U nás hudba z Marsu. V Německu soudně potvrzené rozhodnutí. Těžce postiženým lidem musí Úřad sociální péče dát tolik peněz, aby z nich mohli zaplatit kompletní celodenní asistenci. Saský sociální soud se odvolává na základní lidská práva na sebeurčení.
Před soudní tribunál se tato otázka dostala díky sedmadvacetiletému muži, který má svalovou atrofii Duchennova typu. Může hýbat už jen hlavou a prsty. Dosud žije v ústavním zařízení určeném pro těžce postižené lidi. Jenže chce mít vlastní byt. S tímto přáním se sociálnímu úřadu svěřil už před několika roky, ale nic se nedělo. Dal tedy podnět k soudnímu šetření.
Soudce mu dal v jeho touze po samostatném životu bez hromadného denního režimu za pravdu. Porovnání nákladů, které jsou v jeho případě nyní mnohem nižší ve srovnání s běžným bydlením, je možné jen tehdy, pokud do hry nevstupují osobní nebo rodinné důvody. A ty vstupovaly už několik měsíců před rozsudkem. Lidská důstojnost zkrátka zvítězila nad vysokými finančními náklady.
Bylo by velmi osvěžující, kdyby takto individuálně mohl systém vypořádat každého jedince, každého člověka. Kdyby bylo vždy bráno v potaz osobní přání člověka, jeho nezadatelné právo na rozhodování se o způsobu života. A když by stát skutečně uměl kompenzovat finančně hendikep tak, aby měli všichni rovné podmínky. Ani v Německu se však nezdá, že by se schylovalo k obrovským změnám, které by z tohoto rozsudku udělaly pravidlo. I když první vlaštovka vylétla… kdo ví?
(ata)
