Pjenikřed pár lety neměl představu o tom, jak handbike vypadá. Teď s ním jezdí po světě.  Mladý dobrodruh se se dvěma kamarády přednedávnem vrátil z cesty po Izraeli a Palestině.

Expedice Izrael je v pořadí již druhou expedicí, kterou jste absolvovali na handbicích. Jak vás to napadlo?
Všechno to vlastně začalo, kvůli tomu, že Jirka Čeloud se zranil a handbike byl pro něj možnost, jak dál sportovat. Tak začal hodně trénovat a před třemi roky jsme jeli ještě s jedním kamarádem Matějem Mikšíčkem na první týdenní výlet po Jižních Čechách. Brzo potom, co jsme to zvládli, jsme se začali poohlížet po něčem větším, a tím byla expedice na Island. Napadlo nás to v hospodě a nakonec se ukázalo, že to byl docela dobrý nápad.

V čem vidíš největší rozdíl mezi oběma zahraničními cestami?
V mnohém to bylo stejné. Jedeme tři kluci, všichni na handbicích a na těžko, to znamená, že všechno, co máme, si vezeme s sebou. Po Izraeli jsme si takto vozili zhruba sto kilo. Nemáme žádný doprovod, takže se spoléháme sami na sebe. Island byl naše první velká cesta. Trochu jsme nevěděli, do čeho jdeme, a tak jsme si dali laťku hodně vysoko. Měli jsme třeba málo peněz. To v Izraeli nebylo. Věděli jsme, že máme dost na to, abychom se měli dobře. Náklady na cestu byly třetinové, protože všechno vybavení jsme měli už z předchozí expedice.
Rozdíl byl taky v tom, že když jsme zastavili na Islandu, byla nám do pěti minut zima. Jirka dost trpěl, protože má po úraze problémy s termoregulací. Teď jsme se vrátili opálení. A zatímco na Islandu pršelo třikrát za den, v Izraeli pršelo asi třikrát za celou dobu. 

Oblast Izraele je plná konfliktů. Neměli jste z toho trochu obavy?
Obavy měly hlavně naše maminky. SMSky domů jsme totiž zásadně nepsali. Když jsme se pak týden neozvali na facebooku, už se s námi asi pomalu loučily. Jinak jsme občas slyšeli nějaké výbuchy, zejména když jsme byli blízko syrských hranic.  Nikdy jsme se ale necítili v nebezpečí.

Tři kluci na handbiku, to asi není v Izraeli obvyklý obrázek. Jak na vás reagovali tamější obyvatelé?
My jsme byli v Izraeli i v Palestině.  Zatímco Izrael je v podstatě západní země, Palestina je dost jiná. Je to muslimská země, o dost chudší.  I tak nás místní zvali neustále k sobě, třeba na kafe. Já jsem si už před cestou dal za úkol, že budu trochu sledovat, jak se lidé v jiné kultuře budou k hendikepu chovat. Musím říct, že byli velmi ohleduplní a milí, i když třeba neznali zásadu, že vozíčkář nepotřebuje vždy pomoct. To moc nechápali.

Berete ty svoje cesty tedy trochu jako možnost ukázat lidem, jak se dá s hendikepem žít.  Takové pozvánky do vozíčkářského světa?
Už na Islandu jsme měli perfektní možnost, ukázat lidem náš způsob cestování.  Teď v Izraeli jsme dokonce potkali instruktora jízdy na handbiku, kterému jsme, myslím, dost poradili. Fotil si naše vychytávky. Abychom totiž mohli naložit na handbiky všechno, co potřebujeme, používáme typické české kutilské řešení. Takové tipy a triky, které můžeme s lidmi sdílet a ty jim pak můžou pomoct.

Doporučil bys Izrael vozíčkářům? Je to destinace vstřícná k jiným formám cestování?
Izrael je perfektní země v tom, že na území velkém jako Morava se stýkají tři světová náboženství, tedy tři kultury. A to stojí za to zažít. Navíc máte možnost procházet biblickými místy, což je také zajímavé. Je však nutné počítat s tím, že jde o místa historická, tedy hodně bariérová. S asistentem bude vozíčkáři v Izraeli rozhodně líp.

Co izraelská kuchyně? Zachutnalo vám něco?
Naše izraelská kuchyně vypadala tak, že jsme nakoupili něco nejlevnějšího a namazali si to na chleba. Když jsme třeba byli u někoho na návštěvě, tak jsme měli humus a falafel, ten jsme jedli vlastně celkem často. A jednou jsme se přejedli pomely, protože jsme spali v pomelovém sadu. Máte možnost jít a utrhnout si třeba pomeranč jen tak ze stromu. 

Bez čeho by sis nedokázal expedici představit?
Rozhodně bez Matěje a Jirky. Možná to zní jako klišé, ale je to tak. Mě prostě baví takhle cestovat.  Řešit různé situace, měnit plány a vědět, že se na ty dva můžu spolehnout. Nikdy jsme třeba neměli žádnou ponorku. Vždycky upřednostním tenhle styl cesty třeba před dovolenou někde v hotelu. Spát v pomelovém sadu mi přijde zajímavější.

Máš nějakou radu, pro ty, co by se rádi taky někam takto vydali?
Ano. Těm, co říkají, že to nejde, ukázat záda a naopak se soustředit na ty, co vás podporují. My se například s reakcí, že jsme blázni, setkáváme celkem často. Je to většinou ale v pozitivním slova smyslu.

Ladislava Blažková