Největší překážkou osamostatnění je nízké sebevědomí

3.7.2019

Společným jmenovatelem většiny článků v tomhle čísle Kaleidoskopu je osamostatnění. Možná právě proto, že na Lize je v poslední době velkým tématem právě cesta k nezávislosti, svobodě a uplatnění potenciálu klienta ve společnosti. Liga k těmto cílům směruje své aktivity i strategii. Tréninkový byt, rozrůstající se a Ligou prorůstající Centrum denních služeb, neustálá podpora osobní asistence, nová koncepce sociální rehabilitace… O osamostatnění jako zastřešujícím principu mluví do problematiky nejzasvěcenější kolega Libor Gino Doležalkoordinátor chráněného bydlení a pobytových akcí. 

 

Libore, ty sám jsi zažil, co to znamená postavit se na vlastní nohy – i s vozíkem a těžkým tělesným hendikepem. Stál jsi u zrodu prvního chráněného bydlení pro těžce tělesně postižené v České republice při organizaci Domov pro mne, které stále funguje a dokonce se rozrůstá. Ač jsi v Lize nově, jsi určitě jeden z nejpovolanějších vysvětlit našim čtenářům, proč si proces osamostatnění zaslouží tak velkou pozornost a podporu. Proč je teď v centru pozornosti celé Ligy?

Jsem přesvědčený o tom, že vrcholem osamostatnění každého člověka je odchod od rodiny, kde vyrůstal, do nového bydlení. Mohou to být třeba jen vysokoškolské koleje. Rozhodně je to okamžik, kdy přebírá plnou zodpovědnost za svůj život a začíná si užívat svobody plnými doušky. Kdo jednou okusí lehkost svobody, už si ji nikdy nedá vzít.

Chráněné bydlení je v centru pozornosti Ligy proto, že všechny její projekty mají za cíl rozvinout potenciál všech svých klientů a pomoc jim k co největší míře samostatnosti, a jak už jsem řekl, vrcholem samostatnosti je samostatné bydlení. Chráněné bydlení může pomoc tohoto cíle dosáhnout, nebo se mu alespoň přiblížit.

Jsem nadšený z toho, že přicházím do této organizace zrovna v době, kdy prochází zásadní transformací chápání poskytování sociálních služeb. V centru zájmu už není nabízení co největšího množství sociálních služeb, ale každý konkrétní klient se všemi potřebami a tužbami. Nejde o rušení služeb, ale zkvalitňujeme je a především propojujeme. Nikdy před tím mne nenapadlo se na tuto problematiku dívat tímto způsobem.

Vezměme si například chráněné bydlení. Pokud se nám ho podaří vybudovat (mimo jiné je nutno zajistit bezbariérový byt s potřebnou osobní asistencí), tak ještě není vyhráno. Klienti často potřebují mnohem víc. Třeba sestavit náplň dne, což může být vyhledání vhodného zaměstnání nebo využití centra denních služeb. Dále je nutné nalézt vhodné kompenzační pomůcky, naučit klienta zacházet s financemi, aby se zbytečně nezadlužoval a podobně. Na tomto příkladu krásně vidíte propojení chráněného bydlení, osobní asistence, sociální rehabilitace, centra denních služeb, poradny pro život s postižením a konzultací s naším „bezbariérovým architektem“ Adamem. To je prostě super!

Co jsi řešil ty, když jsi začínal bydlet sám?

Když se mi ve 20 letech téměř zázrakem podařilo získat bezbariérový byt v Králově Poli, tak jsem především řešil předsudky svého nejbližšího okolí. Rodina, vychovatelé na internátě i někteří přátelé mi říkali, že to nezvládnu a skončím hladový ve špíně. Díky své beraní povaze jsem se zabejčil a navzdory velkým tlakům svého okolí jsem si svou cestu prosadil. Rodiče to brali jako životní zradu, což bylo pro mne nejtěžší.  Potom si ale zvykli a nakonec uznali, že je to tak pro všechny nejlepší.

Dlouhou dobu jsem měl problémy s osobním rozpočtem, ale postupně jsem se z toho dostal. Při cestě k samostatnosti, především v prvních týdnech a měsících v novém bytě, jsem díky své naivitě a neznalosti zažil spoustu humorných zážitků. Jednou jsem například suverénně vjel do malého řeznictví na Palackého třídě a požádal prodavačku o půl metru kabanosu. Ta mi vlídně vysvětlila, že se prodává na váhu. Na ten trapas nikdy nezapomenu.

Jsem rád, že mohu fungovat jako asistent samostatnosti a nabídnout svým kolegům na vozíku, kteří samostatným životem teprve začínají, své zkušenosti.

Mají to teď mladí lidé s hendikepem lehčí, když se doba, možnosti i technologie posunuly, nebo je to pořád dost složité?

Co se týká technologických vymožeností, tak určitě ano. Třeba bezbariérovost MHD v Brně i na dálkových linkách je nesrovnatelná. Na druhou stranu to podle mého názoru není všechno o technických vymoženostech. Nejdůležitější je, aby člověk chtěl sám a byl dobrý manažer s výbornými komunikačními schopnostmi. Když totiž člověk o nějaké schopnosti přijde, musí si je vykompenzovat někde jinde, především dobrou organizací a komunikací. V tom jsou všechny doby stejné.

V čem vidíš největší překážku při cestě k samostatnému životu?

Jednoznačně je to nízké sebevědomí lidí s těžkým tělesným postižením, což je naše hlavní cílová skupina. Především těch, kteří jsou hendikepovaní od narození či útlého věku. Toto nízké sebevědomí v těchto lidech paradoxně velmi často pěstují jejich rodiče a nejbližší příbuzní. Určitě to nemyslí zle, ale často jsou mylně přesvědčení o tom, že se bez pomoci druhých neobejdu. V tomto duchu vychovávají své děti až do dospělosti. Je jen velmi málo rodičů, kteří své děti vedou k samostatnosti a mají na ně nějaké nároky. Ono je to také mnohem náročnější. Dále toto nízké sebevědomí posilují předsudky lidí v okolí. Je velice obtížné výchově k závislosti odolat, vyžaduje to velkou dávku odhodlání, víry a psychické odolnosti. Pokud se člověk vydá touhle cestou, tak sice musí překonat spoustu dalších překážek, ale polovinu cesty už má podle mého názoru za sebou.

Je vůbec poptávka po svobodě, samostatnosti ze strany mladých lidí s těžšími formami hendikepu? Na čem to závisí? Je nutné mladé motivovat k tomu, že samostatný život zvládnou, nebo přicházejí s poptávkou sami?

Částečně jsem odpověděl u předchozí otázky. Poptávka po svobodě určitě je. Nedokážu však vůbec říct u jakého procenta naší cílové skupiny. Určitě existuje hodně lidí s tělesným postižením, kteří k samostatnosti motivováni vůbec nejsou. Důvody už jsem vysvětlil dříve. Samostatnost a svobodu nechtějí, protože ani neví, že ji mohou chtít. Proto je velmi důležitá dlouhodobá a systematická osvěta mezi těmito lidmi, a to především praktickými příklady lidí s postižením, kteří už se osamostatnili. Lidé za námi zatím sami nepřicházejí taky z toho důvodu, že s nabídkou služeb v oblasti bydlení teprve začínáme.

Liga chce prostřednictvím tréninkového bytu i všech nabízených služeb pomáhat natrénovat život na vlastních nohách. Lidé s těžší formou postižení však mají posléze stále problém samostatné bydlení najít. Osobní asistence je nákladná a nepokryje často potřebnou 24 hodinovou péči. Uvažujete v Lize i o pomoci v této oblasti? Jak konkrétně?

Nejen uvažujeme, ale připravuje celou řadu služeb v oblasti bydlení, které se dají rozdělit do čtyř oblastí. V první řadě je ale potřeba říct, že pokud je to jen trochu možné, cílem každé z těchto oblastí je vlastní samostatné bydlení.

  1. Tréninkový byt – jedná se o ukázkový byt s mnoha technickými vymoženostmi, jako jsou například různě nastavitelné velikosti nábytku a sanitární techniky, ve kterém si klienti budou moci nacvičit různé úkony sebeobsluhy. S jeho realizací teprve začínáme. 
  2. Přidělování bezbariérových bytů v Brně – plánujeme ovlivnit přidělování a budování bezbariérových bytů v Brně tak, aby byly tyto byty budovány v běžné zástavbě. Lidé s postižením by tak nemuseli žít v „ghetech“, jakými by se daly označit domy v Brně na Vinohradech v ulici Mikulovská či ve Starém Lískovci v ulici Kosmonautů. Dále budeme klientům pomáhat s podáváním žádostí o byt a v jednání s úřady. Rádi bychom v této souvislosti navázali spolupráci se všemi městskými částmi Brna.
  3. Chráněné bydlení ­– během dvou let plánujeme otevřít nové chráněné bydlení pro lidi s tělesným postižením nebo jeho kombinacemi. V těchto bytech chceme vytvořit co nejpřirozenější prostředí, ve kterém by v jednom bytě žili 2 – 3 klienti.
  4. Komunitní bydlení – pro klienty, kteří potřebují maximální míru podpory (24 hodinovou péči) připravujeme komunitní bydlení pro 6-8 klientů s komunitními prvky soužití. Tento typ služby bude poskytován ve větších bytech. Ideální stav by byl, kdyby měl každý klient svůj pokoj a sociální zařízení, koupelna, kuchyně a obývací pokoj by byly společné. Takové byty plánujeme vybudovat z bývalých kancelářských prostor se společným sociálním zařízením.

    Byty chráněného bydlení plánujeme otevřít nejméně dva v jednom domě, aby klienti, kteří potřebují celodenní asistenci, mohli osobní asistenty sdílet. Není totiž zatím finančně únosné, aby měl každý klient svého osobního asistenta 24 hodin denně. Část péče, především při trávení volného času, plánujeme vykrýt dobrovolníky. V komunitním bydlení bude k dispozici minimálně jeden osobní asistent, kterého budou klienti sdílet.

V rámci všech čtyř oblastí poskytuji konzultace. V případě zájmu o pomoc, zařazení do pořadníku do chráněného či komunitního bydlení mne neváhejte kontaktovat: libor.dolezal@ligavozic.cz, telefon 774 074 133

 

Aneta Vidurová

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*