Když se děti rozdovádí, stačí zatroubit na klakson vozíku. Když je potřeba rozdat sešity, zvládnou to prvňáčci sami a navíc je to i baví. Pak už jen nájezd do budovy školy a paní učitelka může začít hodinu angličtiny. Barbora Šafaříková učí na Základní škole v Hořicích. Má svalovou atrofii a rodiče si ji pochvalují ne pro její odvahu, ale pro úroveň znalostí, které díky ní jejich děti získávají.
Barbora vyučuje angličtinu na Základní škole v Hořicích zatím jen jako kroužek – dvě hodiny týdně. Malý prostor k úspěchu? Kdepak, děti si paní učitelku oblíbily. „Vždycky, když přijedu do školy, tak jásají: Jééé, paní učitelka! Vůbec neřeší, že jsem na vozíku. Samy si chystají židličky do kroužku, odklidí mi cestu, když potřebuji projet, jsou to zlatíčka,“ směje se Bára. Občas jí v hodinách pomáhá maminka, když je potřeba něco napsat na tabuli nebo jinak asistovat, ale děti si prý dokážou v lecčems poradit samy.
Tak přirozenou cestu k integraci a k výuce základům slušného chování by si mohli přát všichni ředitelé základních škol. Učitelský sbor v Hořicích si Barboru vyhledal sám. Stačilo vyrobit rampu k bočnímu vchodu a získal tak nezastupitelnou posilu pedagogického týmu. „Rodiče chtěli, aby se na škole učila angličtina. Paní zástupkyně si vzpomněla na mě – ví, že doučuji jazyky soukromě. Máme zatím výborné zpětné vazby i od rodičů, i když někteří byli ze začátku zaskočeni. Jeden tatínek se přišel podívat do kroužku, protože nevěřil svému dítěti, že jeho učitelka je na vozíku. Byl mile překvapen,“ líčí své pozitivní zkušenosti mladá pedagožka.
Za pomyslnou učitelskou katedru se dostala přes cizí jazyky, které od studií na vysoké škole doučuje. Jejím soukromým žákům je 5–50 let. Pro ty mladší, pro děti od 4. do 8. třídy, organizuje i letní kurzy, které už jsou letos beznadějně obsazené. „Odmala se učím angličtinu, na obchodní akademii jsem začala s němčinou. Rodiče mi také sháněli soukromé učitele, protože v tom viděli příležitost. Měli pravdu. Jsem v jednom kole,“ uvažuje učitelka.
K tomu, aby si Barbora udělala z doučování živnost, ji inspirovala kamarádka se stejnou diagnózou. Ta se zaměřuje na výuku ve firmách. Báře ale učarovaly děti se svou bezprostředností. I proto od září nastupuje na druhou školu, kde bude vštěpovat základy angličtiny prvňákům a druhákům. I když je to pro člověka se svalovou atrofií vyčerpávající práce, těší se.
Na odpočinek Báře moc času nezbývá. Učí od neděle do čtvrtka, připravuje se na hodiny, ve volných chvílích navíc přednáší na různých konferencích o létání s elektrickými vozíky, o svých zkušenostech s různými zeměmi a různými leteckými dopravci. „Vracím se tak i ke svému původnímu vzdělání. Studovala jsem Cizí jazyky pro cestovní ruch a Management cestovního ruchu. Cestování je mým velkým koníčkem,“ přiznává. Jejím snem je podívat se do Londýna. Jak jinak, vždyť láska k angličtině, k cizím jazykům i k dětem z ní udělala paní učitelku, na kterou si bezesporu její žáci vždy vzpomenou, když budou na otázku „Do you speak English?“ odpovídat sebejistě „Yes, I do.“
Aneta Vidurová
