Po cestě z práce myslím na důležité věci, ne na faktury

13.12.2019

Lenku Mikšlovou můžete u našich klientů potkat od června. Asistuje devíti lidem s různými diagnózami, různých věkových skupin. Různorodost by mohla být jejím životním přívlastkem. A také by to mohly být slova jako otevřenost, dobrodružství, pomoc druhým, smysluplnost. Je to totiž činorodá žena, která má za sebou řadu let života v exotických zemích, pomáhala s řadou rozvojových projektů v Nepálu, v současnosti pracuje pro dvě ligy – na druhý půlúvazek je zapojená do projektu charitativního obchůdku Šuplig pro Ligu lidských práv, má velké množství různorodých koníčků… a ráda si jen tak doma tančí.

 

Jak ses dostala k práci osobní asistentky, do Ligy vozíčkářů?

Pracovala jsem před tím na půl úvazek v korporátu. Nedávalo mi to tam smysl, chtěla jsem skončit. Když jsem se rozhlížela po nějaké jiné příležitosti, narazila jsem na inzerát Ligy vozíčkářů. Při cestě z druhé práce – z Ligy lidských práv jsem narazila na inzerát – a taky z Ligy. To bude určitě super, napadlo mě.

Čím se zabýváš na té druhé lize – na Lize lidských práv (LLP)?  A vůbec – neplete se ti to? Nebo třeba tvým přátelům?

Když jdu asistovat, říkám, že jdu na asistenci. A když do LLP, tak že jdu do ligy. Tak se to mým kamarádům neplete. Občas se mi sice ráno stane, že musím déle přemýšlet, co je za den a jaká je jeho dnešní náplň, ale to je daň za pestrost, kterou mi tyto dvě práce do života přinášejí. Na Lize vozíčkářů pomáhám lidem přímo, u nich doma, na Lize lidských práv, v našem charitativním obchůdku, zase pořádáme různé sbírky třeba lidem bez domova, lidem sociálně slabým, prodáváme darované věci, pořádáme blešáky, abychom přinesli nějaké peníze do chodu LLP na jejich projekty. Tady se můžu vyřádit kreativně, tvořivě, třeba při aranžování, dekorování atd., navíc fungujeme jako taková spřízněná komunita příjemných lidí a přátel, to mě na tom taky baví.

Jak to zatím na asistencích jde? Komu asistuješ?

Jsou to lidé s různými typy postižení. Dospělí i děti. Mám mezi svými klienty lidi s roztroušenou sklerózou, s mentálními a psychickými poruchami, po úraze i s dětskou mozkovou obrnou. Práce u nich mě rozhodně baví a naplňuje, je to velká škola života. Když třeba srovnám, co se mi honilo hlavou při cestě z korporátu, s tím, o čem přemýšlím teď… Takovou prací se lidem mění hodnoty. Často se mi honí hlavou, že si vlastně nemám důvod stěžovat, že můžu dělat co chci, když do toho dám patřičnou energii. Všichni to tak v životě nemají.

Takové hodnoty ti jistě do života daly i zkušenosti ze zahraničních projektů, do kterých jsi byla zapojená.

Ano, to rozhodně. Působila jsem třeba rok a půl v Nepálu. Učili jsme tam děti a také pomáhali ženám, které jsou tam často znásilňované. Násilníky jsou často vojáci nebo policajti, ženy po sedmé hodině večerní raději vůbec nevycházejí z domu. Nejvíc tím trpí vdovy, ty jsou v ohrožení nejvíc. My jsme jim nabízeli třeba vzdělání v bezpečném prostředí, učili jsme je novým dovednostem, třeba masážím, aby se mohly bez manžela uživit. To si člověk hned uvědomí, jaké štěstí má, že je ženou – Evropankou, která může opravdu dělat to, co chce. Takové zkušenosti mi určitě pomohly i k tomu, abych se později přihlásila do výběrka na pozici osobního asistenta. Ráda zkrátka dělám věci, které mají smysl, pomáhám těm, kteří to potřebují.

To byl jediný impulz, který tě k práci asistenta vedl?

Možná to způsobilo i to, že jsem v Nepálu žila v rodině, kde byla autistická holčička. Tam sice vůbec na nějaké diagnózy nehrají, prostě je jaká je a hotovo. Nikdo se tam s hendikepovanými lidmi nijak nezaobírá. S autisty mám více zkušeností i z Česka, moje bývalá tchýně provozuje školku pro děti s poruchou autistického spektra, jsme dosud v kontaktu a občas jí pomáhám. I proto mě třeba v Lize práce s klienty, kteří mají kombinované postižení, zajímá nejvíc.

Projekty v Nepálu ale nebyly jediné tvoje zahraniční zkušenosti.

Ne ne, byla jsem dlouhou dobu mimo republiku, víc jak sedm let. Projela jsem Austrálii, Nový Zéland, pak jihovýchodní Asii, pak jsem se potulovala po Evropě, pak jsem pobývala v Anglii a nakonec jsem se vrátila sem, zpět do Brna.

Proč ses rozhodla pro život v České republice, když odtud lidé spíše odcházejí?

Kvůli rodině. Cítila jsem, že je potřeba jim začít vracet, že je chci mít nablízku a ne na druhé straně zeměkoule. To mě naučili právě Nepálci. Pokud člověk nemá dobré vztahy se svou rodinou, nemá dobrý vztah ani sám se sebou. Ale cestování mě pořád moc baví, teď jsem byla na Kanárských ostrovech a vůbec se mi nechtělo zpět. Cizí kultury, exotika, poznávání lidí a míst – to mě láká stále. Třeba se na nějakou delší cestu zase vydám, ovšem přístav, rodinu a domov už mám, sem se budu vždycky vracet, to je jasné.

Na Lize teď končí projekt vzdělávání osobních asistentů. Ty jsi díky němu absolvovala kurz s Petrem Eisnerem o sexualitě hendikepovaných. Proč sis vybrala zrovna toto téma?

Těch důvodů, proč jsem ho absolvovala, bylo víc. Mimochodem, moc se mi líbil. O Petrovi Eisnerovi už vím z práce pro LLP, spolupracuje také s našimi právníky. Kurz mi také doporučovaly kolegyně asistentky, že je prý naprosto skvělý. A taky jsem cítila, že mám z tohoto tématu při práci s klienty respekt. Sama jsem v otázce sexuality dost otevřená, ale při hovorech s klienty jsem to většinou považovala za tabu a případně jen čekala, jestli oni třeba o přítomné erekci či ejakulaci začnou mluvit sami. I s ženami se mi hůř mluvilo třeba o intimní hygieně atd. Po kurzu mi už vůbec nedělalo problém o tématu hovořit, zpracovat ho. A vedlo to k oboustranné spokojenosti, dokonce jsme s některými klienty prožili i pár silných rozhovorů o sexualitě, což nás při další práci dost osvobodilo od napětí, tenzí.

A poslední otázka – jak všestranný člověk jako ty relaxuje?

Všestranně J. Ráda a co nejčastěji chodím do přírody – přítel bydlí v Obřanech téměř na samotě, tam jsou k tomu ideální podmínky. Tam mě taky baví práce na zahradě. Ve svém bytě v centru se naopak věnuji kreativním činnostem. Často maluju, šiju, vařím, cvičím jógu – to hlavně jako prevenci proti zdravotním problémům se zády. Na to mám pro kolegy asistenty i kohokoliv jiného, kdo čte Kaleidoskop, jeden tip. Na bolesti zad pomáhá nejlíp tanec. Ráda si tančím jen tak doma pro sebe. Minimálně jednou za měsíc si pořádně zatančím a tělo je pak krásně uvolněné, bolesti odplouvají. Tak tančete životem, tak to jen jde!  

 

Aneta Vidurová

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*