Anketa: Vozíčkáři a MHD

24.10.2019

Ne každý člověk na vozíku má všechny doktory a obchody, které potřebuje, v dojezdu svého vozíku. A to nemluvím o kulturním, nebo sportovním vyžití. Ne každý má vlastní auto a řidičák. Občas prostě člověk žijící, nebo pohybující se po městě, je odkázán na městkou hromadnou dopravu.

V prvé řadě záleží na každém konkrétním městě, jak ke svým tělesně handicapovaným lidem přistupuje, nakolik na ně myslí. Mění se to –  k lepšímu. A to je dobře. Nízkých spojů přibývá, blížíme se k vyspělým západním zemím, kde jsou nízkopodlažní spoje úplnou samozřejmostí.

I u nás, v České republice, jsou města, která mají veškeré autobusy MHD nízkopodlažní a velkou část tramvají také, nebo je aspoň hodně autobusových a tramvajových spojů bez bariér. 

ilustrační foto

Jsou ale i města, která některé nízkopodlažní linky ruší z důvodu „nevyužívatelnosti“. Občas si totiž města dělají svůj vlastní průzkum, a když zrovna v té chvíli nejede dotyčnou linkou několik vozíčkářů, uznají, že není vozíčkáři dostatečně využívána, tudíž je zbytečná.

Jindy si zase zdraví lidé neuvědomí, že nástupiště na zastávce (nástupní ostrůvek) je nízké, tudíž schodek pro nástup do tramvaje je hodně vysoký a pokud člověk jede na vozíku sám, bez doprovodu, nemá šanci ho s vozíkem překonat. Například některé tramvaje (s výsuvnými plošinami pro nájezd invalidního vozíku, ovládané z kabinky řidiče) mají tyhle plošiny kratší, tudíž pokud je výškový rozdíl mezi nástupním ostrůvkem a tramvají vyšší, sklon nájezdové plošiny je hodně strmý a hrozí převrácení. Mnohdy ale postačí stát za vozíčkářem a jistit ho.

Ne však vždy. Častěji by pomohly vyšší nástupní ostrůvky. Někdy ale ani po rekonstrukci a opravě nástupních ostrůvků vyšší nástupiště nevzniknou a člověk na vozíku má prostě smůlu. Stává se pak z něj geograf a mapuje a mapuje, zkouší a zjišťuje, z které zastávky nastoupit může a z které nikoliv, kde se s vozíkem vytočí, kde bezpečně najede a kde nikoliv.

Nízké spoje a vysoká nástupiště ale nejsou všechno. Mnohem důležitější je, jak se k lidem na vozíku chová okolí, ostatní spolucestující, nebo řidiči. V tom mi dá za pravdu asi každý.

Proto jsem se zeptala některých vozíčkářů, jaké mají oni sami zkušenosti s jízdou a využíváním MHD, s lidmi kolem.

MILAN, 38 let:

Já obdivuji všechny, kdo na vozíku zvládají jezdit MHD. Teda, ne že bych to fyzicky nezvládl, ale psychicky ne. Ty poznámky a pohledy lidí! Prý proč musím jet zrovna teď, co tak nutně potřebuji ve městě a že má autobus kvůli mně zpoždění …Ano, i takové řeči a poznámky už jsem na svoji adresu slyšel. Mám vlastní auto a přesuny, i řízení zvládám sám, tak to řeším takto. Jezdím vždy a všude vlastním autem. Akorát s parkováním ve městě mám občas trochu problém. Opět – ne, že by nebyly parkovací místa pro vozíčkáře vyhrazena, často na nich ale bohužel stojí ti, co tam nemají co dělat. To se mi, třeba v Německu, v Rakousku, ve Švýcarsku, nikdy nestalo, aby místo vyhrazené pro vozíčkáře bylo obsazeno nevozíčkářem, v Česku už mnohokrát. Ale raději jezdím i tak vlastním autem. Vyhnu se hloupým poznámkám v MHD.

 

JANA, 60 let:

MHD využívám vcelku dost, zkušenosti mám vesměs dobré. I lidé, spolucestující. Zatím jsem žádný problém neměla. Spíš jednou s řidičem. To jsem ani já, ani lidé kolem nevěřili vlastním očím. Pršelo vcelku hodně a já stála už zmoklá na zastávce. Když přijížděl napůl prázdný autobus, mávla jsem, že chci jet. Řidič pouze zavrtěl hlavou, že mě nevezme a ukázal na oblohu, že přece prší. Je fakt, že by musel vylézt ven a stát v dešti, než mi sklopí plošinu, já najedu a on plošinu zase sklopí do autobusu. A asi uznal, že už i tak jsem celá mokrá, tak mi to bude jedno. Jiní řidiči s tím problém neměli. Hodili na sebe pláštěnku a šli.

Takže jenom tuhle jednu negativní zkušenost mám.

Teda pokud nepočítám to, že i přes opravy jsou některé tramvajové zastávky nevhodné pro nástup a výstup s větším elektrickým vozíkem (člověk se tam nevytočí, hrozí pád z ostrůvku na cestu).

 

 

MARIE, 30 let:

Nikdy jsem žádný problém neměla. Vlastně jednou, a to, když jsem chtěla jet i s přítelem, který je také na vozíku, spolu autobusem. Řidič nás odmítl vzít oba, že podle předpisu má vzít pouze jednoho vozíčkáře. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jedeme spolu na zkoušku, že máme před vystoupením. Nevzal nás. Jenom jednoho. Druhý musel jet po svých, protože další nízkopodlažní spoj tohoto čísla jel skoro až za hodinu, a to už by bylo moc pozdě.

Na straně druhé se mě zase jiný řidič zastal, když dvě mladé maminky s kočárky se tlačily spolu do autobusu a mě odstrkovaly bokem, že já přece můžu počkat, že jako vozíčkář mám čas, a že ony jedou spolu.

MIREK 28 let:

Řidiči jsou fajn, vždy mi pomůžou, pokud potřebuji, nemám problém. Problém jsem měl s jednou spolucestující, která se rozčilovala, že zabírám moc místa, ona nemůže kolem mě pořádně projít (ne snad proto, že měla hodně přes sto kilo, ale proto, že já s mým vozíkem zabírám moc místa).

A hodně nahlas to v tom autobuse komentovala a pár cestujících jí přikyvovalo. Kdyby to nebylo tak daleko, tak bych raději vystoupil. Bylo to trapné.

 

ŠÁRKA 42 let:

Byla to spíš legrace než vážný problém. Nový, menší autobus měl nájezdovou plošinu udělanou tak, že šla sklopit pouze ve chvíli, kdy vozíčkář zajel úplně pod okno, na vyhrazené místo. Bohužel s větším elektrickým vozíkem je to technicky nemožné. Musela jsem se teda doslova zarazit do uličky mezi sedadla a tím pádem nemohli nastupovat lidé předními dveřmi. (tento autobus měl pouze přední dveře, kde byla plošina a dveře zadní) Někteří lidé to chápali a šli nastoupit i vystoupit zadními dveřmi, někteří ne a vztekali se, že musí kvůli mně jít nastupovat dozadu. Ale s řidičem jsme se zasmáli, jak mohl tohle někdo vymyslet a jak velký problém je, jít ke druhým dveřím.

 

JITKA 58 let:

Dnes jsem měla zážitek, po kterém mi bylo až do breku.

Mávla jsem si na tramvaj, pan řidič vystoupil, že mi sklopí plošinu, ale starší manželský pár stál ve dveřích.

„Dovolíte?“ Řekl jim řidič slušně.

„Ne!“ Tvrdě odpověděl pán.

„Ale potřebuji sklopit plošinu, aby paní na vozíku mohla najet.“

„Ne!“ Tvrdě opakoval starší pán. „My spěcháme na vlak.“

Pan řidič se nechápavě zeptal: „A to ji tady mám nechat?“

Odpověď, kterou dostal od starého pána šokovala řidiče stejně jako mě: „Ano. My spěcháme na vlak.“

To pan řidič tvrdě odmítl. Odmítl mě nechat na zastávce a odjet.

Když starší manželé viděli, že svého nedosáhnou, ustoupili bokem, dovolili mé naložení, ale celou cestu pěkně nahlas komentovali:

„Nevím, co je na ní extra, že ji řidič musel naložit.“

„No a určitě bude ještě i vystupovat.“

„Jenom samé zdržení kvůli ní.“

A mnoho dalších, i hrubých komentářů jsem si musela vyslechnout a vůbec nechápu proč.

 

 

Tak i takové zkušenosti s jízdou v MHD jsou. Ale vše je o lidech. A v lidech.

Věra Schmidová 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*

CAPTCHA


*