Anketa: Zdravotníci a vozíčkáři

Známe to všichni – každý člověk občas potřebuje doktora, občas sestřičku… A také všichni víme, že i oni jsou jenom lidi se vším všudy, tedy i s únavou, stresem, starostmi, či zdravotními problémy. Tak se může stát, že rozbolavěný pacient narazí na zdravotníka, který je ve stresu a má sám velké potíže. Výsledek? Skřípe to, jiskří to, drhne to.  Stává se to jak zdravým lidem, tak hendikepovaným. I tak je dobré těmto pár zkušenostem, které jsem sesbírala mezi svými přáteli na vozíku, věnovat pozornost.

JANA, 58 let:

Na neurologii chodím do fakultní nemocnice. Mám tam velmi dobrého, chápajícího doktora, který dobře zná moji komplikovanou diagnózu. A taky všechny moje přidružené zdravotní problémy, všechny moje alergie, strachy a fóbie k tomu.

Jsem s ním maximálně spokojena a nikdy bych ho neměnila.

Tak jsem přišla na plánovanou kontrolu, ale sestřička na informacích mi řekla, že půjdu k úplně jinému doktorovi. Na můj dotaz po důvodu mi odpověděla, že proto, že mi to řekla. Snažila jsem se jí vysvětlit, že k panu doktorovi už chodím mnoho let, mám složitou diagnózu a on už všechno ví. Ani mě nenechala domluvit a řekla mi, že si nebudu vymýšlet. Dál už jsem ani neposlouchala, udělala jsem čelem vzad a jela se zeptat přednostu oddělení, jestli mám s mojí diagnosou právo mít svého stálého jednoho neurologa.

Jestli z toho následně měla mladá sestřička problémy nebo ne, je mi jedno. Takto se chovat neměla.

PETR, 26 let:

Vždy se ke mně chovaly všechny sestry moc hezky. Je fakt, že mi vždy všichni tvrdí, že to s ženami umím. A s doktory vtipkuji. Možná svoji roli hraje i to, že jsem paraplegik, ruce mám zdravé a silné, vše kolem sebe zvládám sám. A také pokaždé přivezu každé sestřičce čokoládu. Já to nejím a pořád mi někdo nosí čokoládu. Tak je rozdávám sestřičkám. Ony mají radost a já se těch čokolád aspoň zbavím.

KLÁRA, 34 let:

Minule mi jedna sestřička tvrdila, že se k nim bez problémů dostanu, že mají nájezd. Byly to přes schody položené kolejničky, schodů bylo 12, takže úhel byl hodně strmý. Nejen já, ale i asistentka uznala, že to se zvládnout nedá. Mladá sestřička ovšem nechápala, že to nechci ani zkusit. Tak jsem si přesedla na židli a donutila ji sednout na vozík a zkusit to vyjet nebo aspoň sjet. Rozčíleně na mě vyjekla, že ji chci zabít. A příště si prý mám vzít dva asistenty – chlapy, kteří mě vynesou. Ale kdo to zaplatí, to už mi neřekla.

MÍŠA, 52 let:

Mám moc dobrou zkušenost se sestřičkou, která mi na moje připomínky o malém vozíčkářském WC řekla, že kdykoliv k nim přijedu na vyšetření, kontrolu, mám jí říct a ona se mnou na WC půjde a pomůže mi jak s přesunem, tak se zavřením dveří, které je u nich opravdu ne zrovna moc šťastně vyřešeno. Ovšem kdyby ty dveře měly madlo, bylo by o problém méně. Stejně jako výtah pro vozíčkáře, který nelze přivolat, pokud je malý, osobní výtah v provozu. Řekla mi, že mi to vždy zajistí, že na to má fígl.

RADEK, 48 let:

Mě posílali z jedné nemocnice do druhé, z jednoho oddělení na druhé, všude se vymlouvali na nedostatek personálu – nikomu se nechtělo mi, jako kvadruparetikovi, pomáhat s přesuny, oblékáním, vysvlékáním. Nakonec mi narovinu řekli, že mi potřebné vyšetření udělají pouze v případě, že budu mít s sebou aspoň jednoho asistenta, který tohle všechno udělá sám.

Na co teda v nemocnici mají všechen ten pomocný zdravotní personál?

MARKÉTA, 42 let:

Mně jedna paní doktorka na rehabilitačním oddělení řekla, že vozíčkáře nebere.

Na můj dotaz proč, když si sama přesednu jak na židli, tak na lehátko a ani pomoc žádnou od nich nebudu potřebovat při vysvlékání či oblékání, mi odpověděla: “Proto.”

Tak jsem šla jinam. Ale asi si někdo stěžoval, protože už asi půl roku bere i pacienty vozíčkáře.

HANKA, 58 let:

Já mám dobrou zkušenost se setřičkami ze zdravotnického zařízení, kam jezdím na kapačky. Jak mě uvidí, otevírají, podrží mi jak dveře, tak výtah, pomáhají mi jak s bundou, tak se svetrem, s taškou … Jsou moc fajn a vždy mi vyjdou vstříc. Chápou, že kvůli nízkopodlažním autobusům nemůžu někdy přijet úplně přesně na čas (někdy mě autobus nevezme a musím čekat na další). Já tudíž vůči vstřícnosti zdravotnického personálu nemůžu říct jediné křivé slovo.

Věra Schmidová