ví, třeba z těch, co se místo hodiny matematiky dozvěděli něco o hendikepu, vyrostou jednou osobní asistenti.
Ladislava Blažková
(fotografie pocházejí z workshopů na ZŠ Vejrostova a ZŠ Jana Babáka, které se konaly v prosinci 2018)
