Ligu vozíčkářů pravidelně podporuje Ateliér pro kočku. Respektive jeho absolventi, kteří věnují svá výtvarná díla do benefiční dražby, a také ti, kteří si obrazy studentů školy kreslení, písma a výtvarných technik pro mládež i dospělé, koupí. Při poslední dražbě se vybralo úctyhodných 19 600 Kč.

Myšlenka na toto krásné spojení se zrodila v hlavě výtvarnice Heleny H. Hermanové,  která před deseti lety založila Ateliér pro kočku. Zjistěte více o tom, že kreslit může skutečně každý, bez ohledu na hendikep. Že k tomu dokonce nepotřebujete ani ruce. Stačí odvaha vyzkoušet něco, co může do života každého kreslíře vnést mnoho dobrého. Zažila to i vozíčkářka Lenka Sládečková, která kurzy ateliéru navštěvuje už sedmý rok a při benefiční dražbě pomáhá s administrativou. Zkrátka – dva unikátní rozhovory, u jejichž četbě hrozí nakažení chutí objevovat v sobě malíře. 

 

Myslíte si, že se může naučit kreslit a malovat každý?

To rozhodně! Neztrácejte čas a náladu hledáním nadání, talentu, vloh. Prostě to zkuste. A nejsou k tomu až tak zásadně potřeba ani ruce. Jenom chuť. A odvaha.  A touha, sny, píle, vytrvalost…

Možná právě vytrvalost je nejdůležitější. Kreslit se totiž naučí každý. Každému se podaří dosáhnout jiné, ale vždy dost vysoké úrovně, i když to každému jde jinak rychle. Potřeba je vyrvat. A kreslit. Malíř Plinius starší prý řekl: “Apelles nulla dies sine linea”, tedy “Ani den bez čárky.” S tím souhlasím do poslední čárky 🙂 

Všichni jsme se totiž naučili psát (a bylo to složité). Tak proč ne kreslit? Kresba je vyjádření osobnosti, není tak „normovaná” jako písmo. Každé dítě je umělec. Pak se to někde ztratí. Když požádáte dítě, aby vám nakreslilo tygra, tak se maximálně zeptá, na jak velký papír. Dospělý řekne, že tygra neumí. A dokonce lidé říkají, že neumí kreslit. A taky říkají, že přece proto nemohou chodit do kurzů kreslení. To je něco jako říct: “Neumím anglicky a proto nemohu chodit do kurzů angličtiny.”

Každý navíc navštěvuje kurzy kreslení z jiného důvodu. Někteří se chtějí připravit na talentovky, obvykle na architekturu. Pro ty výše uvedený citát platí beze zbytku. Další ale hledají třeba „jen” relaxaci, někdo vytržení ze stereotypu, někdo to chápe jako společenskou záležitost a hledá hlavně kamarády a spřízněné duše, s kterými chce trávit společný čas s příjemnou činností. Někteří kurzisté se mi svěřili, že nemají jiné kamarády než z kreslení. 

Máte nějaké povzbuzení pro lidi žijící s postižením, že můžou vaše kurzy vyzkoušet? Co by jim to mohlo přinést? Cítili by se u vás dobře i mezi „zdravými“ kurzisty? Jsou ve výuce nějaké bariéry?

Postižený člověk je takový, na kterém je vidět nějaká odlišnost od standardu. Ale víme my, co trápí lidi na pohled zdravé? Nejsou někdy postiženější? Není nejmenší důvod, proč by postižení nemohli kreslit. Tedy, pokud chtějí.

Portrét bezruké studentky kresby, autorka je rovněž studentkou Ateliéru pro kočku.

Proč by se také neměli cítit dobře mezi „zdravými” kurzisty? Já sama mám ráda různorodou společnost. Tedy lidi mladé i staré, muže i ženy, zdravé i postižené, tlusté i tenké, bílé i černé… Mohou si toho navzájem hodně dát. Třeba naše nejstarší, jednaosmdesátiletá kurzistka Evička (kreslit chodí i moje osmaosmdesátiletá maminka, ale ta je trochu mimo soutěž) mi říká” „Ty seš děcko.” A ano, má pravdu. Jsme všichni rádi, že máme mezi sebou takového veselého, pozitivního člověka, a víme, jak takové stáří může vypadat. Že ani my nebudeme muset sypat po osmdesátce holubům. Máme Evu všichni rádi.

Kreslit chodilo i bezruké děvče. Přinesla do kurzů velké oživení (přestala, protože dělala autoškolu, neměla tedy ani čas, ani peníze). Žádná pesimistka, spíš velká ranařka. Hodně jsme se společně nasmáli. Já jsem si jenom musela na začátku zlehka rozvážit, jak k ní budu přistupovat. Napřed jsme šly spolu na kafe (ona na pivo a cigaretu) a promluvily jsme si. Když jsme se loučily a ona říkala, že mi ruku nepodá, tak jsem věděla, že to dáme. Když jsem zapřemýšlela, co budu chtít po ostatních začátečnících a jak přistoupit k ní, řekla jsem si, že se chce učit kreslit, tak prostě bude dělat úplně všechno, jako ostatní kurzisté. Má ten život bez rukou natrénovaný, ví, co potřebuje, řekne mi, co a jak.

Postupně jsme zjistily, že na zemi se jí opravdu špatně kreslí, vidí kresby zkresleně a taky pořád prknem otáčí, což zase štvalo mě, ji ne. Byla tak zvyklá. A tak jí jeden kurzista vyrobil stojan k položení na zem. Skvělé zlepšení! A my ostatní jsme si v jedné hodině zkusili kreslení nohama. Velmi zajímavá zkušenost.

 

Jsou tedy prostory, kde kreslíte, bezbariérové i technicky? 

Na Fakultě stavební VUT je prostředí zcela bezbariérové, za což jsme nesmírně rádi a mj. jsme s tím tyto prostory vybírali. Na naše kurzy chodí i Lenka Sládečková. Kromě toho, že nás navštěvuje už šest let, pomáhá právě s benefiční dražbou. Když na první akci viděla, jak se potýkám s administrativou, jak jsem u toho nemožná a zoufalá, tak se toho ujala sama a od té doby vše běží jak na drátkách. Dostala ještě k ruce pomocníky a výsledek je dokonalý.

 

Co tedy může návštěva vašich kurzů hendikepovaným lidem podle vás přinést? 

Postiženým lidem přinese kreslení to samé, jako lidem „zdravým”. Ale vlastně možná i něco navíc. Prostor pro relaxaci, nové kamarády, výzvy, sociální kontakt – čas strávený s fajn lidmi fajn činností ve fajn prostředí. Něco se naučí, někam se posunou, možná budou překvapení, co v nich léta netušeně dřímalo, získají nového ušlechtilého koníčka, inspirují jiné postižené… je toho opravdu moc. 

Ale musejí chtít především sami, sami musí překonat bariéru sami v sobě. Je nutno si uvědomit, že kvůli postižení se na ně nikdo nedívá skrz prsty. A my, dosud zdraví, víme, že to, že zatím máme všechny nohy i ruce a taky se těšíme dobrému zdraví, nemusí být trvalý stav.

Jak vás napadlo spojení výstavy děl studentů s benefiční dražbou? Není to přece samozřejmé, svá díla si třeba někteří studenti rádi odnesou domů zdarma.

Byla jsem na dobročinné dražbě, kam jsme dávali jeden obraz naší kurzistky. Akce se mi moc líbila. Poradila jsem se s organizátorkou, předala mi svoje tipy a rady a šli jsme do toho.
A proč zrovna dražba ve prospěch vozíčkářů? Znám a kamarádím se s Lenkou Uldrijanovou a považuji ji za bezvadného člověka. A sama mám sociální cítění, takže to bylo jasné. Nechci posílat peníze neznámým lidem na neznámé účty na podivné aktivity.

K druhé otázce: Ano, lidé na jednu stranu chtějí svoje díla domů, ale na druhou jsou nesmírně potěšeni, když má o jejich umění někdo zájem a chce za ně dokonce dát peníze. Portréty dokonce často portrétovanému člověku rádi věnují. A já se vždycky předem ptám, jestli obraz můžu v dražbě nabídnout. Někdy ho chtějí sami někomu věnovat, to pak do dražby samozřejmě nejde.

Uspořádat takovou velkou akci i aukci, to musí být náročné…

S dražbou je strašně moc práce. Letos jsem dražili už počtvrté a hned od druhého ročníku jsem říkala, jestli to mám zapotřebí. Kdo to nezkusil, ten si to nedovede představit. Musíme vybrat z těch stovek a stovek děl a potom rámovat. Vybrat rámy, ladit pasparty, ořezávat, přerámovávat, protože to není ono… Celý dům je posetý obrázky, papíry, rámy, odřezky. Ale protože vím, že to od nás už každý očekává, tak zase zatnu zuby a jdeme do toho. A jak jsem pak ráda! A samozřejmě, nebýt mé rodiny včetně dětí a jejich partnerů, nebyla by žádná výstava, žádná dražba. Děkuji jim za podporu.

 

Máte ještě vy sama čas na tvorbu? Co ráda malujete? 

Čas na vlastní tvorbu v průběhu roku moc nemám, ale ne že bych neměla žádný. Vynahrazuji si to hlavně o prázdninách. Akorát je to pro mě velmi osobní věc a mám problém to zveřejňovat. Kurzistům ukazuji věci staré, z mých studijních let, realistické kresby, které se mě už nijak emočně nedotýkají a je na nich dobře vidět, jak vznikly a mohou být proto přínosem pro kurzisty. Třeba perokresby, kde je vidět každý tak, takže člověk vidí, že to není žádná věda a zvládnou to taky. 

Jaké máte oblíbené výtvarné techniky?

Sama mám nejraději tužkovou kresbu a perokresbu. Když jsem s kurzy začínala, ani ve snu mě nenapadlo, že bychom se zabývali barvami, ba malbou. Kresba je královská disciplína. Ale kurzisté se ptali, kdy budeme dělat barevně. Zpočátku jsem jim bohorovně odpovídala, že kresba tužkou, uhlem, rudkami a perem je nádherná a TO my budeme dělat. Ptali se dál. A já přes prázdniny vymyslela kurz kreslení pastelkami. Tehdy se mi doma ještě smáli, že takový kurz už pořádá kdekdo. V Ateliéru pro kočku ovšem začínáme teorií barev, porozumění barevnému prostoru, z čeho barvy vznikají, jak se míchají. A má to velký přínos. Děkuji svým kurzistům, že mě přiměli rozhýbat se. Jsem jim velmi vděčná, také díky nim jsem si nakonec i já oblíbila malbu akvarelem.  

A na závěr se ještě zeptám většinou tak, jak se táže na začátek rozhovorů – jak jste se vlastně ke kresbě dostala? 

Když jsem se rozhodovala, kam po základní škole a okolí nemělo pochyb, že to bude umělecká průmyslovka, tak vyhrálo gymnázium. Tatínek o tom se mnou hodně mluvil. Možnost studia po gymnáziu na vysoké škole mě nesmírně okouzlovala. A dodnes si pamatuji, jak mi říkal, že by bylo hezké nechat si kreslení jako koníček. Protože učitelé v tehdejších lidových školách umění byli vesměs zneuznanými umělci. A já jsem nesmírně ráda, že si mě kreslení nakonec samo našlo a já založila školu kreslení Ateliér pro kočku, která ve školním roce 2019/20 vstupuje do své desáté sezóny. Dělám to nesmírně ráda. Přicházejí samí zajímaví lidé a já díky nim a pro ně jsem stále obklopena uměním, studiem, zkoumáním a vlastní praxí.

[box type=”shadow” ]

Dívám se kolem sebe jinak

Jednou z dlouholetých studentek Ateliéru pro kočku je Lenka Sládečková, žena, která pomáhala před lety rozjet i služby Ligy vozíčkářů, především osobní asistenci. Vyloženě se nabízí položit jí pár otázek o kresbě, bariérách i cílech, se kterými do kurzů chodí. 

Kdy jsi začala kreslit nebo uvažovat o tom, že se chceš naučit kreslit?

S paní Helenou Hermanovou, lektorkou kreslení, používá, používáme spíš tento výraz, se znám z Hospodářské komory Brno. Obě jsme navštěvovaly evropský projekt na podporu žen v podnikání. Ona začala učit kreslení a já začala u ní kreslit. Začínali jsme od začátku na sucho tužky, uhel, postupně barvy a různé pastelky a letos přišel na řadu akvarel. Průběžně zkoušíme různé techniky a jejích propojování. Kreslíme všechno možné, většinou co paní Helena najde doma nebo na zahradě.

Omezuje tě v tom nějak hendikep?

Ano, v jistém smyslu, ale já o tom jako o omezení nepřemýšlím. Spíš hledám, zkouším, nebo se ptám a pak vymýšlím, jak se popasuji se zadaným úkolem. Každopádně všichni kolem mi v tom velmi aktivně pomáhají, včetně paní Heleny i dalších členů její rodiny.

A konkrétně, potřebuješ třeba speciální velikost plátna nebo nějaký jiný stojan?

Jasně, při mé metrové výšce hraje velikost plátna velkou roli. Kreslím spíš na šířku, různě s tím pohybuji. Klasický stojan na kreslení nepoužíváme, všichni kreslí vsedě, což smývá jeden hendikep. Papír na desce si opíráme o židli, lavici před sebou.

Proč je podle tebe dobré investovat čas a peníze do takové aktivity, v čem tě to posouvá dál?

Můj cíl je nezakrnět, něco dělat a třeba zkusit něco co neumím. Brzy na začátku jsem si slíbila, že kreslení je pro mne zábava, abych se nestresovala z mých výsledků. Považuji to za prima rozhodnutí, protože mě to opravdu baví a navíc zkoumám, kam se přes kreslení dostanu. Určitě se jinak dívám kolem sebe, obloha, krajina, příroda a sním si, jak to nakreslit… Z podobných důvodů jezdím třeba jednou za čas zpívat do Rožnova.

Máš v malbě nějaký cíl?

Jako třeba výstavu v Mánesu? (smích) Ne, to ne. Do kreslení se mnou chodí šikovnější machři než jsem já. Malířské cíle nemám, jen ten jeden, o kterém jsem mluvila –  nezakrnět a mít radost z toho, co nakreslím.

Na dražbách děl se tradičně vyberou celkem vysoké částky právě pro Ligu vozíčkářů. Těší tě taková spolupráce? 

Celý život mě baví spolupracovat, hledat různé tipy a formy spolupráce organizací, jednotlivých lidí. Na víc pro mě osobně spolupracovat je životně důležité. Nápad dražit naše obrázky je fajn a těší mě to. V Lize jsem skoro dvacet pracovala a dražba obrázků je zajímavé setkání s minulostí.

[/box]

Aneta Vidurová