Bez cvičení bych se ani nedostala z postele

1.7.2019

Věru Schmidovou už mnozí z vás znají. Třeba z tanečního parketu, z akcí pro vozíčkáře, z jejích povídek, příběhů ze života, elektronických knih i seriálu o čínské medicíně a cvičení pro vozíčkáře, který vycházel ještě v časopise Vozíčkář. Právě té poslední oblasti se teď věnuje nejvíc. Cvičení a běžně dostupný pohyb pro všechny bez rozdílu hendikepu je teď v kurzu, Věrka vede oblíbené cvičení v olomoucké organizaci Trend vozíčkářů. A snad i mohu prozradit, že fyzioterapeutka a zároveň i vozíčkářka chystá ve spolupráci s Ligou vydat své vyzkoušené cvičební postupy a metody knižně. Přečtěte si o pohybu v sedě, o tanci, čínské medicíně i o Věrčině až neuvěřitelném životním příběhu plném zdravotních komplikací, ale i výzev a radostí.

 

Jaké jsi měla dětství, dospívání? Jakou roli v něm hrál pohyb?

Pohyb mě provázel úplně celým mým životem. Tatínek byl tělocvikář a moje starší sestra závodně lyžovala. Žili jsme na Slovensku, takže jak napadl sníh, už se jezdilo. A protože jsem byla nejmladší, musela jsem se o to víc snažit. Pak se z tatínka stal mezinárodní rozhodčí ve střelbě, sestra se odstěhovala do Bratislavy a já začala tancovat. Na několika soutěžích bylo i nějaké to umístění a já toužila studovat tanec a choreografii. Protože ale tu školu neotevřeli, šla jsem studovat fyzioterapii. Ta mě ale tak vzala za srdce, že už jsem u toho zůstala.

Před nemocí a úrazem jsi pracovala jako rehabilitační sestra. Co tě vedlo právě k této volbě?

Na té práci mě fascinovalo to, že můžu lidem, trpícím bolestí, trochu pomoct, trochu ulevit. Lidem trpícím nějakou poruchou hybnosti zkusit pomoct. Přemýšlet, vymýšlet, učit je se opět hýbat, zkoušet, co by šlo, co by mohlo jít, hledat, jestli a jak by se dalo aspoň trochu pomoct. Prostě přemýšlet, zkoušet, cvičit a pomáhat.

Na tvé cestě pak přišel zlom, výhybka, která tě svedla na jinou kolej. Co se stalo? Co je příčinnou tvých zdravotních problémů?

Jedno nešťastné lékařské vyšetření, závadná kontrastní látka, opomenutí testu na alergii, anafylaktický šok, šesti týdenní kóma, kompletní úplné ochrnutí (pentaplegie), pět let tvrdé dřiny, po nichž jsem začala zase hýbat a chodit. Následovala pak ale autohavárie s krvácením do mozku a výsledkem toho všeho byl invalidní vozík.

I tak do tvého příběhu přišel tanec. Jak ses k němu dostala?

Tanec byl můj život, tanec byl můj sen. Jako zdravá jsem chvilku i závodně tancovala. Později, již na vozíku, jsem zkoušela i tance na vozíku, i lidi zájem měli, no vždy to ztroskotalo na penězích. Až přišla možnost být členkou Baletu Globa, spolu s pár dalšími vozíčkáři. Tancovat, baletit na vozíku, ukázat zdravým, že lidé na vozíku nemusí jen sedět doma, ale můžou dokázat něco, co třeba ti zdraví ne – rozdávat radost, slunce, úsměv, elán a chuť do života.

Pomáhal ti tanec? Jak konkrétně?

Dodával mi sílu, pomáhal zapomenout na podrazy, na bolesti, po každém pádu mě nutil vždy znovu vstát, zvednout hlavu a jít dál, usmát se na svět. Tanec dodává sílu, elán, energii. Tanec pomáhá odbourávat hlavně psychické bloky, bojovat proti depresím a smutku. Zlepšuje náladu, i pohled na svět kolem. Zároveň ale uvolňuje, protahuje některé svaly, jiné posiluje.

Po tanečním vystoupení s Baletem Globa

Jak ti pomáhaly znalosti a dovednosti rehabilitační sestry vyrovnávat se se svým zdravotním stavem? Předcházet a mírnit různé potíže a bolesti?

Já měla to obrovské štěstí, že mě fyzioterapii učily ty největší kapacity rehabilitace a všichni byli strašně přísní a tvrdí, nekompromisní a nároční. Nic nám neodpustili a takové fyzioterapeuty z nás i vychovali (Jejich slova: „Nejde to? Tak znovu!“, „Nemůžeš? Tak tisíc krát znovu“, „Nemůžeš? Tak musíš! A zas a zas musíš!“ „Slova nemůžu neznáme!“) Hodně tvrdé, ano, hodně, ale bez této školy, bych ani tenkrát a ani dnes nedokázala, co jsem dokázala, a nebyla bych, tam kde jsem, protože jak jsem tenkrát byla tvrdá fyzioterapeutka na druhé, tak tvrdá a možná ještě víc, jsem potom byla, a pořád ještě jsem, i na sebe.

Jak ses dostala k zálibě v čínské medicíně? Proč ti právě tento směr kombinující cvičení, stravování i životní filozofii učaroval?

K čínské medicíně jsem se dostala několik let poté, co už jsem byla na vozíku, když mi doktoři západní medicíny na vše odpovídali: “Co byste chtěla s vaší diagnózou“, „Co byste chtěla ve vašem věku“, „Buďte ráda, že jste, vždyť je zázrak, že vůbec jste“ … Doktoři praktikující čínskou medicínu mi neslibovali nic, žádné zázraky, ale řekli: „zkusíme“, „uvidíme“, „musíte dělat hlavně sama“… Tak jsem začala hledat, číst, studovat, zkoušet, mačkat body, hledat a zkoušet jiné cvičení, které by mi pomohlo víc, než to klasické. Které by třeba bylo méně fyzicky náročné, ale ve spojení s dechem a energií aspoň stejně účinné.

Kdy ti přišlo na mysl se se svými osobními zkušenostmi podělit s ostatními lidmi, kteří mají fyzické postižení?

To se ve mně ozval fyzioterapeut – pokaždé jsem musela poradit, když jsem viděla někoho trpět, nedokázala jsem jen tak se dívat a tito lidé, pokud jim to pomohlo, mi říkali: „měla bys to říct, ukázat i ostatním, funguje to, pomáhá to“.

V časopise Vozíčkář jsi po dlouhou dobu psala právě o cvičení, čínské medicíně. To byl i impulz dát do kupy další z řady tvých autorských knih?

Asi ano, ohlas z Vozíčkáře mě mile překvapil a možná i motivoval. Časopis Vozíčkář pro mě vždy hodně znamenal. Jsem „psavec“ a o své zkušenosti a zážitky a úsměvné příběhy, jsem se prostě, jako už mnohokrát doposud, musela podělit.

Knihy a povídky Věry Schmidové si můžete objednat nebo část i prolistovat na webu www.veraschmidova.eu

Nabízíš tedy své zkušenosti v široce dostupné teorii, ovšem v poslední době se věnuješ i praxi. Kdy jsi začala cvičit s ostatními přáteli z Trendu vozíčkářů v Olomouci? Co konkrétně cvičíte, jak vypadají vaše setkání?

 Já cvičit musím, celé roky den, co den, bez ohledu na to, jestli se mi chce, nebo ne, jestli je pátek, nebo svátek. Musím. Bez toho bych se totiž ani nedostala z postele na vozík, neoblekla se. No a jestli mám cvičit sama, nebo s někým, někoho inspirovat, motivovat.

V Trendu cvičíme teprve krátce, myslím od února (kvůli počasí, zimě, ledu, sněhu). Někdo chodí pravidelně, někdo se přijde podívat, vyzkoušet, na něco se zeptat. Chodí nejen vozíčkáři a ti, kdo mají nějaké problémy, ale i lidé zdraví.

Na tomto cvičení je výborné to, že je celé vsedě a navzdory tomu, že se nezpotíte a nezadýcháte, jste krásně rozhýbaní. A to se lidem líbí. Rozhýbou a uvolní si hlavně krční páteř, hrudní, poté úplně celou páteř, ramena, lokty, zápěstí, no prostě úplně všechno, co je u lidí na vozíku přetěžované. Naučí se rozdýchat si celé plíce, jednoduše se zbaví problémů s karpálním tunelem, jednoduše a rychle si uvolnit celý hrudník … no, je toho hodně.

Také jim ukáži něco z automasáží (které jsou velice jednoduché, a přesto hodně účinné). Automasáže k čchi-kung cvičení neodmyslitelně patří, jsou součástí a celé tohle „ozdravné cvičení“ z čchi-kung vychází.  Jindy jim ukážu některé skvělé body, které opravdu fungují. Zvláště body první pomoci, jak rychle a jednoduše probrat člověka z bezvědomí, například, kde zatlačit při bolestech hlavy, při rýmě, například. Ale hlavně cvičíme.

Jaké máš ohlasy?

Lidé bývají překvapeni, že při tak malé fyzické námaze, jaká je při tomto cvičení zapotřebí, jsou potom tak rozhýbaní, uvolnění, zároveň ale i celkově zklidněni. A o to jde. Ne každý má chuť se zpotit, zadýchat, unavit. Kvůli tomu lidé chodí do fitka, nebo na jiná cvičení.

Také jsou mile překvapeni, že mám verze i pro hodně tělesně postižené, kde se využívá více cvičení v představě, ale i práce s energií, které dokáží být také hodně účinné. Vždy ale jen natolik, nakolik se dokážeme na to soustředit. (cvičení v představě není žádná novinka, zná a využívá ho i západní medicína, já se mu tady pouze trochu víc věnuji, učím lidi ho správně pochopit a správně využít.)

 

V jakém stavu je podle tebe nabídka k volnočasovému pohybu pro vozíčkáře v ČR obecně? Mění se nějak touha po pohybu, povědomí o prospěšnosti cvičení? Mají se vozíčkáři v ČR jak a kde možnost hýbat?   

Já určitě nejsem kompetentní to posoudit celkově. V Olomouci máme nejen paralympioničku ve vrhu koulí, v hodu oštěpem, máme tam úspěšné hráče boccii (i když závodně hrají za HSC Havířov), kteří patří ke špičce v ČR, dále je zde oddíl sledge hokeje (parahokej), střelecký oddíl, Centrum pohybu s vyhrazeným cvičením i pro lidi na vozíku, Centrum APA na fakultě tělesné kultury, možnost využívat bazén, jezdí se na monoski…

Co vím, vozíčkáři mají možnost už dnes hrát košíkovou, rugby, stolní tenis … Myslím, že využití je, jenom je to asi vázané na ta větší města. Ale možností ke sportování lidí na vozíku je dnes hodně a každý si může najít to, co bude vyhovovat právě jemu. A myslím, že i zájem ze stran vozíčkářů je určitě mnohem větší, než býval.

 

Aneta Vidurová

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*