Vážení příznivci Ligy vozíčkářů,

Už mám nárok na řeči pamětníka, byť se cítím ještě mladý.

Když jsem začínal pracovat pro Ligu vozíčkářů, byl jsem studentem vysoké školy, který měl nutkání pomáhat a pocit, že s životem (tehdy jsem říkal „odchovem“) lidí s postižením není něco v pořádku. Je tomu bezmála třicet let. Za tu dobu prošla Liga nemalou změnou. Začínali jsme jako partička kámošů, všechno šlo relativně lehce a užili jsme si u toho spoustu legrace. Taky jsme se nepouštěli do opravdu těžkých témat. Dnes by se tomu říkalo volnočasové aktivity, v tehdejších kulisách to však mělo neskonale hlubší význam. Něco jako svobodný pohyb, návštěva toho barevného světa za zdí…

Naše první velká akce byl výlet do Vídně. Dva autobusy napěchovaný vozíčkáři z Kociánky, dorostem pomocníků a ústavním personálem. Dlouhý had velmi udivených česky mluvících lidí popojíždějících ulicemi Vídně. Celé se to podařilo jen proto, že se jednalo o Vídeň, jen tak tak to přes ústavní personál prošlo. I pro ně to tehdy byla pecka!

Později jsme provozovali na Kociánce posilovnu a dokonce i hipoterapii. Vydávali jsme časopis Vozíčkář plný rad a zkušeností, tehdy ho dostávalo víc než 5 000 lidí. Zvládli jsme také provozovat celostátní poradnu a připravovali se na osobní asistenci – naše „vlajková loď“ až dodnes. Velmi jsme se těšili na Zákon o sociálních službách, mnoho jsme si od něj slibovali. Z dnešního pohledu to bylo naivní a očekávání se nenaplnila.

Od té doby se snažíme být standardním poskytovatelem sociálních služeb. Tedy institucí. A není vůbec jednoduché vybalancovat naplňování všech zákonných podmínek a povinností kladených na instituci poskytující akreditované sociální služby v plném souladu se zákonem. A zároveň neztratit selský rozum a lidské srdce. Slovo klienti je správné označení, odpovídá to dokonce i GDPR, ale zároveň jsou to jednotliví lidé, jedinečné osobnosti, životy, osudy… Může být lehké na to při každodenní sociální práci zapomenout.

Práce se nám daří někdy lépe a někdy zase hůře, všechno se odvíjí od toho, jací lidé k nám přicházejí pracovat a jak se dokážeme shodnout a spolupracovat. V každém případě pomáhat umíme.

Narozeninové dárky, které dáváme sobě i lidem, kteří se na nás obracejí, jsou v činnostech a kompetencích, které pro nejbližší budoucnost připravujeme. Mají společný název Klíč k samostatnosti. Vše, co chystáme, vede k tomu, aby lidé s postižením dosahovali co největší míry samostatnosti. V tom vidíme svoje poslání a cíl.

Tak nám prosím držte pěsti.

Zdeněk Škaroupka
v Lize 28 let